杏MAP导航

PAPE? FRANTI?EK

Úvod

Cesta na Kalvárii vede p?ímo na?imi ka?dodenními ulicemi. My, Hospodine, jdeme vět?inou opa?ným směrem ne? ty. Tak se m??e stát, ?e se setkáme s tvou tvá?í, ?e se setkáme s tvým pohledem. Postupujeme jako obvykle a ty nám jde? naproti. Tvé o?i ?tou v na?ich srdcích. Pak váhavě pokra?ujeme, jako by se nic nestalo. M??eme se oto?it, podívat se na tebe, následovat tě. M??eme se ztoto?nit s tvou cestou a uvědomit si, ?e je lep?í změnit směr.

Z evangelia podle Marka (10,21):

Je?í? se na něj podíval, zamiloval si ho a ?ekl mu: ?Jedno ti chybí: jdi, prodej, co má?, a rozdej chudým, a bude? mít poklad v nebi; a poj?! Poj? za mnou!"

Je?í? je tvé jméno a skute?ně v tobě ?B?h zachraňuje“. B?h Abraham?v, který volá, B?h Izák?v, který opatruje, B?h Jákob?v, který ?ehná, B?h Izraele, který osvobozuje: ve tvém pohledu, Pane, kdy? prochází? Jeruzalémem, je celé zjevení. Ve tvých krocích za městem je ná? exodus do nové země. P?i?el jsi změnit svět: pro nás to znamená změnit směr, vidět dobrotu tvých krok?, nechat vzpomínku na tvé o?i p?sobit v na?ich srdcích. 

K?í?ová cesta je modlitbou těch, kdo jdou. P?eru?uje na?e obvyklé cesty, abychom od únavy smě?ovali k radosti. Je pravda, ?e nás to stojí Je?í?ovu cestu: v tomto světě, který v?echno kalkuluje, má bezplatnost vysokou cenu. V daru v?ak v?echno znovu rozkvétá: město rozdělené na frakce a zmítané konflikty se posouvá ke smí?ení; zvadlá zbo?nost znovu objevuje plodnost Bo?ích zaslíbení; i srdce z kamene se m??e proměnit v srdce z masa. Jen je t?eba uposlechnout pozvání: ?Poj?te! Následujte mě!“. A d?vě?ovat tomuto pohledu lásky.

První zastavení: Je?í? je odsouzen k smrti

Z evangelia podle Luká?e (23,13-16)

Takhle to nedopadlo. On tě neosvobodil. P?esto to mohlo dopadnout jinak. Je to dramatická hra na?ich svobod. Té, pro kterou sis nás, Pane, tolik vá?il. D?vě?oval jsi Herodovi, Pilátovi, p?átel?m i nep?átel?m. Jsi nezvratný v d?vě?e, s ní? ses svě?il do na?ich rukou. M??eme z toho vytě?it zázraky: osvobození nespravedlivě obviněných, prohloubit komplexnost situací, ?elit rozsudk?m, které zabíjejí. I Herodes mohl následovat svatý neklid, který ho k tobě p?itahoval: neudělal to, ani kdy? byl nakonec v tvé p?ítomnosti. Pilát tě mohl osvobodit: u? tě zprostil viny. Neudělal to. Cesta k?í?e, Je?í?i, je mo?nost, kterou jsme u? p?íli? mnohokrát zavrhli. P?iznáváme to: vězni rolí, z nich? jsme nechtěli vystoupit, obávali jsme se nep?íjemností spojených se změnou směru. Ty jsi stále, ti?e, p?ed námi: v ka?dé sest?e a bratru vystaveném soudu a p?edsudk?m. Vracejí se nábo?enské argumenty, právní tahanice, zdánlivý zdravý rozum, který se nezapojuje do osud? druhých: tisíc d?vod? nás táhne na stranu Heroda, kně?í, Piláta a davu. P?esto to m??e být jinak. Ty, Je?í?i, si nad tím nemyje? ruce. Stále miluje?, v tichosti. Rozhodl ses a te? je ?ada na nás.

Druhé zastavení: Je?í? je obtě?kán k?í?em

Z evangelia podle Luká?e (9,43b-45)

Celé měsíce, mo?ná roky, le?elo toto b?emeno na tvých bedrech, Je?í?i. Kdy? jsi o něm mluvil, nikdo tě neposlouchal: nep?ekonatelný tlak, i kdy? jen tu?í?. Ne?ádal jsi o to, ale cítil jsi, jak se k tobě k?í? blí?í, stále z?etelněji. Pokud jsi ho p?ijal, bylo to proto, ?e jsi cítil jeho tíhu i odpovědnost. Cesta tvého k?í?e, Je?í?i, není jen do kopce. Je to tv?j sestup k těm, které jsi miloval, ke světu, který miluje B?h. Je to odpově?, p?evzetí odpovědnosti. Něco to stojí, stejně jako ta nejopravdověj?í pouta, ty nejkrásněj?í lásky. Tíha, kterou nesete, vypovídá o dechu, který vás pohání, o tom Duchu, ?který je Pán a dává ?ivot“. Kdo ví, pro? se tě bojíme na to v?bec ptát. Ve skute?nosti jsme to my, kdo se zadýchává, proto?e se sna?íme vyhnout odpovědnosti. Sta?ilo by neutíkat a z?stat: mezi těmi, které jsi nám dal, v kontextech, do nich? jsi nás postavil. Vázat se a cítit, ?e jen tak p?estaneme být vězni sami sebe. Sobeckost vá?í víc ne? k?í?. Lhostejnost tí?í víc ne? sdílení. Prorok to ohlásil: I mladí se namáhají a unavují, dospělí klopýtají a padají, ale ti, kdo doufají v tebe, znovu nabývají sil, oblékají k?ídla jako orli, bě?í bez únavy, chodí bez námahy (srov. Iz 40,30-31). 

T?etí zastavení: Je?í? poprvé padá

Z evangelia podle Luká?e (10,13-15)

Bylo to jako první pád na dno a z tebe, Je?í?i, vy?la ostrá slova pro ta místa, která ti byla tak drahá. Zdálo se, ?e setba tvého slova padá do prázdna a stejně tak ka?dé tvé gesto vysvobození. Ka?dý prorok cítil, jak padá do prázdna neúspěchu, jen aby znovu postoupil na Bo?ích cestách. Tv?j ?ivot, Je?í?i, je podobenstvím: v na?í zemi nikdy nepadá? zbyte?ně. I ono první zklamání bylo brzy p?eru?eno radostí tvých vlastních, které jsi poslal: vrátili se k tobě ze svého poslání a vyprávěli ti o znameních Bo?ího království. Tehdy jste se radovali spontánní, propukající radostí, která nutí poskakovat s naka?livou energií. Dobro?e?il jsi Otci, který skrývá své plány p?ed u?enými a inteligentními, aby je zjevil mali?kým. I k?í?ová cesta je vyty?ena do země: velcí se od ní odpoutávají, chtěli by se dotknout nebe. Místo toho je nebe zde, je sní?eno, ?lověk se s ním setkává i p?i pádu, z?stává na zemi. ?íkají nám, stavitelé Bábelu, ?e ?lověk se nem??e splést, a kdo padá, je ztracen. Je to staveni?tě pekla. Naproti tomu Bo?í hospoda?ení nezabíjí, neodhazuje, nedrtí. Je pokorné, věrné zemi. Tvá cesta, Je?í?i, je cestou blahoslavenství. Neni?í, ale kultivuje, opravuje, st?e?í. 

?tvrté zastavení: Je?í? se setkává se svou matkou 

Z evangelia podle Luká?e (8,19-21)

Tvá matka je tam, na cestě ke k?í?i: byla tvým prvním u?edníkem. S jemnou rozhodností, se svou inteligencí, která st?e?í a p?emý?lí ve svém srdci, je tam tvá matka. Od chvíle, kdy jí bylo nabídnuto, aby tě p?ijala do svého l?na, se obrátila, obrátila se k tobě. Své cesty sklonila k těm tvým. Nebylo to od?íkání, ale neustálé objevování a? ke Kalvárii: jít za tebou znamená nechat tě jít; mít tě znamená udělat místo tvé novosti. Ka?dá matka to ví: dítě p?ekvapuje. Milovaný synu, poznává?, ?e tvá matka a brat?i jsou ti, kdo naslouchají a nechávají se proměňovat. Oni nemluví, oni konají. V Bohu jsou slova skutkem, sliby skute?ností: na cestě ke k?í?i, matko, jsi mezi těmi nemnohými, kte?í na to pamatují. Te? je to syn, kdo tě pot?ebuje: cítí, ?e si nezoufá?. Cítí, ?e ve svém l?ně stále plodí? Slovo. I my, Je?í?i, jsme schopni tě následovat, zrozeni těmi, kdo tě následovali. I my jsme p?ivedeni na svět vírou tvé matky a nes?etných svědk?, kte?í rodí i tam, kde v?e hovo?í o smrti. Tehdy v Galileji to byli oni, kdo tě chtěli vidět. Nyní, kdy? vystupuje? na Kalvárii, ty sám vyhledává? pohledy těch, kte?í ti naslouchají a jednají. Nevýslovné porozumění. Nerozlu?itelná smlouva.

Páté zastavení: Je?í?ovi pomáhá ?imon z Kyrény nést k?í?

Z evangelia podle Luká?e (23,26)

Nenabízel se sám, zastavili ho. ?imon se vracel z práce a oni mu nalo?ili k?í? odsouzence. Mo?ná měl vhodnou postavu, ale jeho smě?ování bylo jistě jiné, jeho program byl jiný. ?lověk m??e na Boha narazit i takto. Kdo ví pro?, Je?í?i, to jméno - ?imon z Kyrény - se brzy stalo mezi tvými u?edníky nezapomenutelným. Na cestě ke k?í?i nebyli oni a nebyli jsme tam ani my, ale ?imon ano. Platí to dodnes: zatímco někdo se nabízí celý, m??ete být jinde, t?eba i na útěku, anebo vás to m??e dostihnout. Vě?íme, Je?í?i, ?e si ?imonovo jméno pamatujeme, proto?e ho ta ne?ekaná událost nav?dy změnila. U? na tebe nep?estal myslet. Stal se sou?ástí tvého těla, p?ímým svědkem tvé odli?nosti od jakéhokoli jiného odsouzence. ?imon z Kyrény se ocitl v situaci, kdy nesl tv?j k?í?, ani? by o to ?ádal, jako jho, o kterém jsi kdysi mluvil: ?Mé jho je sladké, mé b?emeno je lehké“ (srov. Mt 11,30). I zví?ata pracují lépe, kdy? postupují spole?ně. A ty, Je?í?i, nás rád zapojuje? do svého díla, obdělává? zemi, aby mohla být znovu oseta. Pot?ebujeme tuto p?ekvapivou lehkost. Pot?ebujeme ty, kte?í nás ob?as zastaví a nalo?í nám na ramena kus reality, kterou prostě musíme nést. M??ete pracovat celý den, ale bez vás se to rozsype. Marně se namáhají stavitelé, marně se namáhá strá?ce města, které nestaví B?h (srov. ? 127). Hle: na k?í?ové cestě povstává nový Jeruzalém. A my jako ?imon z Kyrény měníme své cesty a pracujeme s tebou.

?esté zastavení: Veronika utírá Je?í?ovi tvá?

Z evangelia podle Luká?e (9,29-31)

Ve tvé tvá?i, Je?í?i, vidíme tvé srdce. Tvé rozhodnutí je vidět v tvých o?ích, vrývá se ti do tvá?e, dělá z tvých rys? výraz nezaměnitelné pé?e. V?ímá? si Veroniky, stejně jako si v?ímá? mě. Hledám tvou tvá?, která vypovídá o tvém rozhodnutí milovat nás do posledního dechu: a dokonce i dál, proto?e silná jako smrt je láska (srov. Ct 8,6). To, co mění na?e srdce, je tvá tvá?, na kterou bych rád hleděl a kterou bych chtěl opatrovat. Den za dnem nám p?edává? sám sebe, ve tvá?i ka?dého ?lověka ?ivou památku svého vtělení. Kdykoli se obracíme k těm nejmen?ím, věnujeme pozornost tvým ratolestem a ty z?stává? s námi. Tak osvěcuje? na?e srdce a výrazy tvá?e. Místo abychom tě odmítali, nyní tě p?ijímáme. Na k?í?ové cestě se na?e tvá?, stejně jako tvá, m??e kone?ně stát zá?ivou a ?í?it po?ehnání. Vtiskl jsi nám do ní vzpomínku, p?edtuchu svého návratu, kdy nás pozná? na první pohled, jednoho po druhém. Pak se ti snad budeme podobat. A budeme tvá?í v tvá?, v nekone?ném dialogu, v d?věrnosti, která nás nikdy neomrzí, Bo?í rodina.

Sedmé zastavení: Je?í? padá podruhé

Z evangelia podle Luká?e (15,2-6)

Padnout a znovu vstát; padnout a znovu vstát. Tak jsi nás, Je?í?i, nau?il ?íst ?ivotní pou? ?lověka. ?lověka proto, ?e je otev?ená. Stroj?m nedovolujeme dělat chyby: o?ekáváme, ?e budou dokonalé. Lidé naproti tomu klopýtají, rozptylují se, ztrácejí se. P?esto znají radost: radost z nových za?átk?, radost ze znovuzrození. Lidé nevznikají mechanicky, ale ?emeslně: jsme jedine?né kusy, protkané milostí a odpovědností. Je?í?i, ty ses stal jedním z nás, nebál ses klopýtnout a padnout. Ti, kdo se za to stydí, ti, kdo se ohánějí neomylností, ti, kdo skrývají své vlastní pády a neodpou?tějí ty cizí, popírají cestu, kterou sis zvolil. Ty jsi, Je?í?i, Pán radosti. V tobě jsme v?ichni nalezeni a p?ivedeni dom?, jako ta jedna zbloudilá ovce. Nelidské je hospodá?ství, v něm? devadesát devět má vět?í cenu ne? jedna. P?esto jsme vybudovali svět, který takto funguje: svět výpo?t? a algoritm?, chladné logiky a neúprosných zájm?. Zákon tvého domu, bo?ská ekonomie, je jiný, Pane. Obrátit se k tobě, který padá? a znovu vstává?, je změna kurzu a změna tempa. Obrácení, které obnovuje radost a p?ivádí nás dom?.

Osmé zastavení: Je?í? se setkává s jeruzalémskými ?enami

Z evangelia podle Luká?e (23,27-31)

V ?enách jsi, Je?í?i, v?dy rozpoznával zvlá?tní shodu s Bo?ím srdcem. Proto jsi ve velkém zástupu lidí, kte?í toho dne změnili směr a ?li za tebou, okam?itě uviděl ?eny a opět jsi s nimi navázal zvlá?tní porozumění. Město je jiné, kdy? ?lověk nosí jeho obyvatele na klíně, kdy? kojí jeho děti: kdy? zkrátka nezná jen matriky této oblasti, ale pro?ívá věci zevnit?. ?eny, které z povinnosti vykonávají rituál soucitu, zasáhnete do srdce. V srdci se toti? propojují události a rodí se my?lenky a rozhodnutí. ?Nepla?te pro mě“. Bo?í srdce vibruje pro jeho lid, vytvá?í nové město: ?Pla?te nad sebou a svými dětmi“. Vskutku existuje plá?, v něm? se v?e znovu rodí. Je v?ak zapot?ebí slz p?ehodnocování, slz, za které se nelze stydět, slz, které se neuzavírají do soukromí. Na?e zraněné sou?ití, Pane, v tomto rozbitém světě pot?ebuje up?ímné slzy, ne slzy okolností. Jinak se naplní to, co p?edpověděli apokalyptici: nic nevytvo?íme a pak se v?echno zhroutí. Víra naproti tomu hory p?ená?í. Hory a kopce na nás nepadají, ale uprost?ed nich se otevírá cesta. Je to tvoje cesta, Je?í?i: cesta do kopce, na které tě apo?tolové opustili, ale tvoji u?edníci - matky církve - tě následovali.

Deváté zastavení: Je?í? padá pot?etí

Z evangelia podle Luká?e (7,44-49)

Ne jen jednou nebo dvakrát, Je?í?i: padá? znovu. Spadl jsi u? jako dítě, jako ka?dé dítě. Tak jsi pochopil a p?ijal na?e lidství, které padá a padá znovu. Jestli?e nás h?ích vzdaluje, tvá bezh?í?ná existence tě p?ibli?uje ka?dému h?í?níkovi, nerozlu?ně tě spojuje s jeho pády. A to tě posouvá k obrácení. Pohor?ení pro ty, kdo se vzdalují druhým i sami sobě. Skandál pro ty, kdo ?ijí rozpolceni mezi tím, co by mělo být, a tím, co skute?ně je. Ve tvém milosrdenství, Je?í?i, padá ve?keré pokrytectví. Masky, krásné fasády u? nejsou pot?eba. B?h vidí srdce. Miluje srdce. Zah?ívá srdce. A tak mě pozvedá? a znovu staví? na cestu po cestách nikdy nepro?lapaných, odvá?ných, velkorysých. Kdo jsi, Je?í?i, který odpou?tí? i h?íchy? Zpátky na zem, na k?í?ovou cestu, ty jsi Spasitel této na?í země. Nejen?e ji obýváme, ale jsme jí utvá?eni. Ty nás na zemi stále formuje? jako zru?ný hrn?í?.

Desáté zastavení: Je?í? je svle?en ze svých ?at?

Z knihy Jobovy (1,20-22)

Ty se nesvléká?, jsi svlékán. Ten rozdíl je nám v?em jasný, Je?í?i. Jen ten, kdo nás miluje, m??e p?ijmout na?i nahotu do svých rukou a do svého pohledu. My se naopak bojíme o?í těch, kte?í nás neznají a umějí jen vlastnit. Jsi svle?ený do naha a vystavený v?em, ale i poní?ení proměňuje? v d?věrnost. Chce? se odhalit jako d?věrný i těm, kdo tě ni?í, pohlí?í? na ty, kdo tě svlékají, jako na milované, které ti Otec dal. Je v tom víc ne? Jobova trpělivost, dokonce víc ne? jeho víra. V tobě je ?enich, který se nechává uchvátit, dotýká se a v?echno obrací k dobrému. Zanechává? nám svá roucha jako relikvie dokonalé lásky. Jsou v na?ich rukou, nebo? jsi byl pro nás, byl jsi s námi. Dr?eli jsme tvé ?aty a nyní o ně losujeme, ale los je zde výhodný ne pro jednoho, nýbr? pro v?echny. Zná? nás jednoho po druhém, abys zachránil v?echny, ka?dého. A jestli?e se ti dnes církev jeví jako roztrhané roucho, nau? nás znovu tkát na?e bratrství, zalo?ené na tvém daru. Jsme tvé tělo, tvá nedělitelná tunika, tvá nevěsta. Jsme spolu. Pro nás osud padl na rozko?ná místa, na?e dědictví je velkolepé (srov. ? 16,6).

Jedenácté zastavení: Je?í? je p?ibit na k?í?

Z evangelia podle Luká?e (23,32-34a)

Nic nás neděsí víc ne? znehybnění. A ty jsi p?ibitý, znehybněný, uvězněný. Jsi v?ak s ostatními: nikdy sám, rozhodnutý zjevit se i na k?í?i jako B?h s námi. Zjevení nestojí na místě, není p?ibité. Ty, Je?í?i, nám ukazuje?, ?e v ka?dé situaci je t?eba se rozhodnout. To je závra? svobody. Ani na k?í?i nejsi neutralizován: rozhoduje? se, pro koho tam jsi. Věnuje? pozornost jednomu i druhému z těch, kdo jsou uk?i?ováni s tebou: nechává? projít urá?ky jednoho a p?ijímá? vzývání druhého. Věnuje? pozornost tomu, kdo tě k?i?uje: umí? ?íst v srdci toho, kdo neví, co dělá. Věnuje? pozornost nebi: chtěl bys, aby bylo jasněj?í, ale světlem p?ímluvy prolamuje? bariéru temnoty. P?imlouvá? se: stojí? mezi stranami, mezi protiklady. A p?ivádí? je k Bohu, proto?e tv?j k?í? bo?í zdi, ru?í dluhy, ru?í rozsudky, nastoluje smí?ení. Ty jsi pravé jubileum. Obra? nás k sobě, Je?í?i, který, p?ibitý, m??e? v?echno.

Dvanácté zastavení: Je?í? umírá na k?í?i

Z evangelia podle Luká?e (23,45-49)

Kde se nacházíme na Kalvárii? Pod k?í?em? V nějaké vzdálenosti? Daleko? Nebo tam mo?ná stejně jako apo?tolové u? nejsme. Dýchá? a tento dech, poslední a první, ?ádá jen o p?ijetí. Pane Je?í?i, nakloň na?e cesty ke svému daru. Nedovol, aby se tv?j dech ?ivota rozplynul. Na?e temnota hledá světlo. Na?e chrámy chtějí z?stat stále otev?ené. Nyní u? není svatý za závojem: jeho tajemství se nabízí v?em. Vnímá ho voják, který pozorně sleduje, jak umírá, a poznává nový druh síly. Dav, který proti tobě k?i?el, ho chápe: d?íve vzdálený se nyní setkává s podívanou na nevídanou lásku, na krásu, která nutí vě?it. Těm, kdo tě pozorují, jak umírá?, Pane, dává? ?as k návratu tím, ?e se bije? do hrudi: ude?í? do srdce, aby se jeho tvrdost rozt?í?tila. Nám, Je?í?i, kte?í tě ?asto je?tě zpovzdálí pozorujeme, dej, a? ?ijeme ve vzpomínce na tebe, abys nás jednou, a? p?ijde?, i ve smrti na?el ?ivé.

T?inácté zastavení: Je?í? je sňat z k?í?e

Z evangelia podle Luká?e (23,50-53a)

Tvé tělo je kone?ně v rukou dobrého a spravedlivého ?lověka. Jsi zahalen do spánku smrti, Je?í?i, ale je to ?ivé srdce, které si tě vyvolilo. Josef nebyl z těch, kdo mluví a nekonají. ?Nep?ilnul k rozhodnutí a jednání druhých,“ ?íká evangelium. A je to dobrá zpráva: objímá tě, Je?í?i, ten, kdo nep?ijal bě?né mínění. Ujímá se tě ten, kdo p?ijal odpovědnost. P?ijímá? své místo, Je?í?i, v klíně Josefa z Arimatie, který ?o?ekával Bo?í království“. Zaujímá? své místo mezi těmi, kdo stále doufají, mezi těmi, kdo nerezignují na my?lenku, ?e nespravedlnost je nevyhnutelná. P?etrhává? ?etěz nevyhnutelného, Je?í?i. P?eru?uje? automatismy, které ni?í spole?ný domov a bratrství. Dává? těm, kdo o?ekávají tvé království, odvahu p?edstoupit p?ed autoritu: jako Moj?í? p?ed faraona, jako Josef z Arimatie p?ed Piláta. Uschopňuje? nás k velké odpovědnosti, dodává? nám odvahu. Tak jsi zem?el a stále kraluje?. A pro nás, Je?í?i, slou?it ti znamená kralovat.

?trnácté zastavení: Je?í? je ulo?en do hrobu

Z evangelia podle Luká?e (23,53b-56)

V systému, který se nikdy nezastaví, Je?í?i, ty ?ije? svou sobotu. Pro?ívají ji i ?eny, kterým by v?ně a parfémy ji? hovo?ily o vzk?í?ení. Nau? nás nic nedělat, kdy? se po nás chce jen ?ekat. Vychovávej nás v ?asech země, které nejsou ?asy umělými. Odlo?ený v hrobě, Je?í?i, sdílej stav, který sdílíme v?ichni, a dosáhni hlubin, které nás tak děsí. Hle?, jak z nich unikáme, rozmno?ujíce své aktivity. ?asto se to?íme v kruhu, ale sobota svítí svými světly: vychovává nás a ?ádá nás o odpo?inek. Bo?ský ?ivot, ?ivot v lidském mě?ítku, ten, který zná pokoj soboty. ?V?ichni budou ti?e sedět pod vinnou révou a pod fíkovníkem a nikdo je u? nebude děsit“ (Mi 4,4), prorokoval Micheá?. A Zachariá? mu dal za pravdu: ?V onen den - Hospodinova vě?tba - ka?dý pozve svého bli?ního pod svou vinnou révu a pod sv?j fíkovník“ (srov. Zach 3,10). Je?í?, který jako by spal v bou?livém světě, nás v?echny p?ivede do pokoje soboty. Pak se nám celé stvo?ení bude jevit jako velmi krásné a dobré, ur?ené ke vzk?í?ení. A stane pokoj na tvém lidu a mezi v?emi národy.

Závěre?ná invokace

?Pochválen bu?, m?j Pane,“ zpíval svatý Franti?ek z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám p?ipomněl, ?e i ná? spole?ný domov je jako sestra [...]. Tato sestra protestuje proti zlu, které jí p?sobíme“ (Enc. Laudato si', 1-2). 

?Laudato si‘“, napsal opět svatý Franti?ek ?oslovit v?echny bratry a sestry a navrhnout jim formu ?ivota s p?íchutí evangelia“ (encyklika Fratelli tutti, 1). 

?On si nás zamiloval“, ?íká svatý Pavel s odkazem na Krista [...], abychom objevili, ?e od této lásky nás ?nem??e nikdy nic oddělit“ (Enc. Dilexit nos, 1).

Pro?li jsme k?í?ovou cestou; obrátili jsme se k lásce, od ní? nás nic nem??e oddělit. Nyní, kdy? Král spí a na celou zemi se sná?í veliké ticho, p?ivlastňujeme si slova svatého Franti?ka a vzýváme dar obrácení srdce.

Vzne?ený a slavný Bo?e

osvi? temnoty mého srdce.

Dej mi spravedlivou víru,

jistou naději,

dokonalou lásku

a hlubokou pokoru.

Dej mi, Pane, moudrost a rozli?ování.

abych mohl plnit tvou pravou a svatou v?li. 

Amen.