Sestry z Laski slouží již více než sto let nevidomým, učí je žít a milovat
Tomasz Zielenkiewicz
V Laski, nedaleko Varšavy, se sestry věnují vzdělávání, odborné přípravě a duchovní podpoře svých svěřenců. Kongregace má 151 sester, z nichž 75 vykonává svou službu právě zde. Jejich každodenní starosti se soustředí na jejich svěřence: nevidomé a slabozraké děti. To však neznamená, že nemají pevný denní režim plný modliteb. Úsvit je zde výjimečný. „Každá z nás každé ráno pronáší Úkon oběti na kříži, zvláštní modlitbu, která nám připomíná povinnost napravovat duchovní slepotu lidí,“ vysvětlila sestra Kamila. V 6 hodin ráno sestry pronášejí ranní chvály, v 6:30 se účastní mše svaté. Poté následují další povinnosti dne, večer se modlí nešpory a společný růženec. Sestry by však nebyly zde, nebýt zakladatelky a jejího neobvyklého osudu.
Od jízdy na koni k práci v Laski
„Blahoslavená matka Elżbieta Róża Czacka je slepou matkou nás všech, kteří jsme slepí,“ tvrdí sestra Angelica Jose z Kongregace františkánek, služebnic Kříže. Vede mě do Pamětní místnosti, která je malým muzeem v Laski. Kolem fotografií rodiny Czackich, kromě různých předmětů a suvenýrů, se nachází klekátko a řeholní závoj. Včera sem zavítala skupina Korejců. Zpráva o díle matky Czacké se šíří po celém světě. „Matka ukázala, jak lze z utrpení, z kříže, vytvořit cestu do nebe, a to nejen pro sebe, ale pro mnoho dalších, tisíce žáků v průběhu těchto let,“ zdůraznila sestra Angelica Jose.
Róża se narodila v roce 1876 v Bílé Cerkvi, byla dokonale vzdělaná, ovládala několik jazyků a byla dědičkou panství. Přesně před 120 lety, když jí bylo 18 let, spadla z koně. Doktor Bolesław Gepner, jeden z lékařů, ke kterým ji rodiče přivedli, řekl, že její stav je beznadějný, a doporučil jí, aby se starala o slepé. Tak se také stalo. Róża mnoho let cestovala a studovala tuto problematiku a poté se rozhodla pro řeholní život. V roce 1917 složila věčné sliby a o rok později byla schválena Kongregace františkánek, služebnic Kříže, kterou založila.
Laski jako dar nevidomým
Róża Czacka následovala své srdce a ze svých prostředků založila útulek pro nevidomé ve Varšavě a později byla založena Asociace pro péči o nevidomé. Pomoc nabyla strukturované a trvalé podoby, ale bylo třeba najít vhodnější místo. V roce 1921 byla zahájena výstavba zařízení pro nevidomé v Laski. Byla postavena škola s kompletním vzdělávacím programem, sirotčinec a knihovna. Během dílenských prací si nevidomí osvojovali praktické dovednosti.
„Jednoho dne přišel do Laski jako jedno z mnoha dětí plačící chlapec. Jeho pláč uslyšela matka Róża, která požádala jednu ze sester, aby ho přivedla. Následoval krátký rozhovor. Jak se jmenuješ? Władziu – odpověděl. Objala ho a přitiskla k sobě se slovy: „Władziu, budeš šťastný, já jsem také šťastná.“ Zkuste si představit, že Władziu dokončil mateřskou školu, základní školu, odbornou školu a ještě jako pan Władysław si pamatoval to objetí a slova. Řekl: Přivedl mě Bůh. Díky matce zažívají žáci Boží přítomnost a milost Jeho milosrdenství“, vyprávěla sestra Angelika.
Přijmout kříž jako klíč ke štěstí
Dnes je centrum v Laski dílem, které další generace františkánek, služebnic Kříže, pozvedla na ještě vyšší úroveň. Zajišťují podporu raného vývoje, mateřskou školu, základní školu, základní školu pro žáky s vícečetným postižením, gymnázium, odbornou masérskou školu, hudební školu a školu přípravy na pracovní život. Zde má nevidomé dítě možnost dostat se pod vedením k nezávislosti. Celý komplex mi ukázala sestra Benita, františkánská sestra od Kříže, specializující se na tyflologii. „Toto dílo je Boží a pro Boha. Neexistuje žádný jiný důvod. Pokud se odchýlíme od této cesty, přestaneme existovat, tak nám to řekla matka Czacka. Chtěla vychovat elitu nevidomých, kteří by přijali svou situaci a svědčili o nadřazenosti ducha nad tělesným vzhledem,“ vyprávěla sestra.
Počet absolventů Laski roste. Každý rok odtud odchází asi 20–30 vzdělaných lidí. “Matka Czacka říkala, že větší neštěstí než fyzická slepota je odvrátit se od Boha. To je skutečné postižení,“ dodala sestra Benita.
I malé nevidomé děti umí dát svým rodičům a učitelům velkou lásku a radost. „Sestro, dnes jste smutná, proč máte tak smutný hlas?“ zeptalo se jedno dítě. Jiné jí přálo, aby se dožila tolika let, kolik měli Noe a Abraham dohromady. To je minimálně tisíc let. Sestry jsou na to bezpochyby připraveny.