Lev XIV. ke kardinálům: Obnovme oddanost II. Vatikánskému koncilu a odkazu papeže Františka
Bratři kardinálové!
Všechny vás zdravím a děkuji vám za toto setkání a za dny, které mu předcházely, bolestné kvůli ztrátě Svatého otce Františka, náročné kvůli odpovědnosti, kterou jsme společně přijali, a zároveň, podle příslibu, který nám dal sám Ježíš, plné milosti a útěchy v Duchu (srov. Jan 14,25-27).
Vy, drazí kardinálové, jste papežovými nejbližšími spolupracovníky, a to mi je velkou útěchou při přijímání břemene, které jasně převyšuje mé síly, stejně jako síly kohokoli jiného. Vaše přítomnost mi připomíná, že Hospodin, který mi svěřil toto poslání, mě nenechává samotného, když nesu jeho odpovědnost. Vím především, že mohu stále, opravdu stále počítat s jeho pomocí, pomocí Boží, a díky jeho milosti a prozřetelnosti také s vaší blízkostí a blízkostí mnoha bratrů a sester po celém světě, kteří věří v Boha, milují církev a modlitbou a dobrými skutky podporují Kristova náměstka.
Děkuji děkanovi kardinálského kolegia, kardinálu Giovannimu Battistovi Re – zaslouží si potlesk, alespoň jeden, ne-li víc (potlesk)…, jehož moudrost, plod dlouhého života a mnoha let věrné služby Apoštolskému stolci, nám v této době velmi pomohla. Děkuji komořímu Svaté římské církve, kardinálu Kevinovi Josephovi Farrellovi, za cennou a náročnou roli, kterou sehrál v době sedisvakance a při svolání konkláve. Mé myšlenky se upínají také k bratrům kardinálům, kteří se ze zdravotních důvodů nemohli zúčastnit, a spolu s vámi se s nimi spojuji v lásce a modlitbě.
V této smutné i radostné chvíli, prozřetelnostně zahalené světlem Velikonoc, bych si přál, abychom společně pohlíželi na odchod zesnulého Svatého otce Františka a na konkláve jako na velikonoční událost, jako na etapu dlouhého exodu, skrze který nás Bůh vede k plnosti života; a v této perspektivě svěřujeme „Otci milosrdenství a Bohu veškeré útěchy“ (2 Kor 1,3) duši zesnulého papeže a také budoucnost církve.
ʲž, počínaje svatým Petrem a konče mnou, jeho nehodným nástupcem, je pokorným služebníkem Boha a bratrů, ničím jiným. To dobře ukázali příklady mnoha mých předchůdců, naposledy sám papež František svým stylem plné oddanosti službě a životní střídmosti, odevzdanosti Bohu v čase svého poslání a klidné důvěry v okamžiku návratu do domu Otcova. Přijměme toto vzácné dědictví a pokračujme v cestě, povzbuzeni stejnou nadějí, která pochází z víry.
Tím, kdo chrání a vede Církev a neustále ji oživuje nadějí, je Vzkříšený, přítomný uprostřed nás, skrze lásku „vylitou do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Ř&ܳٱ; 5,5). Je na nás, abychom se stali poslušnými posluchači jeho hlasu a věrnými služebníky jeho spásných plánů, pamatujíc, že Bůh spíše než v hromu a zemětřesení se zjevuje v „šepotu tichého vánku“ (1 Kr 19,12) nebo, jak někteří překládají, v „tichém hlasu ticha“. To je důležité setkání, které nesmíme zmeškat a k němuž musíme vychovávat a doprovázet celý svatý Boží lid, který nám byl svěřen.
V uplynulých dnech jsme mohli vidět krásu a cítit sílu tohoto obrovského společenství, které se s velkou láskou a oddaností rozloučilo se svým pastýřem a doprovázelo ho vírou a modlitbou v okamžiku jeho konečného setkání s Pánem. Viděli jsme, v čem spočívá skutečná velikost církve, která žije v rozmanitosti svých údů sjednocených v jediné hlavě, Kristu, „pastýři a strážci“ (1Pt 2,25), pastýři našich duší. Je lůnem, z něhož jsme byli stvořeni, a zároveň stádcem (srov. Jan 21,15-17), polem (srov. Mk 4,1-20), které nám bylo svěřeno, abychom o ně pečovali, obdělávali je, živili svátostmi spásy a oplodňovali setbou Slova, aby tak, pevná ve svornosti a horlivá ve svém poslání, kráčela jako kdysi Izraelité na poušti ve stínu oblaku a ve světle Božího ohně (srov. Ex 13,21).
V této souvislosti bych si přál, abychom dnes společně obnovili svou plnou oddanost této cestě, kterou již po desetiletí kráčí celá všeobecná církev v návaznosti na II. Vatikánský koncil. ʲž František mistrně připomněl a aktualizoval její obsah v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium, z níž bych chtěl zdůraznit některé základní body: návrat k primátu Krista v hlásání (srov. č. 11); misijní obrácení celého křesťanského společenství (srov. č. 9); růst v kolegialitě a synodalitě (srov. č. 33); pozornost k sensus fidei (srov. č. 119-120), zejména v jeho nejvlastnějších a nejinkluzivnějších formách, jako je lidová zbožnost (srov. č. 123); láskyplná péče o poslední, o zavržené (srov. č. 53); odvážný a důvěryplný dialog se současným světem v jeho různých složkách a podobách (srov. č. 84; II. Vatikánský koncil, Past. konst. Gaudium et spes, 1-2).
Jedná se o evangelní principy, které odjakživa oživují a inspirují život a dílo Boží rodiny, o hodnoty, skrze které se zjevila a nadále zjevuje milosrdná tvář Otce v jeho Synu, který se stal člověkem, konečnou nadějí všech, kdo upřímně hledají pravdu, spravedlnost, mír a bratrství (srov. Benedikt XVI., Encyklika Spe salvi, 2; František, Bula Spes non confundit, 3).
Právě proto, že se cítím povolán, abych pokračoval v této tradici, rozhodl jsem se přijmout jméno Lev XIV. Důvodů je několik, ale hlavní je ten, že papež Lev XIII. ve své historické encyklice Rerum novarum řešil sociální otázku v kontextu první velké průmyslové revoluce; a dnes církev nabízí všem své sociální učení, aby mohla reagovat na další průmyslovou revoluci a na vývoj umělé inteligence, které přinášejí nové výzvy pro obranu lidské důstojnosti, spravedlnosti a práce.
Nejdražší bratři, rád bych zakončil tuto první část našeho setkání tím, že přijmu za své – a navrhnu také vám – přání, které svatý Pavel VI. vyslovil na počátku své petrovské služby v roce 1963: „Ať hojnost Boží milosti, ať sama Boží síla – bez níž nic není platné, nic není svaté – jako velký plamen víry a lásky zapálí všechny lidi dobré vůle, osvětlí cesty vzájemné spolupráce a přitáhne k sobě lidstvo, opětovně a navždy“ (Poselství celé lidské rodině Qui fausto die, 22. června 1963).
Kéž jsou to také naše pocity, které s Boží pomocí proměníme v modlitbu a skutky. Děkuji!