Naslouchat utrpení – a radovat se mezi sklenicemi marmelády
Mario Galgano – Vadstena (Švédsko)
„Jmenuji se sestra Monika. A jak asi brzy zjistíte, jsem Němka.“ Tak začíná rozhovor se sedmdesátiletou řeholnicí. Již více než čtyři desetiletí žije ve Švédsku, přesněji v klášteře brigitinek ve Vadsteně, malém městečku u jezera Vättern. Žije tam v komunitě se sedmi dalšími sestrami – ze Švédska, Německa, Finska a Nizozemska.
Složení kláštera vypovídá mnoho o proměnách řeholního povolání. „Naše novicka je starší než já,“ říká sestra Monika. Klášter dnes tolik není místem pro mladé dívky po škole, ale spíše prostorem, který ženy často hledají v druhé polovině života. „Je to možná druhá kariéra ženy,“ popisuje to sestra Monika. Složení komunity také odráží vývoj: poprvé jsou ve většině Švédky. V počátcích to bylo jiné, vypráví dále.
Samotný řád – založený svatou Brigitou Švédskou ve 14. století – nebyl kdysi v této zemi ani oficiálně povolen. „Do roku 1957 bylo zakázáno zakládat kláštery,“ vysvětluje německá řeholnice. Teprve rozhodnutí říšského sněmu nakonec povolilo řeholní život ve Švédsku. Do té doby byl dům ve Vadsteně oficiálně prohlášen za domov pro seniory.
Teologicky zakládají brigitinky svůj život na třech prvcích: Augustinově řeholi, konstitucích svaté Brigity a moderních úpravách, které z nich vzešly. Spiritualita řádu je jasně definována: „Pro nás je důležité Kristovo utrpení,“ říká sestra Monika. Denní modlitby se řídí mariánskou perspektivou. Sestry nahlížejí na Ježíšův život Mariinýma očima, každý den v týdnu s jiným tématem – od andělů po Trojici.
Ústředním bodem bylo také Brigitino přání, aby muži a ženy působili společně. Řeholníci a řeholnice sice dříve žili odděleně, ale duchovně spolupracovali. V Modrém kostele ve Vadstena to bylo patrné i architektonicky – oddělené chóry, ale společný chrám.
Dalším podstatným aspektem je služba bližním: naslouchání, modlitba, rozhovor. „Dostáváme mnoho proseb, abychom se za něco modlili, nebo k nám přicházejí lidé, kteří si chtějí popovídat,“ vypráví sestra Monika. Tiché svědectví – má účinek. A někdy jde i o zcela praktické věci: „Dnes jsme zabalili do krabic téměř 4000 sklenic marmelády – a já jsem z toho měla radost.“
Radost – to je pátý bod, který charakterizuje spiritualitu brigitinek. Sestra Monika o tom mluví, když vypráví o své práci v penzionu Eden. Tam kdysi začínala – úklidem toalet. „Z toho se stala radost.“ Právě společenství podle ní činí i těžkou nebo nepříjemnou práci snesitelnou a smysluplnou.
Jak se ale žena z Coesfeldu ve Vestfálsku vůbec dostala do kláštera ve Švédsku? Začátek byl nečekaně profánní: fotbal. Během mistrovství světa v roce 1974 ji zaujal švédský národní brankář Ronnie Hellström. „Zamilovala jsem se do něj,“ říká s úsměvem. Od té doby rostla její fascinace Švédskem. Následovala studia historie se zaměřením na severské země a díky jednomu příteli jejích rodičů z dob studií – tehdejšímu katolickému biskupovi ve Švédsku – se dostala do Vadsteny, aby se naučila jazyk. Tam potkala mladé katolíky, kteří ji přesvědčivě a přemýšlivě seznámili se svou vírou. „To na mě udělalo dojem a přivedlo mě zpět k víře.“
To, že nakonec vstoupila do kláštera, bylo výsledkem vnitřního vývoje. Teprve žárlivost na jinou ženu, která požádala o přijetí do kláštera, jí ujasnila: „To chci taky.“ O několik let později, při oslavách stříbrného jubilea, ji čekalo zvláštní překvapení: její spolusestry pozvaly Ronnieho Hellströma – muže, který ji kdysi svou pouhou přítomností v televizi nasměroval na tuto cestu. Přišel a kněz ho ohlásil během mše: „Někdy přichází povolání přes pokutové území.“ Sestra Monika se otočila – a zasmála se. Hellström zůstal v kontaktu s řeholní komunitou a když onemocněl rakovinou, rozhodl se, že chce být pohřben ve Vadsteně. Dnes leží jeho urna na hřbitově poblíž kláštera.
Sestra Monika konstatuje, že katolická církev je dnes ve Švédsku vnímána jinak než dříve. V kultuře a vědě působí mnoho angažovaných katolíků, kteří jsou díky svému postoji respektováni. Katolická duchovní péče se osvědčila i ve vězeňství. Zvláště ji zaujal jeden bývalý projekt: „Klášter ve vězení“, forma duchovní podpory pro vězně na cestě zpět do společnosti. Míra recidivy byla nízká, ale projekt byl přesto ukončen.
Během mnoha let se život v klášteře stal pro sestru Moniku hlubokým každodenním závazkem. „Ať už to byla jakákoli práce, stala se radostí,“ říká. Je to postoj, který se prolíná celým jejím životem. Mezi sklenicemi s marmeládou, modlitbami a hřbitovem s lístky fotbalových fanoušků je zřejmé, že Boží cesty nejsou vždy přímé, ale někdy vedou přímo přes pokutové území.
