Vojenský kaplan na Ukrajině: Neseme Boha do temnoty války
[V záhlaví článku můžete shlédnout rozhovor v originále]
Svitlana Dukhovych - Vatikán
„Stát po boku armády, zpřítomňovat Boha mezi námi uprostřed temnoty války“, říká vatikánským médiím otec Andrij Zelinskij, jezuita, zástupce vedoucího Oddělení vojenské kaplanské služby při Patriarchální kurii Ukrajinské řeckokatolické církve. V těchto dnech pobývá v Římě, kde se zúčastnil setkání vojenských ordinářů a vedoucích vojenských kaplanů pořádaného Radou evropských biskupských konferencí (CCEE), které se konalo od 6. do 8. února, a poté se připojil k akcím Jubilea ozbrojených, policejních a bezpečnostních sil. „Abychom v temnotě dnešního světa neztratili naději, musíme si být vzájemně nablízku,“ zdůraznil při poukazu na Jubileum, „a upírat svůj pohled na krucifix a nezapomínat na vzkříšení.
Otče Andreji, co je úkolem vojenského kaplana a jak se mění jeho poslání kvůli válce?
Myslím, že nejdůležitější ve službě vojenského kaplana je péče o ducha, což znamená péči o lidskost těch, kterým sloužíme. Sloužit lidskosti znamená sloužit tomu, co je v člověku božské, protože jsme obrazem Božím, jsme Bohem přítomným ve stvoření. Znamená to tedy být nablízku, stát po boku člověka, zpřítomňovat Boha mezi námi, uprostřed temnoty války.
Úkolem kaplanů je tedy pomáhat vojákům zůstat lidmi, pomáhat jim zachovat lidskost. Co však znamená lidskost? Myslíte si, že je dnes potřeba vysvětlovat její význam?
Myslím, že je to potřeba, protože dnes žijeme ve světě, kde je právě lidskost zraněná válkou, zvěrstvy, vším tím, co tak jasně zažíváme na Ukrajině, ale nejen tam: náš svět je zraněný válkou. Je velmi důležité pochopit, co se rozumí pod pojmem „lidskost“, aby nedocházelo k odlišným výkladům. Věřím, že když mluvíme o člověku, máme na mysli „Boha přítomného ve světě stvoření“. V teologické tradici katolické církve, v křesťanské tradici, má toto božství univerzální vlastnosti: Bůh je pravda, Bůh je absolutní dobro, Bůh je spravedlnost, Bůh je také krása. Pro nás, lidi procházející temnotou války, je nejdůležitější nezapomínat, že v rámci toho všeho musíme kontemplovat krásu. A té je zde dostatek: krása lidského srdce připraveného sloužit, připraveného se dělit. Vidíme to, když sloužíme jak ukrajinské armádě, tak civilistům, v lidském srdci je tolik, tolik krásy a ta je zdrojem vítězství, protože jen láska je schopna vítězství. Být člověkem je dar a vyžaduje od nás snahu co nejvíce se podobat tomu božskému, co je přítomno v lidském srdci, v lidském duchu. A vlastnosti, které nám ukazují cestu, jsou pro mě čtyři: hledání pravdy, volba dobra, obrana spravedlnosti a kontemplace krásy, a to i v temnotě války.
Jaké největší výzvy stojí před kaplany v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Vidět, jak je ničena lidskost, skutečná lidskost, lidskost ztělesněná v příteli, v dítěti, v člověku, to je velmi těžké, a je to ještě těžší, když si uvědomíme, že svět 21. století, svět, jehož jsme všichni občany, to nechce vidět. Utíkáme od odpovědnosti, protože se nám zdá, že válka je daleko, i když je to jedna z nejzuřivějších válek od konce II. světové války. V tomto kontextu dnes žijeme, stojíme a díváme se, jak krásu, čistotu, lidskost jako takovou ničí nejen tanky, ale také možná touha nebránit se, nestarat se, necítit odpovědnost, a i to je rána lidskosti. Takže pro vojenského kaplana, který je na frontě, je samozřejmě výzev mnoho, ale podle mého názoru je tato morální výzva nejhlubší: když to všechno vidíte a uvědomíte si, že svět se rozhodl to nevidět, i když mluvíme o stejných věcech: o pravdě, spravedlnosti a dokonce i o kráse. Lidstvo je pak v dnešní době vystaveno útoku. A o tuto ránu se musíme všichni postarat.
V posledních letech, zejména v tomto válečném období, dochází k intenzivní výměně zkušeností v oblasti kaplanství mezi Ukrajinou a ostatními zeměmi světa. I vy se často setkáváte s vedoucími kaplanů. Jaké jsou mezi vámi rozdíly a co se v této souvislosti můžete od sebe navzájem naučit?
Ukrajinský vojenský kaplan má zkušenosti z bojiště, které se naši partneři obvykle snaží naučit, protože svět se změnil. Je to bolestná zkušenost, která nám dnes může posloužit k tomu, abychom si byli bližší, protože, jak jsem řekl, je to celé lidstvo, které je zraněné takovou válkou, takže jsme všichni do jisté míry zodpovědní za zraněné lidstvo.
Nacházíme se ve Svatém roce, který má téma „Poutníci naděje“. Jaké okolnosti mohou v dramatické a bolestné době války vést člověka ke ztrátě naděje? A co naopak mohou lidé udělat, aby pomohli druhým ji udržet a pěstovat?
Být poutníkem je opravdu součástí lidské přirozenosti. Všichni jsme na tomto světě poutníky, jsme na své vlastní cestě a je důležité, abychom nebyli sami. Proto si musíme být nablízku, abychom se neztratili v temnotách dnešního světa. Velmi důležitou lekcí, kterou se učíme na bitevním poli, je, že člověk nemůže být sám, potřebuje společníka, potřebuje cítit, že ho miluje jeho rodina, děti, které brání, jeho žena. Pro nás křesťany je nejdůležitější si uvědomit, co je zdrojem naší naděje. Proto musíme pozvednout svůj pohled k Ukřižovanému. Krucifix je nejsilnějším poselstvím pro tuto dobu a slouží vojenským kaplanům a všem Ukrajincům, aby se neztratili v temnotě bolesti této války a nezapomněli na vzkříšení. Nesmíme se tedy zastavit, musíme jít kupředu, krok za krokem, a těšit se na ráno vzkříšení, ne sami, ale vždy společně, s modlitbou, s pohledem upřeným na Krucifix. Musíme být jeden s druhým, musíme jít jeden s druhým s otevřenýma očima, protože i v této temnotě, v této bolesti musíme vždy zůstat muži a ženami naděje. Být člověkem znamená hledat pravdu, znamená to volit dobro, znamená to bojovat za spravedlnost, bránit spravedlnost a také kontemplovat krásu.