ʲž: MAPlec nás vrací do reality - nikdo z nás není Bůh, všichni jsme na cestě
Vrchní penitenciář Angelo De Donatis byl v minulých dnech papežem Františkem pověřen, aby na Aventinském pahorku předsedal liturgii MAPleční středy, jíž začíná postní itinerář v tradiční podobě římských „zastavení“, vedoucí k Velikonocům.
V půl páté odpoledne v benediktinské bazilice sv. Anselma kardinál De Donatis zahájil „stationární“ liturgii, po níž následovalo kající procesí do nedaleké baziliky sv. Sabiny. V této dominikánské bazilice pak předsedal mši s obřadem udílení popelce, přičemž přečetl homilii připravenou papežem Františkem, kterou níže přinášíme.
Před přednesem homilie kardinál De Donatis řekl: Bratři a sestry, poslechněme si nyní homilii papeže Františka. Cítíme se s ním v této chvíli hluboce spojeni a děkujeme mu za obětování jeho modliteb a utrpení pro dobro celé církve a celého světa.
HOMILIE SVATÉHO OTCE na MAPleční středu
Tento večer nám bude na hlavu nasypán posvátný popelec. Oživí v nás 貹ěť toho, čím jsme, ale také Բěᾱ na to, čím budeme. Připomene nám, že jsme prach, ale uvede nás na cestu k Բěᾱ, k níž jsme povoláni, protože Ježíš sestoupil do prachu země a svým Vzkříšením nás s sebou vtahuje do Otcova srdce.
Tak se odvíjí postní cesta k Velikonocům, mezi 貹ě&ܳٱ; naší křehkosti a Բě&ܳٱ;, že na konci cesty na nás bude čekat Vzkříšený.
řš&ܳٱ; se rozpomeňme. MAPlec přijímáme tak, že skloníme hlavu dolů, jako bychom se chtěli podívat sami na sebe, podívat se do svého nitra. MAPlec nám totiž pomáhá uvědomit si křehkost a nepatrnost našeho života: jsme prach, z prachu jsme byli stvořeni a v prach se obrátíme. A je tolik okamžiků, kdy si při pohledu na svůj osobní život nebo na skutečnost, která nás obklopuje, uvědomíme, že „jako stín jde člověk životem, zbytečně se vzrušuje, hromadí a neví, pro koho“ (Ž 39,7).
Tomu nás učí především zkušenost křehkosti, kterou zakoušíme ve své únavě, ve slabostech, s nimiž se musíme vyrovnávat, ve strachu, který v nás přebývá, v neúspěších, které nás vnitřně spalují, v prchavosti našich snů, v uvědomění si, jak pomíjivé jsou věci, které vlastníme. Jsme stvořeni z popela a hlíny, dotýkáme se křehkosti ve zkušenosti s nemocí, v chudobě, v utrpení, které někdy náhle dolehne na nás a naše rodiny. A také si uvědomujeme, že jsme křehcí, když jsme ve společenském a politickém životě naší doby vystaveni „jemným částicím prachu“, které znečišťují svět: ideologické opozici, logice zneužití moci, návratu starých identitárních ideologií, které teoretizují o vyřazení druhých, vykořisťování zdrojů země, násilí ve všech jeho podobách a válkám mezi národy. To vše je „toxický prach“, který zahaluje vzduch na naší planetě a brání mírovému soužití, zatímco v nás denně narůstá nejistota a strach z budoucnosti.
A konečně nám tento stav křehkosti připomíná drama smrti, které se v našich společnostech vnějšího zdání snažíme různými způsoby vymítat a dokonce vytěsňovat na okraj našich jazykových projevů, ale které se nám vnucuje jako skutečnost, s níž musíme počítat, jako znamení nejistoty a pomíjivosti našich životů.
A tak nám popelec navzdory maskám, které nosíme, a umně vytvářeným iluzím, které nás mají často rozptýlit, připomíná, kdo jsme. To nám prospívá. Uvádí nás to do správných dimenzí, otupuje drsnost našich narcisismů, vrací nás to do reality, činí nás to pokornějšími a přístupnějšími jeden druhému: nikdo z nás není Bůh, všichni jsme na cestě.
Postní doba je však také výzvou k tomu, abychom v sobě znovu zažehli Բěᾱ. Jestliže popelec přijímáme se skloněnou hlavou, abychom se upamatovali na to, kým jsme, postní doba nás nechce nechat se sklopenou hlavou, ale naopak nás vybízí, abychom pozvedli hlavu k Tomu, který povstává z propasti smrti a vytahuje i nás z popela hříchu a smrti do slávy věčného života.
MAPlec nám pak připomíná Բěᾱ, k níž jsme povoláni, protože Ježíš, Boží Syn, se smísil s prachem země a vyzdvihl jej do nebe. A do hlubin prachu sestoupil, aby za nás zemřel a smířil nás s Otcem, jak jsme slyšeli od apoštola Pavla: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).
To je, bratři a sestry, naděje, která oživuje popel, jímž jsme. Bez této naděje jsme odsouzeni k pasivnímu snášení slabosti našeho lidského údělu a zvláště tváří v tvář zkušenosti smrti propadáme smutku a opuštěnosti a nakonec uvažujeme jako pošetilci: „Krátký a bídný je náš život, proti smrti nemá člověk léku, [...] tělo se promění v popel a duch se rozptýlí jak lehounký vánek.“ (Mdr 2,1-3). Velikonoční naděje, k níž směřujeme, nás naopak podepírá v naší křehkosti, ujišťuje nás o Božím odpuštění, a i když jsme zahaleni popelem hříchu, otevírá nás radostnému vyznání života: „Ale já vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi (Job 19,25). Pamatujme na to: „Člověk je prach a v prach se obrátí, ale v Božích očích je to prach vzácný, protože Bůh stvořil člověka a určil ho k nesmrtelnosti“ (Benedikt XVI., generální audience, 17. února 2010).
Bratři a sestry, s popelcem na hlavě kráčejme vstříc velikonoční Բěᾱ. Obraťme se k Bohu, vraťme se k němu celým svým srdcem (srov. Jl 2,12), postavme ho opět do středu svého života, aby 貹ěť toho, čím jsme - křehcí a smrtelní jako popel rozptýlený ve větru -, byla konečně prozářena nadějí Zmrtvýchvstalého. A nasměrujme k Němu své životy, abychom se stali znamením naděje pro svět: Z almužny se učme vycházet ze sebe, abychom sdíleli potřeby druhých a živili Բěᾱ na spravedlivější svět; z modlitby se učme objevovat sami sebe jakožto ty, kdo potřebují Boha, nebo, jak říkal Jacques Maritain, „žebrají o nebe“, abychom živili Բěᾱ, že v naší křehkosti a na konci naší pozemské pouti nás čeká Otec s otevřenou náručí; z postu se učme, že nežijeme jen proto, abychom uspokojili své potřeby, ale že hladovíme po lásce a pravdě, a jen láska k Bohu a k sobě navzájem nás může skutečně nasytit a dát nám Բěᾱ na lepší budoucnost.
Kéž nás vždy provází jistota, že od chvíle, kdy Bůh přišel do popela světa, „dějiny země jsou dějinami nebe. Bůh a člověk jsou spojeni jediným osudem“ (C. Carretto, Il deserto nella città, Řím 1986, 55), a On navždy smete popel smrti, aby nás rozzářil novým životem.
S touto nadějí v srdci se vydejme na cestu. A nechme se smířit s Bohem.