Klášter léčí náboženské rozdíly v Iráku
Joseph Tulloch, Vatikán
Když Jens Petzold v polovině 90. let poprvé přijel do Sýrie, měla to být jen dočasná zastávka na jeho cestě z rodného Švýcarska na východ. Jeho skutečným cílem, jako agnostika a duchovního hledače, byla východní Asie, kde doufal, že prozkoumá taoismus a zenový buddhismus.
Během pobytu v Sýrii Petzold zaslechl vyprávění o pouštním klášteře Mar Musa. Pocházel z pátého nebo šestého století našeho letopočtu a nedávno jej znovu otevřel charismatický italský jezuita Paolo Dall'Oglio, který jej zasvětil muslimsko-křesťanskému dialogu.
Petzold se ho rozhodl navštívit a byl okamžitě nadšen.
„Tehdy jsem netušil, že křesťané jsou schopni brát vážně jiné náboženství, aniž by se na něj dívali svrchu,“ říká otec Petzold v rozhovoru pro Vatican News. „To se mi velmi líbilo.“
Nakonec, po několika pobytech v Mar Musa, se Petzold rozhodl nechat se tam pokřtít. Krátce nato, na konci roku 1996, vstoupil do kláštera jako novic.
Příjezd do Kurdistánu
Následovalo deset let služby v Mar Musa. A pak, v roce 2010, požádal arcibiskup Louis Raphael Sako - tehdy chaldejský arcibiskup v Kirkúku, nyní bagdádský patriarcha - komunitu o otevření kláštera v Iráku.
Petzold byl jedním z mnichů Mar Musa, kteří byli vysláni do Iráku, aby tento projekt oživili, a od té doby tam působí.
Dnes stojí v čele kláštera, který se nachází ve městě Sulajmáníja v severoiráckém Kurdistánu. Kromě otce Petzolda - nyní vysvěceného kněze Chaldejské katolické církve - v klášteře žije i sestra Friederike Gräfová z Německa, členka komunity Mar Musa.
Klášter má také šest nebo sedm zaměstnanců na plný úvazek, kteří pomáhají s vedením různých projektů. Pořádá jazykové kurzy - vyučuje kurdštinu pro Araby, arabštinu pro Kurdy a angličtinu pro obě skupiny. Provádí také programy na témata, jako je vedení a rozhodování, a slouží pastoračním potřebám malé místní křesťanské komunity.
A stejně jako mateřský klášter Mar Musa v Sýrii se i klášter v Iráku aktivně podílí na podpoře muslimsko-křesťanského dialogu.
Mezináboženská práce a upevňování míru
„V Iráku jsou hranice mezi jednotlivými komunitami mnohem výraznější než v Sýrii,“ vysvětluje otec Petzold. „V Sýrii jsem často vídal studenty různých náboženství, kteří spolu například jezdili na výlety. To se v Iráku děje mnohem méně.“
Z tohoto důvodu, říká otec Petzold, měl zpočátku pochybnosti o tom, zda bude poslání Mar Musa podporovat mezináboženské porozumění v Sulajmánii stejně úspěšné jako v syrské poušti.
Ale pokračuje: „Jednoho dne jsem stál v klášterním kostele a uvědomil jsem si, že většina žen, které přicházejí zapálit svíčky před ikonu Panny Marie, jsou muslimky.“ V klášteře se však objevily i další ženy, které si přišly zapálit svíčky. Tehdy jsem si uvědomil, že by to mohlo vyjít.“
Všechny projekty kláštera přispívají k cíli podporovat mezináboženské vztahy, poznamenává o. Petzold. Klášter každoročně navštíví kolem 2 000 až 3 000 lidí, kteří se účastní jeho kurzů, a jen velmi málo z nich jsou křesťané.
Švýcarský kněz se však domnívá, že největším přínosem kláštera jsou pravděpodobně neformální setkání, která zprostředkovává.
„Hlavním cílem je právě to, aby se lidé setkávali a diskutovali,“ říká. „Společné pití čaje je pro upevňování míru pravděpodobně mnohem účinnější než dlouhé diskuse o lidských právech.“
„To je moje osobní přesvědčení,“ říká a směje se: „Je mnohem těžší na někoho střílet, když už jste spolu vypili šálek dobrého čaje.“
Místní církev: neustálé odchody, nové příchody
Kromě podpory hlubšího porozumění mezi náboženstvími je cílem kláštera v Sulajmánii sloužit místnímu křesťanskému obyvatelstvu.
Po svém otevření se zaměřil především na pomoc křesťanským uprchlíkům, kteří přišli do Kurdistánu. Mnozí z nich prchali před ovládnutím severního Iráku ISIS, jiní před nestabilitou způsobenou syrskou občanskou válkou. Na vrcholu uprchlické krize žilo v klášteře 255 vysídlených křesťanů.
Z nich dnes zůstaly jen tři nebo čtyři rodiny, říká otec Petzold. O něco méně než polovina z nich se vrátila do svých domovů a přibližně třetina se přestěhovala do zahraničí.
To znamená, že složení místních křesťanů se dramaticky změnilo. Křesťanství má v regionu hluboké kořeny a místní křesťané tradičně hovoří arabsky. Dnes, kdy stále více arabských křesťanů odchází hledat štěstí do zahraničí, je nahrazují křesťanští pracovní migranti z východnějších částí Asie a některých zemí Afriky.
„Přivážejí s sebou své rodiny,“ říká švýcarský kněz, “a tak se jednoho dne tito migranti stanou novými místními křesťany. Naším úkolem je jim sloužit.“
Semínka naděje
Velká část práce, která se v klášteře odehrává, říká otec Petzold, souvisí s touhou „dát zdejším mladým lidem budoucnost“.
„Velmi mě zajímá práce s mladými lidmi,“ říká. „Mají spoustu energie a stále ještě mají velkou naději. Někdy sleduji diskuse, které tu vedou, jak se snaží společně řešit problémy, a doufám, že si třeba jednou za patnáct let v budoucnosti na tyto diskuse, na tohoto ducha spolupráce vzpomenou.“
Vzhledem k tomu, že rozhovor probíhá v rámci projektu Vatican News „Semínka naděje“ k Jubilejnímu roku 2025, zeptali jsme se otce Petzolda, zda podle něj práce kláštera přispívá k rozvíjení nadějnější budoucnosti.
„Nevím, jestli jsme my tím 'semínkem naděje',“ říká. "Naším cílem je pomoci lidem, se kterými pracujeme, objevit toto semínko v nich samotných."