Benin: Katolické misionářky mají informovat o své práci, aby bylo možné udělat ještě více
Vatican News
Sr. Ivančica Fulir se narodila a vyrostla v Chorvatsku a od útlého věku snila o tom, že se stane misionářkou.
„Když mi bylo pouhých sedm let, projevila jsem přání, že jednou pojedu do Afriky a budu pomáhat tamním dětem. Ale byla jsem nemocné dítě a maminka mi řekla, že v Africe nevydržím ani dva dny,“ vzpomíná.
Navzdory námitkám rodiny ji jedna řeholnice ujistila, že Bůh chrání ty, které posílá, a dodala, že se jí nic zlého nestane. Ještě téhož dne se s. Ivančica rozhodla, že s Boží pomocí zasvětí svůj život misiím.
Sestra Ivančica vystudovala ekonomii a při práci projektové manažerky pomáhala získávat prostředky na stavbu sirotčince v Beninu.
Tato příležitost ji přivedla k devítiměsíční dobrovolnické službě v Beninu, kde pobývala u sester Panny Marie od Zázračné medaile.
Byla to pro ni zkušenost, která jí změnila život. Po návratu do Chorvatska vstoupila do této kongregace, ale její srdce zůstalo v Africe. Po opakovaných žádostech jí její představené v roce 2020 konečně udělily povolení k návratu do Beninu.
Služba pro 3 800 dětí v Beninu
Nyní pracuje sestra Ivančica v Porto Novo na programu, který zajišťuje financování, obstarává a rozděluje potraviny a dohlíží na přípravu a výdej teplých jídel pro 3 800 dětí v pěti základních školách.
Propojila také dobrodince ve svém rodném Chorvatsku se sestrami v Beninu, aby pomohla vybudovat třetí lékařskou kliniku ve vesnici Banigbé-Gare. K dalším aktivitám jejího apoštolátu patří pomoc v sirotčinci pro dívky ve vesnici Affame, který vedou řeholní sestry.
„V misiích není nikdy nouze o práci,“ uvedla. „Když však naše srdce zůstávají otevřená dětem a lidem kolem nás, Bůh nám dává neuvěřitelnou sílu, abychom dokázali vykonat to, co je třeba.“
Misionáři musí vyprávět své příběhy
Sestra Ivančica si již během dobrovolnické činnosti v Beninu uvědomila, jak důležitá je pro misionáře komunikace.
„Byla jsem šokována tím, jak málo lidé v Chorvatsku vědí o svých misionářích. Tolik dobrých skutků zůstává skryto, a kdyby o nich lidé věděli, inspirovalo by je to k dalším činům. Jak jednou řekl jeden misionář: „Co se neřekne, zůstane neznámé“.
Věří, že misionáři by se měli podělit o to, co prožívají a cítí ve svém srdci. „Tyto příběhy povzbuzují lidi, aby se stali našima nataženýma rukama, protože sami to nezvládneme. Jedno staré africké přísloví říká: „Chceš-li jít rychle, jdi sám. Chceš-li dojít daleko, jděte společně!“.
To vše vedlo s. Ivančicu k tomu, že začala psát o misionářském životě, nejprve do katolického časopisu a poté sdílela svůj každodenní život na sociálních sítích.
„Když jsem jela na Ukrajinu jako misionářka“, vysvětluje, „viděla jsem, kolik dobrovolníků se inspirovalo k tomu, aby přijeli a pomáhali jen proto, že si přečetli tyto příběhy.“
Sociální média: mocný nástroj pro misionáře
Podle s. Ivančice představují příběhy sdílené misionáři tolik potřebnou protiváhu převážně negativním zprávám v médiích. „Radostná zvěst je protilátkou proti smutku, zoufalství a negativitě. Snažím se sdílet náš každodenní život z pozitivní perspektivy a odhalovat Boží přítomnost v našich setkáních a zkušenostech“.
Přestože příběhy z misionářského života často zdůrazňují utrpení, autorka volí jiný přístup. „V každém dítěti, v každém nemocném člověku je přítomen Kristus, často je to Kristus trpící, ale pozornost by se neměla soustředit na samotné utrpení, nýbrž na to, abychom s Ježíšem vyšli z těžkostí do radosti ze vzkříšení.“
Sociální sítě také umožňují tisícům lidí zůstat v kontaktu s misionáři a modlit se za ně a za lidi, kterým slouží: „Vědomí, že nás tolik lidí podporuje modlitbou, je obrovský rozdíl. Vím, že nejsem sama.“
Výzvy spojené se sdílením na sociálních sítích
Komunikace není pro misionáře snadným úkolem, říká sestra Ivančica. „Zabere to hodně času a lidé to někdy nechápou, ale plody za to stojí.“
Začíná to technickými problémy, jako jsou časté výpadky zařízení kvůli povětrnostním podmínkám, výpadky proudu a nespolehlivé připojení k internetu. Ještě větší výzvy však vyplývají z kulturních a tradičních rozdílů mezi Afrikou a Západem.
„Někdy, když sdílím pohledy na každodenní život v Africe, sděluji něco, čemu západní publikum nerozumí a mohlo by to tvrdě odsoudit,“ vysvětlila sestra Ivančica. „Způsoby práce, výchovy a oslav jsou zde jiné. Pokud se tyto rozdíly pečlivě nevysvětlí, může dojít k nepochopení a dokonce ke kontraproduktivnímu účinku.“
Navzdory těmto výzvám s. Ivančica pokračuje ve sdílení příběhů o „své Africe“ a přibližuje každodenní realitu misionářů po celém světě.
„Pokud se příběhy, které sdílím o misionářském životě, dotknou alespoň jednoho srdce, je to dar od Boha,“ uzavřela.