ʲž a kino. Dialogy, setkání, vzpomínky
Eugenio Murrali - Vatikán
Kino je pro Františka územím vzpomínek, dílnou tvořivosti. Abychom pochopili tento zájem Jorgeho Maria Bergoglia o sedmé umění, musíme si ho představit jako dítě v poválečném období, kdy, jak vyprávěl, navštěvoval s rodiči promítání italských neorealistických filmů, které poznamenaly jeho představivost v dalekých argentinských večerech. Na tyto a další filmy - stalo se, že viděl dokonce tři za sebou - se papež ve svých projevech několikrát odvolával: „Když jsme byli děti, rodiče nás brali na tyto filmy a ty formovaly naše srdce,“ řekl 7. prosince 2019 při setkání se zástupci Associazione Cattolica Esercenti Cinema.
"Víte, že kino je velkým nástrojem sdružování. Zejména v poválečném období přispělo výjimečným způsobem k obnově společenské struktury mnoha agregujícími momenty."
Františkův pohled na kino
Římský biskup při této příležitosti shrnul sílu velkého plátna do tří slov: společenství, tvořivost, vize. „Kino,“ řekl při vysvětlování prvního pojmu, „je velkým nástrojem sdružování. Zejména v poválečném období přispělo výjimečným způsobem k rekonstrukci společenské struktury mnoha agregujícími momenty. Kolik náměstí, kolik sálů, kolik oratoří, oživených lidmi, kteří si při sledování filmu předávali naděje a očekávání. A odtud pak s úlevou odcházeli do úzkostí a těžkostí každodenního života. Byl to také výchovný a formativní okamžik, k opětovnému navázání vztahů pohlcených prožitými tragédiemi“. Pro Františka je film také nástrojem, jak se vrátit k rozhovoru o „kráse“. Proto 20. února 2023oslovil členy Fondazione Ente dello Spettacolo: „Líbí se mi práce, kterou děláte, práce ve filmu, práce v umění, práce týkající se krásy jako velkého projevu Boha“. Kráse, „která je harmonií, dílem Ducha svatého“.
Láska k neorealismu
Bergoglio se ve svém magisteriu často odvolává na scény nebo příběhy viděné na filmovém plátně, jako například v rozhovoru, který poskytl 19. srpna 2013 otci Antoniu Spadarovi: „Felliniho La strada je film, který jsem snad nejvíce miloval. [...] Myslím, že všechny filmy s Annou Magnani a Aldem Fabrizim jsem viděl, když mi bylo mezi deseti a dvanácti lety. Dalším filmem, který jsem miloval, byl Roma città aperta“. Během nedávného vatikánského summitu o právech nezletilých pak vzpomínal, stejně jako při jiných příležitostech, na film Vittoria De Sicy I bambini ci guardano.Stopy Františkovy lásky k neorealismu najdeme v rozhovoru, který vedl Mons. Dario Edoardo Viganò ve svém svazku Lo sguardo: porta del cuore z roku 2021. Il neorealismo tra memoria e attualità (Effatà Editrice): „Jak by bylo krásné,“ řekl Bergoglio, „znovu objevit prostřednictvím filmu význam výchovy k čistému pohledu. Stejně jako to udělal neorealismus“. A hovořil také o sedmém umění jako o „katechezi pohledu“, „pedagogice pro oči, která mění náš krátkozraký pohled a přibližuje jej samotnému pohledu Božímu“. Tento zájem o realitu je v souladu s tím, co papež uvedl také ve svém Listu o úloze literatury ve výchově: „Já například miluji tragické umělce, protože jejich díla bychom všichni mohli pociťovat jako svá vlastní, jako výraz našich vlastních dramat. Pláčeme-li nad osudem postav, pláčeme v hloubi duše nad sebou samými a nad svou vlastní prázdnotou, nad svými nedostatky, nad svou osamělostí“.
Nejen neorealismus: Babettina hostina
Překvapení se pak nachází v apoštolské exhortaci Amoris laetitia: „Nejintenzivnější radosti v životě vznikají, když člověk může zajišťovat štěstí druhých v předtuše nebe. Je třeba si připomenout šťastnou scénu z filmu Babetina hostina, kde se štědré kuchařce dostává vděčného objetí a pochvaly 'Jak potěšíte anděly!'“. Film Gabriela Axela, natočený podle povídky Karen Blixenové, vypráví o štědrosti Babetty, katoličky, které se ujmou Martina a Philippa, dcery protestantského pastora. Po letech se rozhodne za získané peníze vzdát hold otci obou žen velkou večeří. Všechno autratí, ale raduje se z toho, že udělal radost ostatním.
Srpnová rapsodie od Akiry Kurosawy
Při své pastorační návštěvě římské farnosti Santa Maria v Setteville 15. ledna 2017 František vzpomínal na osobní zkušenost: „Když jsem byl v Buenos Aires, některé katecheze jsem dělal s filmem, a pak jsem je nechal přemýšlet o tomto filmu, a na konci přišla katecheze, týden poté, takže měli týden na to, aby o filmu přemýšleli. [...] Například pro vysvětlení dialogu mezi prarodiči a dětmi, který je tak důležitý, doporučuji jeden dvacet let starý film - najdete ho - Srpnová rapsodie; je japonský, od Kurosawy“.
Tarkovského Andrej Rublev a schopnost žasnout
Na setkání s Fondazione Ente dello Spettacolo František prozradil další oblíbený film. "Myslím na to mistrovské dílo, kterým je Tarkovského Andrej Rublev: umělec zůstává němý kvůli traumatu z války. Člověk přemýšlí o tom, co se děje v dnešním světě. Rublev už nemaluje, dokonce už ani nemluví. Ztraceně bloudí a hledá smysl, dokud se nestane svědkem odlití zvonu.
A při prvním úderu toho velkého zvonu se mu znovu otevře srdce, rozváže se mu jazyk, začne znovu mluvit a začne znovu malovat. A plátno se zaplní barvami jeho ikon. Zvuk zvonu, který jako zázrakem vychází ze země a bronzu, naplňuje umělcovu duši úžasem a v jistém smyslu v něm vnímá hlas Boha, který mu šeptá: 'Otevři se'. Jak říká Ježíš v evangeliu: 'Effatà' (Mk 7,34)."
František „nehereckým protagonistou"
S německým režisérem Wimem Wendersem výměna názorů přesáhla rámec pouhého rozhovoru a přerostla v dokumentární film z roku 2018 natočený ve Vatikánu: ʲž František. Muž svého slova, zážitek, který v knize vylíčil monsignor Dario Edoardo Viganò. ʲž se zde stal „protagonistou, nikoliv hercem“ v příběhu vysněné církve, „chudé pro chudé“.
Režisér filmu Sacro GRA, držitel Zlatého lva Gianfranco Rosi, vytvořil také film In viaggio , který vychází především z archivních videí a líčí papežovo angažmá při jeho apoštolských cestách, kterých bylo během prvních devíti let dobrých 37 v 53 zemích. Poutě, které byly zároveň kázáním o hodnotách a kritikou kultury zavrhování.
Pozornost věnovaná umělcům
ʲžův vztah k filmu obohacují setkání a přímý dialog s protagonisty. „Když si vzpomenu na papeže Františka, musím říct, že první slovo, které mě napadne, je soucit,“ řekl Martin Scorsese v rozhovoru s redaktorem L'Osservatore Romano Andreou Mondou. Mezi oběma muži panuje velký a vzájemný obdiv, a to do té míry, že režisér nedávno uvedl, že na papežovu výzvu k umělcům reagoval rozhodnutím připravit film o Ježíši podle románu Japonce Šúsaku Endóa.
V paměti zůstává i výraz náklonnosti oscarového režiséra a herce Roberta Benigniho, který na Světový den dětí v roce 2024 vykouzlil na papežově tváři úsměv, když ho vyzval: „Jste Argentinec, můžeme si zatančit tango!" A opět bychom z mnoha dalších setkání mohli zmínit audienci s 200 umělci v červnu 2023 a audienci s umělci humoru v roce 2024, mezi nimiž nechyběla Whoopi Goldberg.
Promítání ve Vatikánu
V posledních letech se ve Vatikánu občas konají projekce filmů, které mají zvláštní lidskou hodnotu. Například v roce 2015 bylo v Casina di Pio IV uspořádáno promítání filmu Angeliny Jolie Nezlomný, režisérku přijal i papež, na něhož příběh olympijského sportovce a válečného veterána Louise Zamperiniho a jeho cesty víry udělal dojem. V loňském roce se v rámci synodální práce mohli účastníci synody zúčastnit promítání filmu Io capitano, který natočil Matteo Garrone o příbězích emigrace z Afriky do Evropy za přítomnosti režiséra a Mamadoua Kouassiho, jednoho z migrantů, kteří byli inspirací pro toto dílo. ʲž - velmi pozorný k tomuto tématu - se se samotným Garronem i se zbytkem hereckého obsazení setkal o rok dříve.