PODCAST- ʲžova homilie jáhnům: 'Buďte apoštoly odpuštění a obětavými služebníky'
Bratři a sestry, a zvláště vy, drazí jáhni, a vy, kteří brzy skrze vkládání rukou vstoupíte do posvátného diakonátu, je mi obzvláštním potěšením, že mohu přečíst homilii, kterou by vám všem v tuto konkrétní neděli přednesl sám papež František. Při slavení eucharistie, kde DZčԲٱ&ܳٱ; nabývá svého nejplnějšího a nejvýznamnějšího rozměru, cítíme papeže Františka, ač na nemocničním lůžku, cítíme ho blízko sebe, cítíme ho přítomného uprostřed nás. A to nás zavazuje k ještě silnější, intenzivnější modlitbě, aby mu Hospodin pomáhal v době jeho zkoušky a nemoci.
PAPEŽ FRANTIŠEK
Poselství čtení, která jsme slyšeli, by se dalo shrnout do jednoho slova: ԱšٲԴDz. Pojem, který je vám, jáhnům, shromážděným zde na oslavě jubilea, jistě blízký. Zamysleme se tedy nad tímto základním rozměrem křesťanského života a vaší služby, a to zejména ve třech aspektech: ǻšě&ܳٱ;, nezištná služba a DZčԲٱ&ܳٱ;.
Za prvé: ǻšě&ܳٱ;. Hlásání ǻšě&ܳٱ; je základním úkolem jáhna. Je totiž nezbytným prvkem každé církevní cesty a podmínkou veškerého lidského soužití. Ježíš nám ukazuje jeho potřebu a rozsah, když říká: „Milujte své nepřátele“ (Lk6,27). A přesně tak to je: abychom mohli společně růst, sdílet světla i stíny, úspěchy i neúspěchy toho druhého, je třeba umět odpouštět a prosit o ǻšě&ܳٱ;, znovu navazovat vztahy a nevylučovat ze své lásky ani ty, kteří nás zasáhli a zradili. Svět, v němž existuje pouze nenávist k protivníkům, je světem bez naděje, bez budoucnosti, odsouzený k tomu, aby byl rozvrácen nekonečnými válkami, rozdělením a mstou, jak to bohužel vidíme i dnes, na tolika úrovních a v různých částech světa. Odpuštění tedy znamená připravit přívětivý a bezpečný domov pro budoucnost, v nás a v našich DZčԲٱ&ܳٱ;ch. A jáhen, osobně pověřený službou, která ho zavádí na periferie světa, je odhodlán vidět - a učit druhé vidět - v každém, i v těch, kdo chybují a způsobují utrpení, sestru a bratra zraněného na duši, a proto potřebujícího víc než kdokoli jiný smíření, vedení a pomoc.
O této otevřenosti srdce k nám promlouvá první čtení, které nám představuje Davidovu věrnou a velkorysou lásku k Saulovi, svému králi, ale také pronásledovateli (srov. 1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23). Oslovuje nás také v jiném kontextu, v příkladné smrti jáhna Štěpána, který padá pod údery kamenů odpouštějíc svým kamenovačům (srov. Sk 7,60). Především ji však vidíme v Ježíši, vzoru veškeré diakonie, který se na kříži „vyprazdňuje“ až k tomu, že za nás dává svůj život (srov. Flp 2,7), modlí se za své ukřižovatele a dobrému lotrovi otevírá brány ráje (srov. Lk 23,34.43).
A dostáváme se k druhému bodu: nezištné službě. Kristus ji v evangeliu popisuje větou, která je stejně jednoduchá jako jasná: „Čiňte dobro a dávejte, aniž byste cokoli očekávali“ (Lk 6,35). Těchto několik slov v sobě nese dobrou vůni přátelství. Především Božího k nám, ale pak také našeho. Pro jáhna není tento postoj doplňkovým aspektem jeho jednání, ale podstatným rozměrem jeho bytí. Vskutku se zasvěcuje tomu, aby byl ve své službě „sochařem“ a „malířem“ milosrdné Otcovy tváře, svědkem tajemství Boha-Trojice.
V mnoha úryvcích evangelia o sobě Ježíš mluví v tomto světle. Činí tak s Filipem ve večeřadle krátce poté, co umyl nohy dvanácti učedíkům, a říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (J 14,9). Stejně tak, když ustanovuje eucharistii a potvrzuje: „Jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk22,27). Ale již dříve, na cestě do Jeruzaléma, když se jeho učedníci mezi sebou dohadovali, kdo je největší, jim vysvětlil, že „Syn člověka [...] nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (srov. Mk 10,45).
Bratři jáhni, svobodná práce, kterou vykonáváte, je tedy pro vás jako výraz vašeho zasvěcení Kristově lásce prvním hlásáním Slova, zdrojem důvěry a radosti pro ty, kdo se s vámi setkávají. Doprovázejte ho co nejvíce s úsměvem, bez stěžování a bez hledání uznání, podporujte se navzájem, a to i ve vztazích s biskupy a kněžími, „jako výraz církve, která se zavázala růst ve službě Království s posilováním všech stupňů zasvěcené služby“ (C.E.I., I Diaconi permanenti nella Chiesa in Italia. Orientamenti e norme, 1993, 55). Vaše společné a velkorysé působení tak bude mostem spojujícím oltář s ulicí, eucharistii s každodenním životem lidí; dobročinnost bude vaší nejkrásnější liturgií a liturgie vaší nejpokornější službou.
A dostáváme se k poslednímu bodu: ԱšٲԴDz jako zdroj DZčԲٱ&ܳٱ;. Dávání, aniž by člověk něco žádal na oplátku, sjednocuje, vytváří pouta, protože vyjadřuje a živí společné bytí, které nemá jiný cíl než darování sebe sama a dobro osob. Svatý Vavřinec, váš patron, když ho jeho žalobci žádali, aby jim vydal poklady církve, ukázal jim chudé a řekl: „Zde jsou naše poklady!" Takto se buduje DZčԲٱ&ܳٱ;: tím, že svému bratru a sestře říkáme slovy, ale především skutky, osobně i jako DZčԲٱ&ܳٱ;: „jsi pro nás důležitý“, „máme tě rádi“, „chceme, aby ses podílel na naší cestě a našem životě“. To děláte vy: manželé, otcové a prarodiče, kteří jsou připraveni ve službě rozšířit své rodiny o ty, kteří to potřebují, tam, kde žijete.
Vaše poslání, které vás vede ze společnosti, abyste do ní znovu vstoupili a učinili z ní stále přívětivější místo otevřené všem, je tak jedním z nejkrásnějších projevů synodální a „vycházející“ církve.
Brzy někteří z vás, kteří přijmou svátost svěcení, „sestoupí“ po stupních služby. Záměrně říkám a zdůrazňuji, že budou „sestupovat“, a ne že budou „vystupovat“, protože při svěcení nevystupujeme, ale sestupujeme, zmenšujeme se, snižujeme se a svlékáme. Použijeme-li slova svatého Pavla, člověk ve službě opouští „člověka pozemského“ a v lásce obléká „člověka nebeského“ (srov. 1 Kor 15,45-49).
Rozjímejme všichni o tom, co se právě chystáme udělat, když se svěřujeme Panně Marii, služebnici Páně, a svatému Vavřinci, vašemu patronovi. Kéž nám pomáhají žít každou naši službu s pokorným srdcem plným lásky a být v ԱšٲԴDzi apoštoly ǻšě&ܳٱ;, nezištnými služebníky našich bratří a sester a budovateli DZčԲٱ&ܳٱ;.