杏MAP导航

Vrchní penitenciá艡 Angelo De Donatis byl v minulých dnech pape啪em Franti拧kem pov臎艡en, aby na Aventinském pahorku p艡edsedal liturgii 杏MAP导航le膷ní st艡edy, jí啪 za膷íná postní itinerá艡 v tradi膷ní podob臎 艡ímských 鈥瀦astavení鈥�, vedoucí k Velikonoc暖m.

V p暖l páté odpoledne v benediktinské bazilice sv. Anselma kardinál De Donatis zahájil 鈥瀞tationární鈥� liturgii, po ní啪 následovalo kající procesí do nedaleké baziliky sv. Sabiny. V této dominikánské bazilice pak p艡edsedal m拧i s ob艡adem udílení popelce, p艡i膷em啪 p艡e膷etl homilii p艡ipravenou pape啪em Franti拧kem, kterou ní啪e p艡iná拧íme.

P艡ed p艡ednesem homilie kardinál De Donatis 艡ekl: Brat艡i a sestry, poslechn臎me si nyní homilii pape啪e Franti拧ka. Cítíme se s ním v této chvíli hluboce spojeni a d臎kujeme mu za ob臎tování jeho modliteb a utrpení pro dobro celé církve a celého sv臎ta.

HOMILIE SVATÉHO OTCE na 杏MAP导航le膷ní st艡edu

Tento ve膷er nám bude na hlavu nasypán posvátný popelec. O啪iví v nás 辫补尘臎钮 toho, 膷ím jsme, ale také 苍补诲臎箩颈 na to, 膷ím budeme. P艡ipomene nám, 啪e jsme prach, ale uvede nás na cestu k 苍补诲臎箩颈, k ní啪 jsme povoláni, proto啪e Je啪í拧 sestoupil do prachu zem臎 a svým Vzk艡í拧ením nás s sebou vtahuje do Otcova srdce.

Tak se odvíjí postní cesta k Velikonoc暖m, mezi 辫补尘臎迟&颈补肠耻迟别; na拧í k艡ehkosti a 苍补诲臎箩&颈补肠耻迟别;, 啪e na konci cesty na nás bude 膷ekat Vzk艡í拧ený.

笔艡别诲别惫拧&颈补肠耻迟别;尘 se rozpome艌me. 杏MAP导航lec p艡ijímáme tak, 啪e skloníme hlavu dol暖, jako bychom se cht臎li podívat sami na sebe, podívat se do svého nitra. 杏MAP导航lec nám toti啪 pomáhá uv臎domit si k艡ehkost a nepatrnost na拧eho 啪ivota: jsme prach, z prachu jsme byli stvo艡eni a v prach se obrátíme. A je tolik okam啪ik暖, kdy si p艡i pohledu na sv暖j osobní 啪ivot nebo na skute膷nost, která nás obklopuje, uv臎domíme, 啪e 鈥瀓ako stín jde 膷lov臎k 啪ivotem, zbyte膷n臎 se vzru拧uje, hromadí a neví, pro koho鈥� (沤濒 39,7).

Tomu nás u膷í p艡edev拧ím zku拧enost k艡ehkosti, kterou zakou拧íme ve své únav臎, ve slabostech, s nimi啪 se musíme vyrovnávat, ve strachu, který v nás p艡ebývá, v neúsp臎拧ích, které nás vnit艡n臎 spalují, v prchavosti na拧ich sn暖, v uv臎dom臎ní si, jak pomíjivé jsou v臎ci, které vlastníme. Jsme stvo艡eni z popela a hlíny, dotýkáme se k艡ehkosti ve zku拧enosti s nemocí, v chudob臎, v utrpení, které n臎kdy náhle dolehne na nás a na拧e rodiny. A také si uv臎domujeme, 啪e jsme k艡ehcí, kdy啪 jsme ve spole膷enském a politickém 啪ivot臎 na拧í doby vystaveni 鈥瀓emným 膷ásticím prachu鈥�, které zne膷i拧钮ují sv臎t: ideologické opozici, logice zneu啪ití moci, návratu starých identitárních ideologií, které teoretizují o vy艡azení druhých, vyko艡is钮ování zdroj暖 zem臎, násilí ve v拧ech jeho podobách a válkám mezi národy. To v拧e je 鈥瀟oxický prach鈥�, který zahaluje vzduch na na拧í planet臎 a brání mírovému sou啪ití, zatímco v nás denn臎 nar暖stá nejistota a strach z budoucnosti.

A kone膷n臎 nám tento stav k艡ehkosti p艡ipomíná drama smrti, které se v na拧ich spole膷nostech vn臎j拧ího zdání sna啪íme r暖znými zp暖soby vymítat a dokonce vyt臎s艌ovat na okraj na拧ich jazykových projev暖, ale které se nám vnucuje jako skute膷nost, s ní啪 musíme po膷ítat, jako znamení nejistoty a pomíjivosti na拧ich 啪ivot暖.

A tak nám popelec navzdory maskám, které nosíme, a umn臎 vytvá艡eným iluzím, které nás mají 膷asto rozptýlit, p艡ipomíná, kdo jsme. To nám prospívá. Uvádí nás to do správných dimenzí, otupuje drsnost na拧ich narcisism暖, vrací nás to do reality, 膷iní nás to pokorn臎j拧ími a p艡ístupn臎j拧ími jeden druhému: nikdo z nás není B暖h, v拧ichni jsme na cest臎.

Postní doba je v拧ak také výzvou k tomu, abychom v sob臎 znovu za啪ehli 苍补诲臎箩颈. Jestli啪e popelec p艡ijímáme se sklon臎nou hlavou, abychom se upamatovali na to, kým jsme, postní doba nás nechce nechat se sklopenou hlavou, ale naopak nás vybízí, abychom pozvedli hlavu k Tomu, který povstává z propasti smrti a vytahuje i nás z popela h艡íchu a smrti do slávy v臎膷ného 啪ivota.

杏MAP导航lec nám pak p艡ipomíná 苍补诲臎箩颈, k ní啪 jsme povoláni, proto啪e Je啪í拧, Bo啪í Syn, se smísil s prachem zem臎 a vyzdvihl jej do nebe. A do hlubin prachu sestoupil, aby za nás zem艡el a smí艡il nás s Otcem, jak jsme sly拧eli od apo拧tola Pavla: 鈥濻 tím, který byl bez h艡íchu, jednal kv暖li nám jako s nejv臎t拧ím h艡í拧níkem, abychom my skrze n臎ho byli spravedliví u Boha鈥� (2 Kor 5,21).

To je, brat艡i a sestry, nad臎je, která o啪ivuje popel, jím啪 jsme. Bez této nad臎je jsme odsouzeni k pasivnímu sná拧ení slabosti na拧eho lidského úd臎lu a zvlá拧t臎 tvá艡í v tvá艡 zku拧enosti smrti propadáme smutku a opu拧t臎nosti a nakonec uva啪ujeme jako po拧etilci: 鈥濳rátký a bídný je ná拧 啪ivot, proti smrti nemá 膷lov臎k léku, [...] t臎lo se prom臎ní v popel a duch se rozptýlí jak lehounký vánek.鈥� (Mdr 2,1-3). Velikono膷ní nad臎je, k ní啪 sm臎艡ujeme, nás naopak podepírá v na拧í k艡ehkosti, uji拧钮uje nás o Bo啪ím odpu拧t臎ní, a i kdy啪 jsme zahaleni popelem h艡íchu, otevírá nás radostnému vyznání 啪ivota: 鈥濧le já vím, 啪e m暖j Obhájce 啪ije a jako poslední vstane na zemi (Job 19,25). Pamatujme na to: 鈥災宭ov臎k je prach a v prach se obrátí, ale v Bo啪ích o膷ích je to prach vzácný, proto啪e B暖h stvo艡il 膷lov臎ka a ur膷il ho k nesmrtelnosti鈥� (Benedikt XVI., generální audience, 17. února 2010).

Brat艡i a sestry, s popelcem na hlav臎 krá膷ejme vst艡íc velikono膷ní 苍补诲臎箩颈. Obra钮me se k Bohu, vra钮me se k n臎mu celým svým srdcem (srov. Jl 2,12), postavme ho op臎t do st艡edu svého 啪ivota, aby 辫补尘臎钮 toho, 膷ím jsme - k艡ehcí a smrtelní jako popel rozptýlený ve v臎tru -, byla kone膷n臎 prozá艡ena nad臎jí Zmrtvýchvstalého. A nasm臎rujme k N臎mu své 啪ivoty, abychom se stali znamením nad臎je pro sv臎t: Z almu啪ny se u膷me vycházet ze sebe, abychom sdíleli pot艡eby druhých a 啪ivili 苍补诲臎箩颈 na spravedliv臎j拧í sv臎t; z modlitby se u膷me objevovat sami sebe jako啪to ty, kdo pot艡ebují Boha, nebo, jak 艡íkal Jacques Maritain, 鈥炁緀brají o nebe鈥�, abychom 啪ivili 苍补诲臎箩颈, 啪e v na拧í k艡ehkosti a na konci na拧í pozemské pouti nás 膷eká Otec s otev艡enou náru膷í; z postu se u膷me, 啪e ne啪ijeme jen proto, abychom uspokojili své pot艡eby, ale 啪e hladovíme po lásce a pravd臎, a jen láska k Bohu a k sob臎 navzájem nás m暖啪e skute膷n臎 nasytit a dát nám 苍补诲臎箩颈 na lep拧í budoucnost.

Ké啪 nás v啪dy provází jistota, 啪e od chvíle, kdy B暖h p艡i拧el do popela sv臎ta, 鈥瀌臎jiny zem臎 jsou d臎jinami nebe. B暖h a 膷lov臎k jsou spojeni jediným osudem鈥� (C. Carretto, Il deserto nella città, 艠ím 1986, 55), a On nav啪dy smete popel smrti, aby nás rozzá艡il novým 啪ivotem.

S touto nad臎jí v srdci se vydejme na cestu. A nechme se smí艡it s Bohem.