杏MAP导航

PAPE? FRANTI?EK

Ctnost pokory

Na konci roku 1955 neměli v?ichni spole?ně odmaturovat, oněch ?trnáct chlapc?, kte?í v b?eznu o ?est let d?íve poprvé vkro?ili do Escuela Técnica Especializada en Industrias Quimicas ?. 12, plni naděje. Bohu?el neměli být v?ichni. Jeden z nich se tragicky ztratil.

Byl to syn policisty. A pravděpodobně v mnoha ohledech nejinteligentněj?í a nejnadaněj?í z nás v?ech, nad?enec a hluboký znalec vá?né hudby a s literární kulturou rovnající se jeho hudebnímu vzdělání... Byl to génius, velký, urostlý chlap mezi námi. Génius.

Ale lidská mysl je někdy nevyzpytatelnou záhadou. A jednoho dne, který se zdál být jako ka?dý jiný, vzal ten kluk otcovu pistoli a zabil chlapce svého věku, svého kamaráda ze sousedství.

I pro nás ta zpráva zazněla jako výst?el z pistole, ?okovala nás. Zav?eli ho do kriminálu a já jsem se za ním vypravil. Byla to moje první, konkrétní zku?enost s vězením, dvojnásobným vězením, proto?e to zároveň byla věznice pro du?evně nemocné. Svého p?ítele jsem mohl pozdravit jen malým okénkem, po?tovní známkou roz?íznutou na ?ty?i díly m?í?í a orámovanou tě?kými ?eleznými dve?mi. A bylo to hrozné, byl jsem hluboce rozru?en. Vrátil jsem se tam s několika kamarády, abych ho nav?tívil. O několik dní později jsem v?ak zaslechl, jak se o něm posmě?ně baví vychovatel a několik kluk? z jiné t?ídy ve ?kole. Rozzu?ilo mě to. V?echno jsem jim ?ekl a pak jsem spěchal za ?editelem, abych mu vyjád?il sv?j nesouhlas: abych ?ekl, ?e takové věci by se u? nikdy neměly opakovat, ?e je to je?tě záva?něj?í, kdy? je do toho zapleten i vychovatel, ?e ten chlapec u? tak dost trpí, v ústavu a vězením. Tenhle výbuch mi ve ?kole údajně zajistil jistou pověst spravedlivého, nevím, jak zaslou?enou; tak u? to se slávou bývá. Mého kamaráda pak poslali do polep?ovny a dál jsme si psali; zachránil se p?ed do?ivotním vězením, proto?e byl tehdy je?tě nezletilý. Po několika letech ho propustili.

Po maturitě, kdy? u? jsem byl v noviciátu, mi telefonoval jeden m?j bývalý kamarád: ?ekl mi, ?e se mu poda?ilo spojit se sestrou toho chlapce a ?e mu rozru?ená ?ekla, ?e krátce po odchodu z polep?ovny spáchal sebevra?du. Muselo mu být ?ty?iadvacet let.

Někdy, jak ?íká ?alm, je srdce ?lověka propastí.

Byl to zármutek, který v mysli a srdci vyvolal dal?í.

Byl jsem ve ?tvrtém ro?níku, kdy? mě v autobuse oslovil chlapec z prvního ro?níku. Myslím, ?e se mě zeptal, jestli bych mu nemohl sehnat nějakou knihu, kterou pot?ebuje, ?ekl jsem, ?e ano, ?e ji mám doma a ?e mu ji p?inesu, a tak za?al vztah. Byl to jediná?ek a ve ?kole byl známý svými kázeňskými problémy. U? jsem v sobě cítil volání, intenzivně jsem si uvědomoval své povolání, ale nevyjád?il jsem ho ostatním, viděl jsem, ?e ten chlapec je?tě nebyl u prvního svatého p?ijímání, a tak jsem ho zkrátka za?al doprovázet, mluvit s ním, starat se o něj, jak nejlépe jsem uměl. ?el jsem také k němu dom?, abych se seznámil s jeho rodi?i, dvěma dobrými lidmi, rodinou Heredia, ale... Ale nakonec, kdy? jsem byl v ?estém ro?níku, ten chlapec zabil no?em svou matku. Muselo mu být patnáct, ne víc.

Vzpomínám si na smute?ní ob?ad v tom domě, na otcovu truchlivou tvá?, na jeho dvojí smutek, bez klidu. Vypadal jako Jobova maska: ?Mé oko se kalí zármutkem, mé údy mizí jako stín“ (Job 17,7).

I tato zpráva vtrhla do ?koly jako bou?e, snad bych mohl ?íci, ?e námi pronikla k tragické a slo?ité povaze ?ivota. Jorge Luis Borges napsal: ?Sna?il jsem se, nevím, nakolik ??astně, skládat lineární p?íběhy. Netroufám si tvrdit, ?e jsou jednoduché; na světě není jediná stránka, jediné slovo, které by takové bylo“.

K vylí?ení slo?ité ?ivotní zku?enosti je t?eba pokory.

Velmi jsem si Borgese vá?il a ctil ho, byl jsem zasa?en vá?ností a d?stojností, s jakou pro?íval sv?j ?ivot. Byl to velmi moudrý a hluboký ?lověk. Kdy? jsem se v pouhých 27 letech stal u?itelem literatury a psychologie na Colegio de la Inmaculada Concepción v Santa Fe, vedl jsem pro studenty kurz tv?r?ího psaní a napadlo mě poslat mu prost?ednictvím jeho sekretá?ky, která byla mou u?itelkou klavíru, dvě povídky, které studenti napsali. Vypadal jsem je?tě mlad?í, ne? jsem byl, natolik, ?e mi studenti mezi sebou p?ezdívali Carucha (dětská tvá?i?ka), a Borges byl na druhé straně u? jedním z nejslavněj?ích autor? 20. století; p?esto si ony povídky nechal p?e?íst - proto?e byl u? prakticky slepý - a navíc se mu velmi líbily.

Dokonce jsem ho pozval, aby p?ednesl několik p?edná?ek na téma postavy gaucha v literatu?e, a on p?ijal; dokázal mluvit o ?emkoli, ani? by se kdy stavěl na odiv. V ?esta?edesáti letech nasedl v Buenos Aires do autobusu a osm hodin v noci cestoval do Santa Fe. P?i jedné z těch p?íle?itostí jsme p?ijeli pozdě, proto?e kdy? jsem pro něj p?ijel do hotelu, po?ádal mě, jestli bych mu nepomohl s holením. Byl to agnostik, který ka?dý ve?er od?íkával Ot?e ná?, proto?e to slíbil své matce, a kdy? zem?el, dostalo se mu církevního zaopat?ení.

Pouze duchovní ?lověk mohl napsat slova jako tato: ?Ábel a Kain se setkali po Ábelově smrti. ?li po pou?ti a poznali se u? z dálky, proto?e oba byli velmi vysocí. Brat?i si sedli na zem, zapálili oheň a jedli. Ml?eli, jak to dělají unavení lidé, kdy? se den nachýlí. Na obloze se objevilo několik hvězd, které je?tě nedostaly své jméno. Ve světle plamen? si Kain v?iml stopy zanechané kamenem na Abelově ?ele, upustil chléb, který se chystal p?inést k úst?m, a po?ádal, aby mu byl jeho zlo?in odpu?těn. Ábel odpověděl: ?Zabil jsi ty mě, nebo já tebe? U? si to nepamatuji, jsme tu spolu jako d?ív“. ?Te? vím, ?e jsi mi opravdu odpustil,“ ?ekl Kain, “nebo? zapomenout znamená odpustit. I já se pokusím zapomenout...“.

?Umět se smát, to je kvas, díky němu? roste radost“

Také naděje je vtipné dítě. Ví, ?e humor, úsměv, jsou kvasem ?ivota a nástrojem, jak hou?evnatě ?elit tě?kostem, dokonce i k?í??m. Ironie pak - v tomto směru m??e jako ulitá padnout moudrá definice spisovatele Romaina Garyho - je deklarací d?stojnosti, ?potvrzením nad?azenosti ?lověka nad tím, co se mu děje“. [...] I ty byly v mé rodině v dětství p?edmětem výchovy na?ich rodi??.

Pro nás v?echny sourozence byla výchova ke smyslu pro radost, ke zdravé ironii, k ?ertování pova?ována za něco d?le?itého.

[...] ?ivot mé rodiny poznal mnoho tě?kostí, utrpení, slz, ale i v těch nejtě??ích chvílích jsme za?ili, ?e úsměv, smích dokázal vyk?esat energii, abychom se vrátili na správnou cestu.

P?edev?ím tatínek nás toho hodně nau?il. Nejde o to problémy odstranit, p?edstírat, ?e se nic neděje, bagatelizovat je - komik je koneckonc? jen tragik viděný zezadu -, ale spí?e udr?et v sobě rozhodný prostor radosti, aby jim bylo mo?né ?elit a p?ekonávat je. [...] Právě proto, abych zd?raznil toto nerozlu?né pouto, toto ??astné man?elství mezi nadějí a radostí, jsem se chtěl v měsících p?edcházejících otev?ení Svaté brány nového jubilea setkat ve Vatikánu se skupinou více ne? sta umělc? ze světa komedie r?zných národností a obor?. Někte?í poznamenali, ?e je to docela velký skok od dob, kdy herci a ?a?ci byli odsouzeni k poh?bívání do neposvěcené p?dy, ale pokud se někdo rozhodne p?ijmout jméno Franti?ka, ?Bo?ího klauna“, je to asi to nejmen?í, co lze od něj o?ekávat. Krátce nato mi jeden z nich vtipně ?ekl, ?e je hezké sna?it se Boha rozesmát... a? na to, ?e kv?li své v?evědoucnosti v?echny va?e vtipy p?edvídá a zkazí vám pointu. To je p?esně ten druh humoru, který je dobrý pro srdce.

?ivot má nevyhnutelně své ho?ké stránky, jsou sou?ástí ka?dé cesty naděje a obrácení. Je v?ak t?eba se za ka?dou cenu vyhnout utápění se v melancholii, nedovolit jí, aby zatvrdila srdce. [...] Jsou to poku?ení, p?ed nimi? nejsou imunní ani zasvěcené osoby. A bohu?el se stává, ?e se setkáváme s některými, kte?í jsou zaho?klí, melancholi?tí, více autoritá??tí ne? autoritativní, více ?staromládene?tí“ ne? ?ijící v man?elství s církví, více funkcioná?i ne? pastý?i nebo více povrchní ne? radostní, a ani to jistě není dobré. Obecně v?ak máme my kně?í dobrý sklon k humoru, a dokonce i jistou znalost vtip? a historek, jejich? jsme ?asto – kromě toho, ?e býváme jejich námětem – i dobrými vypravě?i.

Také pape?ové. Jan XXIII., jeho? ?ertovná povaha byla dob?e známá, ?ekl víceméně během jedné ?e?i: ??asto v noci za?ínám p?emý?let o ?adě vá?ných problém?. Pak u?iním odvá?né a rázné rozhodnutí, ?e ráno p?jdu promluvit s pape?em. Pak se probudím celý zpocený a vzpomenu si, ?e pape? jsem já“. Jak mu rozumím... Ani Jan Pavel II. nebyl jiný. Na p?ípravných zasedáních konkláve, kdy? byl je?tě kardinálem Wojtylou, k němu p?istoupil star?í a poněkud p?ísný kardinál s úmyslem vynadat mu, proto?e chodí ly?ovat, leze po horách, jezdí na kole, plave... ?Myslím, ?e to nejsou aktivity vhodné pro va?i roli,“ ?ekl mu polohlasem. Na to budoucí pape? odpověděl: ?Ale víte, ?e v Polsku jsou to bě?né aktivity nejméně pro 50 procent kardinál??“ V Polsku byli v té době pouze dva kardinálové.

Ironie je toti? nejen lékem na povzbuzení a osvícení druhých, ale také sebe sama, proto?e sebeironie je mocným nástrojem k p?ekonání poku?ení narcismu. Narcisté se na sebe neustále dívají do zrcadla, naparují se, sledují sami sebe, ale nejlep?í radou p?ed zrcadlem je v?dycky zasmát se sám sobě. Udělá nám to dob?e. Odhalí to pravdivost onoho starého ?ínského p?ísloví, které ?íká, ?e existují jen dva dokonalí lidé: jeden je mrtvý a druhý se nikdy nenarodil. [...] Církev má v tomto směru neformálně také slo?itou ?adu kategorizací vtip? a ?ert? podle ?ád?, kongregací, postav. [...] Vtipy o jezuitech a jezuitské vtipy jsou tedy skute?ným ?ánrem, srovnatelným snad jen s vtipy o karabinících v Itálii nebo o ?idovských matkách v jidi? humoru.

Pokud jde o nebezpe?í narcismu, jemu? je t?eba p?edcházet správnými dávkami sebeironie, vzpomínám si na vtip o poněkud je?itném jezuitovi, který má problémy se srdcem a musí být hospitalizován. P?ed vstupem na opera?ní sál se onen jezuita ptá Boha: ?Pane, p?i?el m?j ?as?“  ?Ne, bude? ?ít je?tě nejméně ?ty?icet let,“ ?íká mu B?h. Jakmile se tedy zotaví, vyu?ije p?íle?itosti a nechá si transplantovat vlasy, udělat plastiku obli?eje, liposukci, upravit o?ní ví?ka, zuby... zkrátka vyjde odtamtud jako jiný ?lověk. Hned p?ed nemocnicí ho v?ak srazí auto a on zem?e. Jakmile p?edstoupí p?ed Boha, protestuje: ?Pane, ale... ?ekl jsi mi, ?e budu ?ít je?tě ?ty?icet let!“. A B?h: ?Ach, promiň... nepoznal jsem tě...“. A také mi vyprávěli jeden vtip, který se mě p?ímo týká, a to o pape?i Franti?kovi v Americe. Je to asi takto: Pape? Franti?ek právě p?istál na leti?ti v New Yorku na své apo?tolské cestě do Spojených stát? a zjistil, ?e na něj ?eká obrovská limuzína. Je trochu v rozpacích z té okázalosti, ale pak si pomyslí, ?e u? dlouho ne?ídil a ?e takové auto v?bec nikdy ne?ídil, a ?ekne si: no, kdy budu zase ?ídit? Podívá se na limuzínu a zeptá se ?idi?e: ?Nechal byste mě to zkusit?“

A ?idi?: ?Podívejte, je mi to moc líto, Va?e Svatosti, ale já to prostě nem??u udělat, znáte p?ece postupy a protokol...“. Ale víte, jak se ?íká, ?e pape?, kdy? si něco usmyslí, tak trvá na svém, trvá na svém, dokud ten druhý neustoupí. Pape? Franti?ek pak usedne za volant na jedné z těch obrovských silnic a..... ?lápne na plyn: 50 km/h, 80, 120... A? usly?í sirénu a vedle něj zabrzdí policejní auto a zastaví ho. K zatemněnému okénku p?istoupí mladý policista, poněkud vystra?ený pape? ho stáhne a mu? zbělá. 'Omluvte mě na okam?ik,' ?ekne a vrátí se do auta, aby zavolal na stanici. ??éfe... Myslím, ?e mám problém.“ A ?éf: ?Jaký problém?“ ?No, zastavil jsem auto kv?li p?ekro?ení rychlosti... ale je v něm opravdu d?le?itý ?lověk.“ ?Jak d?le?itý? Je to starosta?“ “Ne, ?éfe, víc ne? starosta...“ ?A kdo je víc ne? starosta? Guvernér?“ ?Ne, víc...“. ?Tak je to prezident?“ ?Víc, myslím...“ ?A kdo by mohl být d?le?itěj?í ne? prezident?“. ?Hele, ?éfe, já vlastně nevím, kdo to je, ale jenom ti ?íkám, ?e pape? je jeho ?ofér!“.

Evangelium, které nás nabádá, abychom se pro svou spásu opět p?ipodobnili dětem (Mt 18,3), nám tímto zp?sobem také p?ipomíná návrat k jejich schopnosti usmívat se, která je podle psycholog?, kte?í si dali tu práci a spo?ítali ji, jak se ukazuje, více ne? desetkrát vy??í ne? u dospělých.

Nic mě dnes nepovzbudí tolik jako setkání s dětmi: jestli?e jsem jako dítě měl své u?itele úsměvu, te?, kdy? jsem starý, jsou to ?asto právě děti, které jsou mými u?iteli. Jsou to setkání, která mě nejvíce povzbuzují, která mi dělají dob?e. A pak ta se starými lidmi: sta?í lidé, kte?í dobro?e?í ?ivotu, odkládají ve?kerou zá??, mají radost z vína, které se za ta léta vyda?ilo, jsou neodolatelní.

Mají milost plá?e a smíchu, jako děti. Kdy? děti p?i audiencích na Svatopetrském náměstí vezmu do náru?e, vět?inou se usmívají; jiné, kdy? mě vidí celého v bílém, si myslí, ?e jsem léka?, který jim p?i?el dát injekci, a pak se rozplá?ou. Jsou to mist?i spontánnosti, lidskosti, a p?ipomínají nám, ?e ti, kdo se z?íkají své lidskosti, se z?íkají v?eho, a ?e kdy? nám bude zatě?ko vá?ně plakat nebo se vá?nivě smát, tehdy skute?ně za?íná ná? úpadek. Dostáváme se do anestezie a anestezovaní dospělí neprospívají ani sobě, ani spole?nosti, ani církvi.

Hodnoty a jednoduchost – tak se rodí pape?

Mám rád dochvilnost, je to ctnost, kterou jsem se nau?il oceňovat. A p?ijít v?as pova?uji za svou povinnost, za projev vzdělání a úcty. Jen?e tehdy jsem p?i?el poprvé a u? jsem měl zpo?dění. ?as bě?el u? týden a já se stále nemohl rozhodnout. Taky se mi líbilo být s maminkou.

Porodní asistentka, paní Palanconiová, byla na?těstí schopná a zku?ená ?ena, která měla za sebou snad pět tisíc porod?. Kdy? zjistila, ?e u? nelze déle ?ekat, zavolala rodinného léka?e a ten p?ispěchal.

P?ijel a maminka le?ela v pokoji na posteli: doktor Scanavino ji vy?et?il, uklidnil a pak, a to byla ?asto velká historka na na?ich rodinných setkáních, se jí posadil na b?icho a tla?il a ?skákal“, aby spustil porod. A tak jsem p?i?el na svět já, v den svatého Lazara z Betánie, p?ítele, kterého Je?í? vzk?ísil z mrtvých. ?Vy?el“ jsem s váhou témě? 5 kilo a moje matka vá?ila asi 44: byla to velká námaha, zkrátka Maria Luisa Palanconi nás v?echny sourozence, a později i syna mé sestry, p?ivedla k ?ivotu.

Na narození druhého dítěte, svého bratra Oscara Adriána, který dostal jméno po strýci z mat?iny strany, si nepamatuji, proto?e v té době, 30. ledna 1938, mi bylo něco málo p?es rok. Zato na narození své sestry Marty Reginy, 24. srpna 1940, si ji? vzpomínám. A hlavně na narození ?tvrtého syna: intimní, d?věrně známá scéna, kterou mám p?ed o?ima, jako by se odehrávala právě te?. My sourozenci jsme v?ichni nemocní, máme ch?ipku, já a Oscar v na?em pokoji a moje malá sestra ve svém. P?ichází doktor Rey Sumai a v?echny t?i nás vy?et?uje, pak sebevědomě krá?í chodbou směrem ke knihovně s tátovými knihami, kde je te? umístěna máma.

BRA?NA - Vstoupí, polo?í jí ruku na b?icho a zvolá: ?Ach, u? je skoro ?as!“. O několik hodin později p?ichází paní Palanconiová s velkou bra?nou. Táta a strýc jsou v kuchyni. Dve?e knihovny se p?ed námi zavírají, maminka a porodní asistentka jsou uvnit? a my děti se tísníme za dve?mi, s u?ima p?itisknutýma na dve?e odposloucháváme, abychom zachytily okam?ik, kdy p?ijde nový brá?ka, první výk?ik ?ivota. Dospělí nám vyprávěli o ?ápovi, který p?iletí z Pa?í?e, kdo ví pro?, snad proto, ?e v?echny nejnověj?í a nejmoderněj?í věci jako by v?dycky pocházely z toho města, u? od Velké světové výstavy na konci minulého století, ale my s Oskarem jsme u? pochopili, jak se věci mají.

Věděli jsme, jak se rodí děti. A toho ve?era, 16. ?ervence 1942, se narodil Alberto Horacio. Dru?stvo bylo témě? hotové.

Oby?ejná d?stojná rodina

D?stojnost byla v?udyp?ítomným u?ením ve slovech a gestech na?ich rodi??.

D?M - Od druhého roku ?ivota a? do svých jednadvaceti let jsem bydlel na Calle Membrillar 531. Jednopatrový d?m se t?emi lo?nicemi, rodi?ovskou a dvěma, které jsme my sourozenci sdíleli, koupelnou, kuchyní s jídelnou, slavnostněj?í jídelnou a terasou. Ten d?m a ta ulice pro mě byly ko?eny Buenos Aires a celé Argentiny. Prostý d?m v prosté ?tvrti, samé nízké domky; panovalo tam tiché a klidné ovzdu?í, atmosféra d?věry v druhé i v budoucnost. Kdy? se maminka musela vrátit dom? o něco později a bála se, ?e my děti u? jsme p?i?ly ze ?koly, nechávala klí?e u strá?níka té ?tvrti, hned na rohu; ale pravda je, ?e jak se ?íká, ?lověk tam mohl spát a nechat otev?ené dve?e. St?edostavovská ?tvr? v srdci neustále se měnícího města a velké země, jedné z největ?ích na světě. Celostátní s?ítání lidu v roce 1869 napo?ítalo necelé dva miliony obyvatel, ale v době, kdy jsem se narodil, tedy v roce 1936, u? jich bylo dvanáct, co? bylo ?íslo, které exponenciálně rostlo, a hlavní město bylo v té době jednou z největ?ích metropolí na planetě. Tato ?ísla se měla je?tě více ne? ztrojnásobit.

Mladá země, která se zrodila na nekone?né a odlehlé planině z jedné z nejodlehlej?ích a nejvíce okrajových kolonií obrovského ?panělského impéria a která své slo?ité, tragické a ú?asné dějiny zhustila do necelých dvou století a hrstky generací. Moje vlast, k ní? stále cítím stejnou lásku, velkou a intenzivní. Lidé, za které se ka?dý den modlím, kte?í mě formovali, p?ipravovali a pak nabídli ostatním.

Kdy? se 17. února 1948 narodila také Maria Elena, opět v domě v Membrillar, poté, co maminka p?i?la o jedno dítě na po?átku těhotenství, byl tento rodinný kmen kompletní. K tomu p?ibyl Churrinche, malý pes neur?ité a nedefinovatelné rasy, kterého jsme pojmenovali podle jiného nezdolného ?ty?no?ce z pampy, který pat?il na?im prarodi??m z mat?iny strany. Maminka ?íkávala, ?e nás pět dětí je jako prsty na ruce, ka?dý jiný ne? druhý; v?echny jsou jiné a v?echny stejně její: ?Proto?e kdy? se píchnu do jednoho prstu, cítím stejnou bolest, jakou bych cítila, kdybych se píchla do jiného.“

IMIGRANTI - Tanos, tak nám ?íkají v Argentině. Mezi prvními italskými p?istěhovalci, kte?í dorazili k ?ece Platě, byli p?evá?ně Janované, a to do té míry, ?e se p?ívlastek Xeneixes stal ozna?ením témě? pro v?echny z nich. Mezi těmi ze severu pak mnozí nesli p?íjmení Battista, a tak se z Bachicha stala bě?ná p?ezdívka pro Italy. Nakonec, kdy? se p?idalo velké p?istěhovalectví z jihu italského poloostrova, z Kalábrie, Sicílie, Apulie a Kampánie, a ti, kte?í se vylodili, za?ali těm, kdo se jich ptali, odkud p?i?li, odpovídat: ?Soy Napulitano“, stalo se Tanos souhrnným názvem pro ozna?ení ?ásti zastupující celek. Nás v?ech, kte?í jíme těstoviny.

"Pocházím z rodiny emigrant?. V extrémních podmínkách se vyhnuli ztroskotání“

Vyprávěli, ?e pocítili obrovský ot?es, podobný zemět?esení. Celou cestu provázely silné a zlověstné vibrace (...) ale tohle bylo něco jiného: spí? to p?ipomínalo výbuch, jako bomba. (...) Nebyla to bomba: spí?e tupé zah?mění. (...) Jeden ?lověk, který se několik hodin dr?el kusu d?eva v oceánu, údajně dosvěd?il, ?e jasně viděl, jak se vrtule a h?ídel levobo?ního motoru vytrhly. Úplně.

Vrtule roztrhla trup do hluboké rány: voda se hojně valila dovnit? (...). ?lenové orchestru prý dostali rozkaz, aby pokra?ovali ve h?e (...).

Lo? se stále více nakláněla, tma postupovala, mo?e se rozvlnilo. Kdy? bylo jasné, ?e první uklidňování cestujících u? nem??e sta?it, vydal kapitán rozkaz zastavit motory, spustil popla?nou sirénu a signalisté spustili první SOS.

Nouzový signál zachytilo několik lodí (...). Ty okam?itě p?ispěchaly, ale v?echny byly nuceny zastavit o kus dál, proto?e nápadný sloup bílého dýmu v nich vzbuzoval obavy z katastrofálního výbuchu kotl?. Z m?stku (...) se velitel zoufale sna?il vyzvat ke klidu a koordinoval záchranné operace, p?i?em? dával p?ednost ?enám a dětem. Kdy? v?ak nastala noc (...), situace se stala zcela kritickou. Záchranné ?luny byly spu?těny, ale náklon lodi byl nyní stra?livý: mnohé se potopily ihned po nárazu do trupu, jiné se ukázaly jako zchátralé a nepou?itelné, nabírající vodu, kterou byli cestující nuceni odstraňovat pomocí ?epic. Jiné, zachvácené bou?í, se p?evrátily nebo potopily v d?sledku p?etí?ení. Mnozí z cestujících, ?emeslníci a rolníci z údolí a rovin, nikdy p?edtím neviděli mo?e a neuměli plavat.

Modlitby a výk?iky se mísily.

V?ude vládla panika. Mnoho cestujících spadlo nebo se vrhlo do mo?e a utopilo se. Některé p?emohlo zoufalství. Jiné za?iva se?rali ?raloci.

V této v?avě se nes?ítaly jen boje, ale i projevy odvahy a sebeobětování. (...) Dlouho p?ed p?lnocí lo? zcela pohltila voda, zvedla se kolmo od p?ídě a s posledním hromovým sténáním (...) se potopila do hloubky p?es 1400 metr?. (...) Kapitán z?stal na palubě a? do konce a p?iměl zbývající hrá?e orchestru, aby zahráli Královský pochod. Jeho tělo se nikdy nena?lo. Jisté je, ?e těsně p?ed potopením parníku bylo sly?et mnoho výst?el?, které vypálili d?stojníci, kte?í se poté, co pro cestující udělali, co mohli, rozhodli, ?e nebudou ?elit agónii utonutí. (...) Záchrana několika p?e?iv?ích, kte?í se sna?ili udr?et na hladině (...), pokra?ovala a? do pozdních no?ních hodin. Kdy? p?ed svítáním p?ipluly dal?í brazilské parníky (...), nena?ly u? ?ádné p?e?iv?í.

Tato témě? 150 metr? dlouhá lo? byla na po?átku století chloubou obchodního lo?stva, nejpresti?něj?ím parníkem italské flotily, p?epravovala osobnosti jako Arturo Toscanini a Luigi Pirandello (...). Ale ty ?asy byly dávno pry?. Mezitím proběhla světová válka a opot?ebení, zanedbanost a ?patná údr?ba udělaly své. (...) Kdy? se vydala na svou poslední cestu, bylo na její palubě ke zdě?ení jejího vlastního kapitána více ne? 1 200 cestujících, vět?inou p?istěhovalc? z Piemontu, Ligurie a Benátek. Ale také z Marche, Basilicaty a Kalábrie. Podle údaj?, které tehdy poskytly italské ú?ady, zahynulo p?i ne?těstí něco p?es 300 lidí, vět?inou ?len? posádky; jihoamerické noviny v?ak uváděly mnohem vy??í po?et, více ne? dvojnásobný, v?etně nelegálních p?istěhovalc?, několika desítek syrských emigrant? a zemědělských dělník?, kte?í se z italského venkova chystali do Ji?ní Ameriky na zimní sezónu.

Toto ztroskotání, minimalizované nebo utajované orgány re?imu, bylo italským ?Titanikem“.

Ani nevíte, kolikrát jsem sly?el p?íběh o té lodi, která nesla jméno dcery krále Viktora Emanuela III (...). Princezna Mafalda. Ten p?íběh se vyprávěl v rodině. Vyprávěli si ho v barriu. Zpívali ho v populárních písních p?istěhovalc? z jedné strany oceánu na druhou (...). Moji prarodi?e a jejich jediný syn Mario, mladík, který se stal mým otcem, si koupili lístek na tu dlouhou plavbu, na lo?, která vyplouvala z janovského p?ístavu 11. ?íjna 1927 a smě?ovala do Buenos Aires. Ale nenastoupili na ni. (...) Nestihli v?as prodat, co vlastnili. Nakonec byli Bergogliovi nuceni, navzdory svému rozhodnutí, lístek vyměnit a odjezd do Argentiny odlo?it. Proto jsem te? tady. Nedovedete si p?edstavit, kolikrát jsem se p?istihl, ?e děkuji Bo?í Proz?etelnosti.