杏MAP导航

Andrea Tornielli

Americký jezuita James Martin je autorem knihy ?Lazare, vyjdi ven“ (Vatikánské nakladatelství), která je věnována postavě Lazara, Martina a Mariina bratra a Je?í?ova p?ítele. V domě těchto t?í sourozenc? v Betánii Je?í? ?asto pobýval. P?íběh o Lazarově vzk?í?ení je p?íběhem velkého zázraku. S otcem Martinem se setkáváme ve studiu Vatikánského rozhlasu - Vatican News.

Odkud pramení vá? zájem o Lazara?

Za?alo to italským re?isérem Francem Zeffirellim, který nato?il film ?Je?í? Nazaretský“. Kdy? jsem byl mladý, viděl jsem jeho slavný film a jednou z nejdramati?těj?ích scén bylo vzk?í?ení Lazara. Je tam záběr na mu?e, který vychází z hrobu, hraje hudba orchestru a v?ichni padají na kolena. P?imělo mě to p?emý?let, kdo je ten ?lověk, kdo je ten Lazar? Pro? toho o něm moc nevím? Kdo jsou ty sestry, které p?istupují k Je?í?i tak p?ímo a otev?eně? A tak jsem za?al jakési celo?ivotní pátrání, abych zjistil, kdo je tento ?lověk.

Byl jste na místech, kde se odehrály události z evangelia. Jak d?le?ité je uvědomění si, ?e evangelium není teorie nebo román, ale něco, co se stalo v p?esném ?ase na?ich dějin, na p?esném místě?

Teologové tomu ?íkají pohor?ení nad konkrétností: evangelia se stala v konkrétní době, na konkrétním místě a s konkrétními lidmi, a kdy? se vydáte na místa, kde se evangelijní pasá?e odehrávají, lépe p?íběh pochopíte. Pro mě bylo velmi d?le?ité jít k Lazarovu hrobu a také to byl velmi dojemný duchovní zá?itek, kdy? jsem ho poprvé nav?tívil v Betánii. Sestoupil jsem do hrobu, velmi tmavé a vlhké dutiny. A pomyslel jsem si: ?Co se tu mám modlit?“. Pou?il jsem ignaciánskou kontemplaci a ?ekl jsem si: ?Mohu se modlit o těch věcech, které chci v hrobě zanechat. Jaké věci mě nedovolí být svobodný, spoutávají mne nebo zotro?ují? Jak mohu sly?et Bo?í hlas, který mě zve ven na volné prostranství? To mi p?ipadalo velmi silné. Později jsem na stejné místo p?ivedl poutníky a vyzval je ke stejné meditaci. Co m??eme nechat za sebou v hrobě? Mnozí z nich vy?li s plá?em. Tak mě napadlo, ?e bych o tomto tématu měl napsat.

P?i náv?těvě Svaté země je jedním z nejdojemněj?ích zá?itk? vstup do Bo?ího hrobu. Je?í?ovo vzk?í?ení je jedine?ná událost, byl skute?ně ?lověkem, ale byl také Bohem. Toto vzk?í?ení se týká nás v?ech, proto?e vě?íme, ?e vstaneme z mrtvých a budeme ?ít nav?dy. V p?ípadě Lazara se v?ak jedná o návrat k ?ivotu ?lověka, který byl ?ty?i dny mrtvý. Je?í? mu dal novou ?anci na ?ivot.

Lazar?v p?íběh je nám blízký. Týká se jednoho z nás. Je?í? nás volá ka?dou chvíli a ?ádá nás, abychom vy?li vst?íc novému ?ivotu a nechali za sebou v?e, co neposkytuje svobodu. Ve své knize uvádím paralelu, která podle mě pochází od teologa Raymonda Browna. Kdy? Je?í? o Velikono?ní neděli vychází z hrobu, zanechává za sebou poh?ební plátna a rou?ku. U? je nebude pot?ebovat. Kdy? naopak z hrobu vychází Lazar, má na sobě stále pruhy plátna a hlavu ovázanou ?átkem. Bude je opět pot?ebovat, proto?e znovu zem?e.

Dal?í zvlá?tností tohoto zázraku je, ?e známe jméno vzk?í?eného, zatímco jméno syna naimské vdovy nebo Jairovy dcery neznáme. U Lazara známe jeho jméno, víme, kdo byla jeho rodina a kde ?il. Jaký to má význam?

Znalci Nového zákona ?íkají, ?e kdy? známe jméno osoby mimo dvanáct apo?tol?, znamená to, ?e ?lo o lidi, které znala prvotní církev. Je zajímavé, ?e v Luká?ově evangeliu jsou p?íběhy o Martě a Marii, které hostily Je?í?e, a jejich charaktery jsou v Luká?ově evangeliu velmi podobné. Marta je aktivněj?í, Maria je více kontemplativní. A v Janově evangeliu, kdy? se dozvídáme o vzk?í?ení Lazara, co dělá Marta? Spěchá za Je?í?em jako první, zatímco Marie z?stává doma. V obou evangeliích vystupují do pop?edí jejich osobnosti a charaktery, co? je známkou jejich histori?nosti.

D?le?itým aspektem jezuitské spirituality, který se odrá?í i v homiliích pape?e Franti?ka, je ztoto?nění se s evangelijními scénami...

Nejsme jediní, kdo se takto modlí. Dalo by se ?íci, ?e to za?alo u Franti?ka z Assisi. A zásadní je p?ipustit, ?e B?h m??e p?sobit skrze na?i p?edstavivost. P?edstavujeme si sami sebe v úryvku evangelia, modlíme se nad ním, ?vidíme“ se jako sou?ást scény a zva?ujeme intuice, emoce, vzpomínky, touhy, dokonce i slova a věty: to je zp?sob, jakým k nám B?h promlouvá. Kdy? jsem byl jezuitským novicem, m?j duchovní rádce mi ?ekl: ?Tak, te? tě nau?ím jezuitskému zp?sobu modlitby“. A vysvětlil mi tento zp?sob p?edstavování si sebe sama v Písmu. Odpověděl jsem mu: ?Nevymý?lí? si to?“ Byl jsem velmi podez?ívavý. ?ekl: Dob?e, polo?ím ti otázku: Myslí? si, ?e B?h p?sobí skrze svátosti? ?e B?h p?sobí skrze p?írodu a hudbu? ?e B?h p?sobí skrze vztahy? Na ka?dou otázku jsem p?esvěd?eně odpověděl ?samoz?ejmě!“. Dodal: ?Tak pro? by B?h nemohl p?sobit skrze tvou p?edstavivost? Je to zp?sob, jak se s Bohem blí?e setkat“. Někdy ?íkám, ?e kdy? v kostele sly?íte úryvek z evangelia, u? si ho p?edstavujete. Kdy? posloucháte nějaké podobenství, nap?íklad o marnotratném synovi, p?edstavujete si, jaký bude jeho návrat dom?. Je to velmi p?irozené a lidské. Evangelijní p?íběh si musíme ?p?isvojit“. Kdy? se tedy modlím nad p?íběhem o Lazarovi, m??e z toho vyplynout něco jiného, ne? kdy? se nad p?íběhem o Lazarovi modlíte vy. Bo?í slovo je ?ivé, v r?zných obdobích na?eho ?ivota nám nazna?uje r?zné věci. ?as od ?asu se m??eme ztoto?nit s tou ?i onou postavou, která je v něm popsána.

P?edstavivost není fantazie. Nejedná se o ?ádný úlet fantazie. Máme k dispozici p?esný text, p?esná slova. Ji? popsanou scénu. Musíme si ji p?isvojit, uskute?nit ji pro nás v p?ítomnosti.

Ano, a musíme vě?it, ?e Duch svatý p?sobí. Je to něco jiného ne? ?etba románu. V Bibli p?sobí Duch svatý. P?ed několika lety jsem hovo?il s kardinálem Dolanem v jeho rozhlasovém po?adu a on vyprávěl o zá?itku, který zakusil, kdy? se modlil nad jesli?kami. Jeden jezuitský duchovní provázející ho po?ádal, aby do betléma ?vstoupil“ svou p?edstavivostí, a bylo to poprvé, co to kardinál Dolan udělal. P?edstavil si, jak mu Maria podává Je?í?ka a on ho bere do náru?e. ?ekl jsem mu: ?Vsadím se, ?e p?í?tě, kdy? jsi ?etl tentý? úryvek z evangelia, ti to muselo p?ipadat jinak“. A on odpověděl: ?P?esně tak“. To mění zp?sob, jakým se setkáváme s evangeliem, personalizujeme si ho prost?ednictvím Ducha.

Je proto pot?eba knih, jako je ta, kterou jste napsal? Zp?sob, jak znovu objevit tento velký zázrak, který se stal. Naději pro nás, pro ná? vě?ný ?ivot?

Na tento p?íběh se m??eme dívat dvěma zp?soby. První je vě?it, ?e Je?í? je vzk?í?ení a ?ivot. Tedy jakési teologické ?tení: vě?ím, ?e Je?í? nabízí ?ivot lidem, a vě?ím, ?e nabídne ?ivot i mně. Ale pak je tu i jakýsi duchovní zp?sob ?tení, tedy to, co to znamená v mém ka?dodenním ?ivotě. Co pro mě tento p?íběh, který se stal p?ed 2000 lety, znamená v mém ka?dodenním ?ivotě? U?ení o tom, ?e v?e, co nám brání svobodněji naslouchat Bo?ímu slovu, musíme nechat v hrobě, abychom mohli vstoupit do nového ?ivota. V ka?dém okam?iku dne je tu B?h, který nám ?íká: ?Vyjdi ven“.

Neexistují ?ádné situace, h?íchy ani zka?enost, v nich? jsme uzav?eni a které by byly pro milost neproniknutelné. Neexistují situace, v nich? by Je?í??v pohled nemohl něco změnit. Je toto poselství evangelia popsané ve va?í knize?

Neexistuje nic, co by na nás zapáchalo a na co by se Je?í? nechtěl podívat. Proto je jednou z nejkrásněj?ích ?ástí p?íběhu chvíle, kdy Je?í? p?ichází ke hrobu a ?íká: ?Odstraňte kámen“. Marta reaguje: ?Bude tam zápach“. Rád lidem p?ipomínám, ?e je v nás tolik věcí, o kterých si myslíme, ?e jsou shnilé, zavánějící, páchnoucí nebo jaké slovo chcete pou?ít. Stydíme se je ukázat Je?í?i, stydíme se o nich mluvit v modlitbě. Stydíme se o nich mluvit i s duchovními provázejícími nebo ve zpovědnici. Ale Je?í? se tohoto zápachu nebojí. Nebojí se odstranit kámen z na?ich hrob? a povolat nás zpět k ?ivotu.