Pape?: ÐÓMAPµ¼º½lec n¨¢s vrac¨ª do reality - nikdo z n¨¢s nen¨ª B?h, v?ichni jsme na cest¨§
Vrchní penitenciá? Angelo De Donatis byl v minulých dnech pape?em Franti?kem pov¨§?en, aby na Aventinském pahorku p?edsedal liturgii ÐÓMAPµ¼º½le?ní st?edy, jí? za?íná postní itinerá? v tradi?ní podob¨§ ?ímských ?zastavení¡°, vedoucí k Velikonoc?m.
V p?l páté odpoledne v benediktinské bazilice sv. Anselma kardinál De Donatis zahájil ?stationární¡° liturgii, po ní? následovalo kající procesí do nedaleké baziliky sv. Sabiny. V této dominikánské bazilice pak p?edsedal m?i s ob?adem udílení popelce, p?i?em? p?e?etl homilii p?ipravenou pape?em Franti?kem, kterou ní?e p?iná?íme.
P?ed p?ednesem homilie kardinál De Donatis ?ekl: Brat?i a sestry, poslechn¨§me si nyní homilii pape?e Franti?ka. Cítíme se s ním v této chvíli hluboce spojeni a d¨§kujeme mu za ob¨§tování jeho modliteb a utrpení pro dobro celé církve a celého sv¨§ta.
HOMILIE SVATÉHO OTCE na ÐÓMAPµ¼º½le?ní st?edu
Tento ve?er nám bude na hlavu nasypán posvátný popelec. O?iví v nás ±è²¹³¾¨§? toho, ?ím jsme, ale také ²Ô²¹»å¨§Âá¾± na to, ?ím budeme. P?ipomene nám, ?e jsme prach, ale uvede nás na cestu k ²Ô²¹»å¨§Âá¾±, k ní? jsme povoláni, proto?e Je?í? sestoupil do prachu zem¨§ a svým Vzk?í?ením nás s sebou vtahuje do Otcova srdce.
Tak se odvíjí postní cesta k Velikonoc?m, mezi ±è²¹³¾¨§³Ù&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð; na?í k?ehkosti a ²Ô²¹»å¨§Âá&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð;, ?e na konci cesty na nás bude ?ekat Vzk?í?ený.
P?edev?ím se rozpome¨¾me. ÐÓMAPµ¼º½lec p?ijímáme tak, ?e skloníme hlavu dol?, jako bychom se cht¨§li podívat sami na sebe, podívat se do svého nitra. ÐÓMAPµ¼º½lec nám toti? pomáhá uv¨§domit si k?ehkost a nepatrnost na?eho ?ivota: jsme prach, z prachu jsme byli stvo?eni a v prach se obrátíme. A je tolik okam?ik?, kdy si p?i pohledu na sv?j osobní ?ivot nebo na skute?nost, která nás obklopuje, uv¨§domíme, ?e ?jako stín jde ?lov¨§k ?ivotem, zbyte?n¨§ se vzru?uje, hromadí a neví, pro koho¡° (?l 39,7).
Tomu nás u?í p?edev?ím zku?enost k?ehkosti, kterou zakou?íme ve své únav¨§, ve slabostech, s nimi? se musíme vyrovnávat, ve strachu, který v nás p?ebývá, v neúsp¨§?ích, které nás vnit?n¨§ spalují, v prchavosti na?ich sn?, v uv¨§dom¨§ní si, jak pomíjivé jsou v¨§ci, které vlastníme. Jsme stvo?eni z popela a hlíny, dotýkáme se k?ehkosti ve zku?enosti s nemocí, v chudob¨§, v utrpení, které n¨§kdy náhle dolehne na nás a na?e rodiny. A také si uv¨§domujeme, ?e jsme k?ehcí, kdy? jsme ve spole?enském a politickém ?ivot¨§ na?í doby vystaveni ?jemným ?ásticím prachu¡°, které zne?i??ují sv¨§t: ideologické opozici, logice zneu?ití moci, návratu starých identitárních ideologií, které teoretizují o vy?azení druhých, vyko?is?ování zdroj? zem¨§, násilí ve v?ech jeho podobách a válkám mezi národy. To v?e je ?toxický prach¡°, který zahaluje vzduch na na?í planet¨§ a brání mírovému sou?ití, zatímco v nás denn¨§ nar?stá nejistota a strach z budoucnosti.
A kone?n¨§ nám tento stav k?ehkosti p?ipomíná drama smrti, které se v na?ich spole?nostech vn¨§j?ího zdání sna?íme r?znými zp?soby vymítat a dokonce vyt¨§s¨¾ovat na okraj na?ich jazykových projev?, ale které se nám vnucuje jako skute?nost, s ní? musíme po?ítat, jako znamení nejistoty a pomíjivosti na?ich ?ivot?.
A tak nám popelec navzdory maskám, které nosíme, a umn¨§ vytvá?eným iluzím, které nás mají ?asto rozptýlit, p?ipomíná, kdo jsme. To nám prospívá. Uvádí nás to do správných dimenzí, otupuje drsnost na?ich narcisism?, vrací nás to do reality, ?iní nás to pokorn¨§j?ími a p?ístupn¨§j?ími jeden druhému: nikdo z nás není B?h, v?ichni jsme na cest¨§.
Postní doba je v?ak také výzvou k tomu, abychom v sob¨§ znovu za?ehli ²Ô²¹»å¨§Âá¾±. Jestli?e popelec p?ijímáme se sklon¨§nou hlavou, abychom se upamatovali na to, kým jsme, postní doba nás nechce nechat se sklopenou hlavou, ale naopak nás vybízí, abychom pozvedli hlavu k Tomu, který povstává z propasti smrti a vytahuje i nás z popela h?íchu a smrti do slávy v¨§?ného ?ivota.
ÐÓMAPµ¼º½lec nám pak p?ipomíná ²Ô²¹»å¨§Âá¾±, k ní? jsme povoláni, proto?e Je?í?, Bo?í Syn, se smísil s prachem zem¨§ a vyzdvihl jej do nebe. A do hlubin prachu sestoupil, aby za nás zem?el a smí?il nás s Otcem, jak jsme sly?eli od apo?tola Pavla: ?S tím, který byl bez h?íchu, jednal kv?li nám jako s nejv¨§t?ím h?í?níkem, abychom my skrze n¨§ho byli spravedliví u Boha¡° (2 Kor 5,21).
To je, brat?i a sestry, nad¨§je, která o?ivuje popel, jím? jsme. Bez této nad¨§je jsme odsouzeni k pasivnímu sná?ení slabosti na?eho lidského úd¨§lu a zvlá?t¨§ tvá?í v tvá? zku?enosti smrti propadáme smutku a opu?t¨§nosti a nakonec uva?ujeme jako po?etilci: ?Krátký a bídný je ná? ?ivot, proti smrti nemá ?lov¨§k léku, [...] t¨§lo se prom¨§ní v popel a duch se rozptýlí jak lehounký vánek.¡° (Mdr 2,1-3). Velikono?ní nad¨§je, k ní? sm¨§?ujeme, nás naopak podepírá v na?í k?ehkosti, uji??uje nás o Bo?ím odpu?t¨§ní, a i kdy? jsme zahaleni popelem h?íchu, otevírá nás radostnému vyznání ?ivota: ?Ale já vím, ?e m?j Obhájce ?ije a jako poslední vstane na zemi (Job 19,25). Pamatujme na to: ??lov¨§k je prach a v prach se obrátí, ale v Bo?ích o?ích je to prach vzácný, proto?e B?h stvo?il ?lov¨§ka a ur?il ho k nesmrtelnosti¡° (Benedikt XVI., generální audience, 17. února 2010).
Brat?i a sestry, s popelcem na hlav¨§ krá?ejme vst?íc velikono?ní ²Ô²¹»å¨§Âá¾±. Obra?me se k Bohu, vra?me se k n¨§mu celým svým srdcem (srov. Jl 2,12), postavme ho op¨§t do st?edu svého ?ivota, aby ±è²¹³¾¨§? toho, ?ím jsme - k?ehcí a smrtelní jako popel rozptýlený ve v¨§tru -, byla kone?n¨§ prozá?ena nad¨§jí Zmrtvýchvstalého. A nasm¨§rujme k N¨§mu své ?ivoty, abychom se stali znamením nad¨§je pro sv¨§t: Z almu?ny se u?me vycházet ze sebe, abychom sdíleli pot?eby druhých a ?ivili ²Ô²¹»å¨§Âá¾± na spravedliv¨§j?í sv¨§t; z modlitby se u?me objevovat sami sebe jako?to ty, kdo pot?ebují Boha, nebo, jak ?íkal Jacques Maritain, ??ebrají o nebe¡°, abychom ?ivili ²Ô²¹»å¨§Âá¾±, ?e v na?í k?ehkosti a na konci na?í pozemské pouti nás ?eká Otec s otev?enou náru?í; z postu se u?me, ?e ne?ijeme jen proto, abychom uspokojili své pot?eby, ale ?e hladovíme po lásce a pravd¨§, a jen láska k Bohu a k sob¨§ navzájem nás m??e skute?n¨§ nasytit a dát nám ²Ô²¹»å¨§Âá¾± na lep?í budoucnost.
Ké? nás v?dy provází jistota, ?e od chvíle, kdy B?h p?i?el do popela sv¨§ta, ?d¨§jiny zem¨§ jsou d¨§jinami nebe. B?h a ?lov¨§k jsou spojeni jediným osudem¡° (C. Carretto, Il deserto nella città, ?ím 1986, 55), a On nav?dy smete popel smrti, aby nás rozzá?il novým ?ivotem.
S touto nad¨§jí v srdci se vydejme na cestu. A nechme se smí?it s Bohem.
