杏MAP导航

Berniniho souso?í Extáze svaté Terezie v kostele Panny Marie Vítězné je jedním ze skvělých p?íklad? toho, jak velmi se m??e li?it pohled turisty od pohledu poutníkova.

Gian Lorenzo Bernini za?al na souso?í pracovat v roce 1644,  v období, kdy tento ?esta?ty?icetiletý umělec s pověstí nedosti?né hvězdy, procházel krizí.

Po dvaceti letech, kdy byl milá?kem pape?ského dvora, se nepohodl s pape?em Inocencem X., a významné zakázky za?aly ubývat.

Uprost?ed této temné chvíle se v?ak objevilo světlo. Rodina Cornaro nabídla Berninimu inspirativní zakázku pro nový kostel postavený p?ed ?asem jeho mecená?em Scipionem Borghese. Bernini dostal za úkol vytvo?it sochu poměrně nedávno kanonizované svaté Terezie z Avily. Mo?nost vytvo?it ikonografii nové světice, p?ivedla Berniniho k novému tv?r?ímu vzepětí.

Spí?e ne? její role p?i zalo?ení ?ádu bosých karmelitek nebo hluboké spisy, p?itahoval Berniniho  vnit?ní ?ivot sv. Terezie. Její duchovní zá?itky nazývané extáze.

?panělská ?eholnice je popsala ve svých spisech. ?teme v nich o vidění andělské bytosti, která dr?ela v ruce dlouhý planoucí ?íp, kterým jí protnul srdce, bolest v?ak po sobě zanechala plamen svaté Bo?í lásky.

Bernini v úsilí zprost?edkovat tuto bo?skou vizi posunul umění na zcela novou úroveň. Spojením malí?ství, socha?ství a architektury Bernini vybudoval jakési jevi?tě. První umělec, který p?emý?lel jako filmový re?isér! ?lenové rodiny Cornaro obsadili postranní ló?e, av?ak v?bec nejlep?í místa byla vyhrazena poutník?m, kte?í p?iputovali po dlouhé via Pia, dnes u? nesoucí jiné jméno, p?ímou ulicí od p?l míle vzdálené Městské brány.

Uvnit? kostela lesknoucího se mramory a poletujícími ?tukovými anděly, Berniniho souso?í vyvolává údiv turist? i poutník?. Nepodobá se toti? ni?emu, co bylo v umění dosud vytvo?eno.

U? renesance p?edstavila světce, kte?í  v extázi, s uneseným výrazem hledí k nebes?m. Bernini ale provedl něco docela jiného: zavěsil souso?í do vzduchu. Bělostný mramorový anděl dr?í pozlacený ?íp. Terezie s p?iv?enýma o?ima spo?ívá ve stylizovaném náznaku obla?né krajiny, její bosá noha se bezvládně vzná?í ve vzduchu.

Nadpozemská scéna se odehrává v prostorové jímce, kterou architektura pouze rámuje. Z neviditelného zdroje se rozlévá světlo, splývá po zlacených paprscích a jen kdy? se velmi p?iblí?íte, uvidíte na klenbě znázornění Ducha svatého, p?vodce duchovního dění. Podobně jako na Caravaggiových plátnech, skryté okno umo?ňuje p?irozenému světlu zalévat scénu a naplňovat ji smyslem. Není to v?ak jen jakési lep?í osvětlení, nýbr? Duch svatý, který sestupuje do světa.

Krása díla p?itahovala mladé kavalíry osmnáctého století, zaskakovala je silou smyslového pro?itku vtěleného do nábo?enského díla. Hleděli na souso?í svýma světskýma o?ima a s ?ibalským úsměvem v něm hledali zobrazení pozemské vá?ně. Ve věku osvícenství a rozumu bylo v?echno p?evoditelné na lidskou zku?enost, a tak se Tereziina vá?nivá láska k Pánu stala pro turisty obrazem milostného zá?itku. Tento pohled se prosadil natolik, ?e dodnes turisté platí za prohlídky s pr?vodcem, aby si vyslechli zkazky o fiktivním skandálu s “pikantní sochou”.

Berniniho poutníky by v?ak spí? ne? dílo samo, ?okovaly dne?ní reakce. Jeho sou?asníci okam?itě pochopili, co Bernini udělal. Tak jako Galileo p?inesl do ?íma teleskop, který umo?nil lidskému oku spat?it skrytá nebeská tělesa, tak se Bernini stal jakýmsi teleskopem nadp?irozeného světa, umo?ňoval zahlédnout to, co tato pozuruhodná světice zakou?ela.

Poutníci hleděli na souso?í vzná?ející se mezi nebem a zemí a p?emý?leli o extázi jako o ex-stázi, o vystoupení mimo sebe, o une?ení, jaké za?ili Filip Neri, Jan od K?í?e a mnozí dal?í, kte?í sv?j ?ivot zcela odevzdali Kristu.

Mo?ná pod bohatou drapérií objímající tělo sv. Terezie rozpoznali obrysy ramene, zakloněné hlavy a visící pa?e, podobné jako u Michelangelova slavného Krista z Piety.

Terezie, která se zcela odevzdala Kristu, byla odměněna jistotou jeho existence a p?edzvěstí ?těstí, které ?lověk pro?ije v Bo?í blízkosti, v nebi. V?echny oběti a utrpení dostaly smysl – a ona spat?ila pravdu. Zkrátka to, co by rád za?il ka?dý, rovně? bohatí, vzdělaní a zbo?ní ?lenové rodiny Cornaro.

Rozevlátá drapérie zastírá tělo, které jako by vyprchalo. Terezie se jeví bezvládná, její vnit?ní ?ivot v?ak je dynamický jako rozbou?ené vlny oceánu. Bernini vyu?ívá záhyb? roucha, aby nám dal nahlédnout do vnit?ní intenzity ?ivota světice, která se v roce 1970 stane u?itelkou doktorkou církve.

Bosá noha, splývající dol?, p?ipomíná roli Terezie jako zakladatelky bosých karmelitek.

Souso?í Extáze sv. Terezie bylo vytvo?eno pro potěchu poutník?, unavených z fyzické cesty a mo?ná nahlodaných pochybnostmi, v nesnadném období následujícím po protestantské reformaci. Sv. Terezie, jak je tu zachycena, p?edjímá úctu k Nejsvětěj?ímu Srdci Je?í?ovu, která se brzy potom roz?í?í po Evropě a pouká?e na zanícenou Bo?í lásku k lidstvu. V Berniniho díle se tedy vytvá?í nejen ikonografie jedné z největ?ích světic katolické církve, ale zra?í se v něm také nová éra Zjevení.