Děkuji za vaši službu, řekl papež vatikánským zaměstnancům a vyzval je k jednotě na pracovišti
Jana Gruberová – Vatican News
„Dávejte si pozor, protože když potlesk trvá déle než promluva, budu pak muset promluvu natáhnout“, reagoval Lev XIV. na neutuchající potlesk v aule Pavla VI., kterou sobotního dopoledne zaplnili vatikánští zaměstnanci se svými rodinami, členové římské kurie a zaměstnanci římského vikariátu. ʲž je přivítal pozdravem „Pokoj vám“, kterým, jak jsme si mohli všimnout, vesměs zahajuje svá veřejná vystoupení, a ihned poznamenal, že toto první setkání s pracovní komunitou, která podporuje jeho službu, jistě není vhodným kontextem k programovým proslovům:
„Spíše je pro mne příležitostí k tomu, abych vám poděkoval za službu, kterou vykonáváte. Službu, kterou jsem sám takříkajíc „zdědil“ po svých předchůdcích. Opravdu děkuji. Jak víte, přišel jsem do Vatikánu před pouhými dvěma lety, když mne milovaný papež František jmenoval prefektem dikasteria pro biskupy. Tehdy jsem opustil peruánskou diecézi Chiclayo, abych zde pracoval. Jaká to byla změna! A teď…Co mohu říci? Jenom to, co Šimon Petr u Galilejského jezera řekl Ježíšovi: „Pane, ty víš všechno ‒ ty víš, že tě miluji!“ (Jan 21,17).
ʲžové pomíjejí, kurie zůstává
Po tomto upřímném osobním vyznání se papež zaměřil na úlohu římské kurie a Vatikánského státu, které uchovávají paměť Apoštolského stolce a zajišťují tak, že se papežova služba uskutečňuje tím nejlepším možným způsobem.
„ʲžové pomíjejí, kurie zůstává. To platí pro jakoukoli místní církev, pro biskupské kurie a také pro kurii římského biskupa. Kurie je institucí, která zachovává a předává dějinnou paměť určité církve a služby jejích biskupů. To je velice důležité, protože paměť je podstatným prvkem žijícího organismu. Neobrací se jenom k minulosti, ale sytí přítomnost a směřuje k budoucnosti. Bez paměti bloudíme životem a jeho cesta ztrácí smysl.“
Misijní rozměr kurie
Kurie a každá instituce provázaná s petrovskou službou se kromě uchovávání paměti církve vyznačuje rovněž misijním rozměrem, pokračoval Lex XIV.
„Na tuto dimenzi silně naléhal papež František, který reformoval římskou kurii z evangelizačního úhlu pohledu prostřednictvím apoštolské konstituce Praedicate Evangelium. Učinil tak ve stopách svých předchůdců, zejména sv. Pavla VI. a sv. Jana Pavla II.“
Také na tomto místě papež připojil osobní vzpomínku ze své misijní zkušenosti v Peru, kde dozrálo jeho pastorační povolání.
„Nikdy nebudu moci Bohu za tento dar dostatečně poděkovat! A pozdější povolání, abych sloužil církvi zde, v římské kurii, bylo novou misií, kterou jsem sdílel s vámi během těchto posledních dvou let. A ještě pokračuji a budu nadále pokračovat v této službě, která mi byla svěřena, dokud si to Bůh bude přát.“
Utvářejme jednotu na pracovišti
Římská církev byla povolána k tomu, aby ostatním církvím a celému světu sloužila v lásce a pravdě, skrze společenství a jednotu. Na tomto velkém díle kromě Petrova nástupce spolupracují všichni členové kurie svou každodenní usilovnou prací, která si žádá též víru, neboť víra a modlitba jsou jako sůl, dodávající chuť pokrmům, podotkl Lev XIV.:
„Pokud tedy všichni máme spolupracovat na velikém díle jednoty a lásky, snažme se to především činit svým chováním v každodenních situacích, počínaje pracovištěm. Každý z nás může utvářet jednotu skrze svůj postoj ke kolegům, trpělivě a pokorně překonávat nevyhnutelná nedorozumění a vyhýbat se předsudkům, a to s notnou dávkou humoru, jak nás naučil papež František.“
Před závěrečným požehnáním papež všechny přítomné vybídl ke společné mariánské modlitbě, opětovně všem poděkoval a popřál vše dobré do další práce.