Migranti a sestra Pauletti: Naším charismatem je hranice
Roberto Paglialonga
Jedná se o „hraniční“ charisma. Vždycky jím bylo. Je to povolání k misijní práci prodchnuté láskou k bližnímu, která se od počátku projevuje vůči migrantům a uprchlíkům. A klíčí v oněch úzkých mezerách světa, kde je třeba někoho přijmout, bránit, zachránit, postarat se o něj, protože prchá před válkou, hladem, násilím, pronásledováním nebo nejistým životem. Pro Misijní sestry svatého Karla Boromejského - skalabriniánky - se lidé na cestách z „protagonistů“ pozornosti či péče stávají „subjekty“, které je třeba doprovázet a s nimiž je třeba kráčet, aby jejich rozvoj byl skutečně integrální.
Institut Matky Asunty v Tijuaně
Dnes se jedna z významných hranic jmenuje Tijuana, žhavá linie oddělující Mexiko a Spojené státy, která se vrátila do centra mezinárodní politické scény také vinou exekutivních dekretů Donalda Trumpa, jenž se rozhodl vyhostit všechny nelegální migranty přítomné na území USA. „Nyní se tento problém stal každodenní zprávou. Ale my jsme tady, v tomto pohraničí, už třicet let, já osobně už pět let,“ říká vatikánským médiím sestra Albertina Paulettiová, která ve městě Baja California, odděleném od San Diega takzvanou „zdí hanby“, řídí Institut Matky Asunty, zřízený za účelem poskytování „pomoci migrantkám a uprchlicím, osamělým nebo s dětmi, které se ocitly ve zranitelné situaci“. V současné době v domě v Tijuaně - který jako projekt získal v prosinci 2024 cenu „Focsiv International Volunteer Award“ - pracují tři řeholnice a další odborníci z oblasti psychologie, zdravotnictví a sociální péče a dobrovolníci. „Obecně k nám přicházejí z 80 % Mexičanky, které utíkají před násilím organizovaného zločinu, ze situací velkých rodinných potíží nebo týrání ze strany manželů a příbuzných; další přicházejí z Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru, Venezuely... Zůstávají několik týdnů, maximálně dva měsíce, hlavně s cílem získat termín, aby mohly dostat azylový doklad. Tato situace nejistoty a nestability je nyní živnou půdou pro zločince a vykořisťovatele“.
„Chceme, aby ti, kteří u nás pobývají, zjistili, že jsou lidé“
V domově „Madre Asunta“ se poskytuje nejrůznější pomoc, od administrativní pomoci při vyplňování dokumentů „až po psychologickou pomoc, protože téměř ve všech případech přicházejí velmi křehcí lidé: jsou to otřesné příběhy, například dětí, které viděly, jak jejich matku zmlátil otec, nebo jak otce zabil zločinec, nebo které byly znásilněny příbuznými či samotnými rodiči“. Dále je to pomoc „při odstavení dětí nebo dokonce při navazování pouta s nimi: je to dramatické, ale často tu neexistuje jakýkoli láskyplný vztah, protože tyto děti třeba tráví dny opuštěné u svých mobilních telefonů, zatímco jejich matka je v práci“. A nechybí ani duchovní návrhy: „Nežádáme řidičák na křesťanství,“ usmívá se sestra Paulettiová na druhém konci telefonu, „ale vidíme, že každá z těchto žen nějakým způsobem hledá smysl a chce pochopit, co Bůh od jejího života očekává: jako u každého jde o potřebu být milována a vědět, že člověk je na světě za nějakým účelem. Chceme, aby objevily, že jsou lidmi“. Řeholnice stanovily přesná a železná pravidla, a kdo je nerespektuje, je vyzván, aby odešel: „Podílet se na chodu a úklidu domu nebo v kuchyni: každý dostává zdarma, ale každý se musí bezplatně zapojit do komunity“.
Trumpovy exekutivní dekrety a „deportace“
V této fázi „je v zařízení umístěno pouze 18 migrantek, při využitelnosti pro téměř 90 osob. Mexická vláda totiž zajistila výstavbu hotelu, který může ubytovat až 2 600 osob deportovaných ze Spojených států. Odtud se po několikadenní péči musí tito lidé vrátit do míst svého původu. Vláda uvedla, že převzala odpovědnost pouze za Mexičany, ale ve skutečnosti se zdá, že jsou zde i lidé z jiných zemí“. Těžkou ránu přinesl Trumpův dekret, kterým mnoha nevládním organizacím a spolkům přerušil humanitární dotace a na další tři měsíce pozastavil jejich činnost. „A tak ani my nedostáváme reflexivně jejich podporu.“ „Zajímalo by mě, právě teď, když mají všichni na jazyku otázku migrace,“ rozohňuje se sestra Albertina, „do kdy musíme stavět zdi? Náš zakladatel říkával, že pro migranta je vlastí ta země, která mu dává chléb“.
Dlouhá historie skalabriniánských sester
Byly založeny v roce 1895 zásluhou Giovanniho Battisty Scalabriniho z Coma a v průběhu let daly život nesčetným institucím na různých územích, zejména v Latinské Americe, ale nejen tam. Dnes existuje 111 misií ve 27 zemích, v nichž působí více než 400 řeholních sester. „Pro nás je práce a modlitba totéž,“ uzavírá sestra Albertina. „Ora et labora“, jak si přál svatý Benedikt před 1500 lety, ale vsazené do současnosti, kde zraněné lidstvo trpí a čeká na znamení naděje.
