ʲž František reformátor. In memoriam
Vatican News
Prosinec 2014: Ještě před chvílí to bylo takové klidní, a teď tohle! Zrovna na vánoční recepci papež přečetl své kurii výtku. Sestavil celý „katalog nemocí“, který nyní předložil svým (někdy až ohromeným) zaměstnancům. V kurii prý je nemoc pocitu „nepostradatelnosti“, zlobil se František, nemoc „duševní a duchovní zkamenělosti“, „plánovací mánie“, „špatné koordinace“.
Seznam hříchů kurie
„Existuje také nemoc 'duchovního Alzheimera': zapomínání na vlastní 'dějiny spásy', na osobní dějiny s Pánem... Jde o postupné zhoršování duchovních schopností, které dříve či později vede k vážnému postižení člověka a činí ho neschopným samostatného jednání... Pak je tu nemoc rivality a marnivosti: když se vnější vzhled, barva talárů a odznaky cti stávají hlavním životním cílem... A nemoc existenciální schizofrenie. Je to nemoc těch, kdo vedou dvojí život, plod typického pokrytectví průměrnosti a progresivní duchovní prázdnoty..."
Rejstřík hříchů, který by vám mohl vyrazit dech. Že by papež vstoupil do role vedoucího duchovních cvičení, jak často působil v jezuitském řádu? Nebo byl projev dva dny před Vánocemi vyhlášením války kurii? Pokud by platilo to druhé (a mnohá média si text přirozeně vyložila takto), pak by si František znepřátelil právě ty, na nichž byl závislý při své každodenní práci a při prosazování reforem.
Mandát k úklidu
Existují určité známky toho, že papež svou řečadu zamýšlel spíše jako jezuitský Examen, „zpytování svědomí“ než jako vyjádření nedůvěry Vatikánu. Však pro něj mnoho kardinálů hlasovalo v konkláve v roce 2013 právě kvůli jeho distanci od Říma. Podle církevního historika Andrey Riccardiho odstoupil Benedikt XVI. v roce 2013 také proto, že se Vatikán a univerzální církev ukázaly být „neovladatelné“; nyní měl Svatý stolec vyčistit někdo zvenčí. Na tento mandát se František opakovaně odvolával a bral ho vážně.
Nebylo žádným tajemstvím, že papež z konce světa byl občas ve sporu se svými kuriálními orgány. Když se ho řeholníci na Slovensku v roce 2021 zeptali, jak se mu daří (dva měsíce předtím přece podstoupil operaci střev), odpověděl jen zdánlivě rozmarně: „Ještě žiju. I když někteří by mě nejraději viděli mrtvého. Vím, že se dokonce konala setkání mezi preláty, kteří si mysleli, že papež je na tom hůř, než se veřejně říká. Připravovali konkláve... Tak to prostě je.“
„Více evangelizace, méně sebezáchovy“
Prosinec 2019: Další vánoční projev ke kurii. Tentokrát papež hovořil o novém základním zákonu Svatého stolce (ve vatikánské řeči: „apoštolská konstituce“); pracoval na něm několik let s radou kardinálů, kterou založil a v níž byli zástupci všech kontinentů.
„Cílem současné reformy je vlastně to, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, používání jazyka a každá církevní struktura staly kanálem, který slouží evangelizaci dnešního světa, a ne sebezáchově. Reformu struktur, která je nezbytná pro pastorační přeorientování, lze chápat pouze v tomto smyslu: zajistit, aby se všechny staly více misionářskými. A tak došlo na ... navrhovaný název Praedicate Evangelium pro ... novou apoštolskou konstituci o reformě římské kurie. Jinými slovy, misionářský postoj.“
Nová ústava
Po devíti letech práce vstoupil základní zákon v platnost o svatodušních svátcích roku 2022. Princip: kurie by měla být více ve službě papeži, ale zároveň také více ve službě místním církvím. To vedlo k vnitřnímu napětí v textu: Na jedné straně již ve vatikánských orgánech nezáleží na svěcení, takže dikasteria kurie mohou vést i laici, včetně žen. Na druhé straně se posiluje role papeže, na jehož schválení závisí ve Vatikánu vše ještě více než dříve. To by mohlo ohrozit decentralizaci, kterou František ve skutečnosti chtěl.
Výrazným rysem reformy kurie bylo upřednostnění evangelizace. Dosavadní Kongregace pro nauku víry ztratila své prvenství a stala se jedním ze 16 ministerstev; místo toho bylo vytvořeno nové Dikasterium pro evangelizaci, jehož vedení si papež vyhradil pro sebe. František se ujal úřadu v roce 2013 programovým listem „Evangelii gaudium“, což v překladu znamená „Radost evangelia“; nyní se pokusil zavázat Vatikán k tomuto cíli.
„Ježíš by měl proniknout do života lidí“
„V církvi se vše přizpůsobuje potřebám hlásání evangelia; ne názorům konzervativců nebo progresivistů, ale tomu, že Ježíš má zasáhnout životy lidí. Proto je třeba každé rozhodnutí, každý zvyk, každou strukturu, každou tradici hodnotit podle toho, nakolik podporuje hlásání Krista.“ (Generální audience, 22.2.23)
Za prvních deset let pontifikátu provedl argentinský papež mnoho reforem - zejména ve vatikánském finančním systému, a to s nemalým úspěchem. Provedl dalekosáhlé změny v diecézích a řeholních společenstvích (např. Maltézský řád), omezil tzv. starou mši, zavedl Světový den chudých a Neděli Božího slova. Zejména z pohledu německých aktivistů však příliš váhal, pokud šlo o posílení role žen v církvi nebo případné uvolnění povinného celibátu. „Upřímně řečeno, čekal bych trochu víc,“ řekl emeritní rakousko-brazilský biskup Erwin Kräutler.
Duchovní rozlišování
ʲž nechtěl jednat pod tlakem a chtěl si vzít čas na „duchovní rozlišování“, což je osvědčená jezuitská praxe rozhodování. Změny musí dozrávat postupně, domníval se František, a reforma není jednorázový akt, ale trvalý proces, který zahrnuje především neustále obnovované vnitřní obrácení. Stručně řečeno: Je třeba změnit srdce, zatímco na pravidlech nebo strukturách tolik nezáleží. V každém případě, jak František často dokazoval, lze pravidla pastoračně ohýbat, místo aby se vždy musela hned přeformulovat. Například Němci však rádi lpějí na strukturách a pravidlech. Asi by nebylo špatné vinit z rostoucího odcizení mezi německou církví a papežem rozdíly v mentalitě.
Svatý rok bez bariér
29. listopadu 2015: V Bangui, hlavním městě trpce chudé Středoafrické republiky, zahájil František mimořádný „Svatý rok milosrdenství“, který si přál. Předpremiéra, neboť „Giubileo“ oficiálně začalo až o několik dní později v Římě. „Dnes se Bangui stává duchovním hlavním městem světa,“ kázal předtím, než tam otevřel Svatou bránu. „Svatý rok milosrdenství přichází do této země s předstihem. Do země, která po mnoho let trpěla válkou a nenávistí, nedostatkem porozumění a míru. K této trpící zemi však patří také všechny země, které nesou kříž války. Bangui se stane duchovním hlavním městem modlitby za Otcovo milosrdenství.“
Milosrdenství: Kdybychom měli program tohoto papeže shrnout do jednoho slova, bylo by to toto. Misericordia. Podle Františka bylo důležitější než všechny reformy, aby církev nevyzařovala přísnost a kontrolu, ale laskavost a odpuštění. Emeritní papež Benedikt, který byl přítomen otevření Svaté brány v Římě, to jasně komentoval slovy, že jeho nástupce geniálním způsobem aktualizuje Lutherovo volání po milosrdném Bohu.
Zaměření na velkorysost
Františkův první jubilejní rok - na konci roku 2024 zahájil také „regulérní“ Svatý rok tradičních rozměrů - se vyznačoval svou velkorysostí: Svatá brána byla po dvanáct měsíců otevřena dokořán nejen v Římě, ale téměř ve všech diecézích po celém světě. Tím se stalo hmatatelným něco z tryskající Boží milosti - ale také to něco vypovídalo o Františkovi, reformátorovi. Protože když tento papež spoléhal na Boží milosrdenství, spoléhal na to, co není nárokovatelné: o milosrdenství se nelze soudit, ani je nelze vytvořit strukturálními zlepšeními. Je to něco, co nelze naplánovat a co se neřídí scénářem. „Milosrdenství“ bylo Františkovou odpovědí na žádosti homosexuálů nebo znovu sezdaných rozvedených v církvi. I ty, jejichž životní styl není zcela v souladu s katolickými normami a požadavky, by měla církev na jejich cestě provázet pozorně a s úctou.
10. října 2021: František zahájil vlastní „synodální cestu“ mší ve Svatopetrské bazilice. S německým modelem neměla mnoho společného - jednak proto, že byla spíše globální než partikulární, ale především proto, že se nezaměřovala na reformní horká témata. Světová synoda, známá také jako „synodální proces“, měla spíše reflektovat způsob rozhodování v církvi: synoda o synodalitě.
Synodální sen
„Nejde o organizování akcí nebo teoretizování o problémech, ale především o to, abychom si našli čas na setkání s Bohem a podporovali setkání mezi námi... Setkání nás mění a často nám ukazují nové cesty, které bychom nepovažovali za možné.“
Synoda „není církevním ‚sjezdem‘, studijním zasedáním ani politickým kongresem“, řekl papež, „ani parlamentem“. Místo toho je to „ozdravný proces“, jakási pouť, při níž je člověk otevřený „překvapením Ducha svatého“ - a proto především naslouchá. „Je to pomalé, možná namáhavé cvičení naučit se naslouchat jeden druhému - biskupům, kněžím, řeholníkům a laikům, všem, všem pokřtěným - a vyhnout se umělým a povrchním odpovědím. .... Duch nás vyzývá, abychom naslouchali otázkám, obavám a nadějím každé církve, každého lidu a každého národa. A také naslouchat světu, výzvám a změnám, které nám předkládá.“
Jeho bilance - a naše
Mnohé Františkovy synodální sny je třeba ještě naplnit životem - to je možná nejdůležitější odkaz, který Argentinec zanechává univerzální církvi. V tomto okamžiku se bilance jeho pontifikátu stává naší vlastní bilancí; ve stylu zesnulého si každý může sebekriticky položit otázku, do jaké míry my (to je sice velmi obecné „my“) skutečně splňujeme normu, kterou nám klade slovo „univerzální církev“. Do jaké míry jsme odhodláni být „fratelli-tutti“, naslouchající církví? Využili jsme příležitostí, které nám tento pontifikát nabídl?
Je příliš snadné udělat více či méně kritickou bilanci pontifikátu, jako by se nás netýkal. Ale my jsme přece také jeho součástí...