ʲžové a dobrovolnictví - škola života, která učí, že prvořadé je dávat
Amedeo Lomonaco - Vatikán
Charakteristickým znakem dobrovolné práce je volba lásky: volba dávání. „Kristus,“ píše apoštol Jan, „dal za nás svůj život“. Důsledkem tohoto daru by mělo být učednictví žité podle Kristova vzoru: „I my máme položit život za své bratry a sestry“ (Jan 3,16). Jubileum dobrovolníků, které je naplánováno na 8. a 9. března v Římě, je věnováno zejména dobrovolnickým pracovníkům, neziskovým sdružením, nevládním organizacím a sociálním pracovníkům z celého světa. Je to příležitost k zamyšlení nad tímto bezplatným, ale smysluplným posláním a podpoře solidarity.
Škola života
Člověk se plně realizuje jen tehdy, když miluje druhé a dává se jim. To je jádro u příležitosti Mezinárodního roku dobrovolnictví, který v roce 2001 vyhlásilo Valné shromáždění OSN k uznání, podpoře a oslavě dobrovolné služby ve všech jejích projevech. Dobrovolnictví - zdůraznil papež Wojtyła - je povoláno být školou života.
Skrze lásku k Bohu a lásku k bratrům křesťanství uvolňuje veškerou svou osvobozující a spásnou sílu. Charitativní činnost představuje nejvýmluvnější formu evangelizace, protože tím, že odpovídá na tělesné potřeby, zjevuje lidem lásku Boha, prozřetelného a otcovského, který se vždy stará o každého člověka. Nejde jen o to uspokojit materiální potřeby bližních, jako je hlad, žízeň, nedostatek bytů, lékařská péče, ale vést je k tomu, aby osobně zakusili Boží lásku. Dobrovolnou prací se křesťan stává svědkem této Boží lásky; hlásá ji a činí ji hmatatelnou svými odvážnými a prorockými zásahy. Nestačí jen přijít na pomoc těm, kdo se ocitli v materiální tísni; zároveň je třeba reagovat na jejich žízeň po hodnotách a hlubokých odpovědích. Důležitý je druh nabízené pomoci, ale ještě důležitější je srdce, s nímž je poskytována. Ať už se jedná o mikroprojekty, nebo o velké úspěchy, dobrovolnictví je v každém případě povoláno být školou života, zejména pro mladé lidi, a pomáhat je vychovávat v kultuře solidarity a přijetí, otevřené svobodnému daru sebe sama.
Milovat s Bohem
„Dobrovolná práce je ozvěnou vděčnosti a je předáváním přijaté lásky.“ To zdůraznil papež Benedikt XVI. při setkání se dobrovolnickými organizacemi v roce 2007 během své apoštolské cesty do Rakouska.
„Deus vult condiligentes - Bůh chce lidi, kteří spolu s ním milují,“ řekl ve 14. století teolog Duns Scotus. Takto viděno má dobrovolné nasazení hodně společného s Milostí. Kultura, která chce všechno počítat a za všechno platit, která staví vztahy mezi lidmi do jakéhosi svírajícího korzetu práv a povinností, zakouší skrze nespočet lidí zapojených do bezplatného úsilí, že život sám je nezasloužený dar. Ať už jsou motivace a dokonce i cesty dobrovolného závazku jakkoli rozmanité, různorodé nebo dokonce protichůdné, u kořene všech je nakonec ona hluboká společná vlastnost, která vychází z „bezplatnosti“. Bezplatně jsme obdrželi život od našeho Stvořitele, bezplatně jsme byli osvobozeni od slepé cesty hříchu a zla, bezplatně jsme dostali Ducha s jeho rozmanitými dary.
Vycházet a setkávat se
ʲž František se během svého pontifikátu vícekrát pozastavil nad hodnotou dobrovolnictví. Zejména při setkání se členy Federace křesťanských organizací mezinárodní dobrovolnické služby (Focsiv) zdůraznil, že být dobrovolníkem znamená především „vycházet a setkávat se“.
Dobrovolnictví. Je to jedna z nejkrásnějších věcí. Protože každý se svou vlastní svobodou volí tuto cestu, která je cestou vycházet vstříc druhým, vycházet s nataženou rukou, cestou vycházení vstříc druhým. Člověk musí jednat. Mohu sedět doma, klidně se dívat na televizi nebo dělat jiné věci... Ale ne, já vynakládám toto úsilí, abych vyšel ven. Dobrovolnictví je úsilí vycházet na pomoc druhým, takové je. Neexistuje dobrovolnictví od psacího stolu a neexistuje dobrovolnictví u televize, ne. Dobrovolnictví znamená vždycky jít ven, srdce otevřené, ruku nataženou, nohy připravené jít. Vycházet vstříc a vycházet dávat.
Vycházet vstříc druhému skrze dávání ve společnosti, která zažívá hluboké šrámy kvůli válkám, je hymnou bratrství. Je to jako zvuk Jobelu, zvláště o tomto Jubileu naděje.