Jako brat?i se vr¨¢tit do Niceje
Andrea Tornielli
Vrátit se do Niceje o 1700 let pozd¨§ji, b¨§hem jubilejního roku 2025, znamená p?edev?ím znovu se shledat jako brat?i se v?emi k?es?any sv¨§ta: vyznání víry, které vze?lo z prvního ekumenického koncilu, je toti? spole?né nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale je spole?né i církevním spole?enstvím zrozeným z reformace. Znamená to shromá?dit se mezi bratry kolem toho, co je skute?n¨§ podstatné, proto?e to, co nás spojuje, je siln¨§j?í ne? to, co nás rozd¨§luje: ?Spole?n¨§ v¨§?íme v trojjediného Boha, v Krista, pravého ?lov¨§ka a pravého Boha, ve spásu v Je?í?i Kristu podle Písma, které se ?te v církvi, a za p?sobení Ducha svatého. Spole?n¨§ v¨§?íme v církev, k?est, vzk?í?ení z mrtvých a v¨§?ný ?ivot¡°. To je úst?ední bod dokumentu ?Je?í? Kristus, Syn Bo?í, Spasitel¡°, který vydala Mezinárodní teologická komise k výro?í Niceje.
První ekumenický koncil m¨§l mimo jiné za cíl stanovit spole?né datum slavení Velikonoc, co? byla v církvi ji? v prvních staletích sporná otázka: n¨§kte?í je slavili spole?n¨§ s ?idovským svátkem pesach, 14. dne m¨§síce nisanu, jiní je slavili v ned¨§li následující po ?idovském svátku pesach. K nalezení spole?ného data p?isp¨§la Nicea, která jako datum slavení Velikonoc stanovila ned¨§li následující po prvním jarním úpl¨¾ku. Situace se zm¨§nila v 16. století s kalendá?ní reformou ?eho?e XIII.: církve na Západ¨§ nyní po?ítají datum podle tohoto kalendá?e, zatímco ty na Východ¨§ nadále pou?ívají juliánský kalendá?, který se v celé církvi pou?íval p?ed gregoriánskou reformou. Je v?ak p?ízna?né a prorocké, ?e práv¨§ v den leto?ního výro?í Niceje slaví v?echny k?es?anské církve Velikonoce ve stejný den, v ned¨§li 20. dubna. Je to znamení a nad¨§je, ?e se co nejd?íve dosp¨§je k datu, které bude p?ijatelné pro v?echny.
Krom¨§ ekumenického aspektu je tu je?t¨§ druhý aspekt, který ?iní tento návrat k Niceji tak aktuálním. Ji? v posledním desetiletí minulého století poukázal tehdej?í kardinál Joseph Ratzinger na ?nové ariánství¡° jako na skute?nou výzvu pro k?es?anství, tedy na rostoucí obtí?e s uznáním Je?í?ova bo?ství, jak je vyznáváno v christologické ví?e církve: je pova?ován za velkého ?lov¨§ka, revolucioná?e, výjime?ného u?itele, ale nikoli za Boha. Existuje v?ak je?t¨§ jedno riziko, které je v novém dokumentu rovn¨§? zd?razn¨§no, a to riziko p?esn¨§ opa?né, toti? riziko zt¨§?ující uznání plného Kristova lidství. Je?í? m??e pro?ívat únavu, pocity smutku a opu?t¨§nosti, stejn¨§ jako hn¨§v. Syn se toti? rozhodl pro?ívat na?e lidství naplno. V Jeho lidství, které se projevuje v ka?dém okam?iku, v tom, ?e se nechává ?zranit¡° realitou, v tom, ?e se nechává dojímat utrpením t¨§ch, s nimi? se setkává, v tom, ?e ?íká ?ano¡° prosbám chudých, kte?í ho ?ádají o pomoc, je patrné, jak se v n¨§m zrcadlí moc toho, co znamená být ?lov¨§kem, a zárove¨¾ vidíme, jak se v n¨§m odrá?í moc bo?ství, které se rozhodlo sní?it se a vyprázdnit sebe samo, aby bylo na?ím druhem a spasilo nás.
