Homilie papeže Lva při převzetí Lateránské baziliky
HOMILIE SVATÉHO OTCE LVA XIV.
Bazilika svatého Jana na Lateránu, 25. května 2025
Srdečně zdravím přítomné kardinály, zejména kardinála vikáře, pomocné biskupy a všechny biskupy, drahé kněze – faráře, vikáře a všechny, kteří se různým způsobem podílejí na pastorační péči v našich společenstvích –, jakož i jáhny, řeholníky, řeholnice, představitele státních orgánů a vás všechny, drahé věřící.
Církev v Římě je dědičkou velké historie, zakořeněné ve svědectví Petra, Pavla a nesčetných mučedníků, a má jedinečné poslání, které je dobře vyjádřeno nápisem na fasádě této katedrály: být Mater omnium Ecclesiarum, Matkou všech kostelů [církví].
ʲž František nás často vyzývá, abychom přemýšleli o mateřské dimenzi církve (srov. Exhort. Evangelii gaudium, 46-49.139-141; Katecheze, 13. ledna 2016) a o jejích charakteristických rysech: laskavosti, ochotě k oběti a schopnosti naslouchat, která umožňuje nejen pomáhat, ale často i předpokládat potřeby a očekávání, ještě než jsou vyjádřena. Jsou to vlastnosti, které si přejeme, aby rostly všude v Božím lidu, také zde, v naší velké diecézní rodině: u věřících, u pastýřů, u mě samotného. K zamyšlení nad nimi nám mohou pomoci čtení, která jsme vyslechli.
Zejména ve Skutcích apoštolů (srov. 15,1-2.22-29) se vypráví, jak prvotní společenství čelilo výzvě otevření se pohanskému světu při hlásání evangelia. Nebyl to snadný proces: vyžadoval mnoho trpělivosti a vzájemného naslouchání; to se stalo především uvnitř komunity v Antiochii, kde bratři dialogem – i diskusí – dospěli k společnému řešení. Poté však Pavel a Barnabáš odešli do Jeruzaléma. Nerozhodli sami za sebe: hledali společenství s mateřskou církví a s pokorou se tam vydali.
Tam je vyslechli Petr a apoštolové. Tak se rozvinul dialog, který nakonec vedl ke správnému rozhodnutí: uznávajíc a zohledňujíc obtíže nově obrácených, bylo dohodnuto, že jim nebudou kladeny nadměrné požadavky, ale že se omezí na to podstatné (srov. Sk 15,28-29). Tak se to, co se mohlo jevit jako problém, stalo pro všechny příležitostí k zamyšlení a k růstu.
Biblický text nám však říká více a jde nad rámec bohaté a zajímavé lidské dynamiky události.
Odhalují nám to slova, která bratři z Jeruzaléma adresují v dopise bratřím z Antiochie, když jim sdělují přijatá rozhodnutí. Píší: „Svatý Duch a my jsme se rozhodli […]“ (srov. Sk 15,28). Zdůrazňují tedy, že v celé této události bylo nejdůležitější naslouchání hlasu Božímu, které umožnilo vše ostatní. Připomínají nám tak, že společenství se buduje především „na kolenou“, v modlitbě a v neustálém úsilí o obrácení. Pouze v tomto napětí může každý v sobě slyšet hlas Ducha, který volá: „Abba! Otče!“ (Gal 4,6), a následně naslouchat a rozumět druhým jako bratrům.
I evangelium nám toto poselství opakuje (srov. Jan 14,23-29) a říká nám, že v životních rozhodnutích nejsme sami. Duch nás podporuje a ukazuje nám cestu, kterou máme následovat, „učí nás“ a „připomíná nám“ vše, co nám Ježíš řekl (srov. Jan 14,26).
Duch nás nejprve učí slovům Páně a vtiskuje je hluboko do nás, podle biblického obrazu zákona, který již není napsán na kamenných deskách, ale v našich srdcích (srov. Ger 31,33); tento dar nám pomáhá růst, až se staneme „Kristovým listem“ (srov. 2Kor 3,3) jeden pro druhého. A je to právě tak: čím více se necháme evangeliem uchvátit a proměnit, tím více jsme schopni je hlásat, protože dovolujeme Duchu, aby nás očistil v hloubi srdce, aby naše slova byla prostá, naše touhy upřímné a jasné a naše skutky velkorysé.
A zde vstupuje do hry druhé sloveso: „vzpomínat“, tj. znovu obrátit pozornost srdce k tomu, co jsme prožili a naučili se, abychom hlouběji pronikli do jeho smyslu a vychutnali si jeho krásu.
Mám na mysli náročnou cestu, kterou v těchto letech prochází římská diecéze, rozdělenou do různých úrovní naslouchání: naslouchání okolnímu světu, abychom přijali jeho výzvy, a naslouchání uvnitř společenství, abychom pochopili jeho potřeby a podporovali moudré a prorocké iniciativy evangelizace a charity. Je to obtížná cesta, která ještě není u konce a která se snaží obejmout velmi bohatou, ale také velmi složitou realitu. Je však hodna dějin této církve, která mnohokrát prokázala, že umí myslet „ve velkém“, bezvýhradně se angažovat v odvážných projektech a postavit se i novým a náročným výzvám.
Důkazem toho je velká práce, kterou v těchto dnech celá diecéze vynakládá na Jubileum, na přijetí a péči o poutníky a na nesčetné další iniciativy. Díky mnoha úsilí se město jeví těm, kteří sem přijíždějí, někdy z velké dálky, jako velký otevřený a přívětivý dům a především jako ohnisko víry.
Z mé strany vyjadřuji přání a závazek vstoupit do tohoto rozsáhlého staveniště a v rámci svých možností naslouchat všem, abych se učil, rozuměl a rozhodoval společně: „křesťan s vámi a biskup pro vás“, jak řekl svatý Augustin (srov. Discorso 340, 1). Prosím vás, abyste mi v tom pomáhali společnou modlitbou a láskou, vzpomínajíce na slova svatého Lva Velikého: „Vše dobré, co jsme vykonali při plnění svého úřadu, je dílem Kristovým; a ne naším, neboť bez něj nemůžeme nic, ale jím se chlubíme, jímž pochází veškerá účinnost našeho konání“ (Serm. 5, de natali ipsius, 4).
Na závěr bych k těmto slovům rád připojil slova blahoslaveného Jana Pavla I., který 23. září roku 1978 s rozzářenou a klidnou tváří, díky níž si vysloužil přezdívku „papež úsměvu“, pozdravil svou novou diecézní rodinu: Svatý Pius X. – řekl – když vstoupil jako patriarcha do Benátek, zvolal v bazilice sv. Marka: 'Co by ze mě bylo, Benátčané, kdybych vás nemiloval?' Já říkám Římanům něco podobného: mohu vás ujistit, že vás miluji, že si přeji pouze vstoupit do vašich služeb a dát všem k dispozici své skromné síly, to málo, co mám a čím jsem" (Homilie při převzetí římského stolce, 23. září 1978).
I já vám vyjadřuji svou náklonnost a touhu sdílet s vámi na společné cestě radosti i bolesti, útrapy i naděje. I já vám nabízím „to málo, co mám a čím jsem“, a svěřuji to na přímluvu svatých Petra a Pavla a mnoha dalších bratří a sester, jejichž svatost osvětlila dějiny této církve a ulice tohoto města. Nechť nás provází Panna Maria a přimlouvá se za nás.