Jako brat?i se vrátit do Niceje
Andrea Tornielli
Vrátit se do Niceje o 1700 let později, během jubilejního roku 2025, znamená p?edev?ím znovu se shledat jako brat?i se v?emi k?es?any světa: vyznání víry, které vze?lo z prvního ekumenického koncilu, je toti? spole?né nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale je spole?né i církevním spole?enstvím zrozeným z reformace. Znamená to shromá?dit se mezi bratry kolem toho, co je skute?ně podstatné, proto?e to, co nás spojuje, je silněj?í ne? to, co nás rozděluje: ?Spole?ně vě?íme v trojjediného Boha, v Krista, pravého ?lověka a pravého Boha, ve spásu v Je?í?i Kristu podle Písma, které se ?te v církvi, a za p?sobení Ducha svatého. Spole?ně vě?íme v církev, k?est, vzk?í?ení z mrtvých a vě?ný ?ivot“. To je úst?ední bod dokumentu ?Je?í? Kristus, Syn Bo?í, Spasitel“, který vydala Mezinárodní teologická komise k výro?í Niceje.
První ekumenický koncil měl mimo jiné za cíl stanovit spole?né datum slavení Velikonoc, co? byla v církvi ji? v prvních staletích sporná otázka: někte?í je slavili spole?ně s ?idovským svátkem pesach, 14. dne měsíce nisanu, jiní je slavili v neděli následující po ?idovském svátku pesach. K nalezení spole?ného data p?ispěla Nicea, která jako datum slavení Velikonoc stanovila neděli následující po prvním jarním úplňku. Situace se změnila v 16. století s kalendá?ní reformou ?eho?e XIII.: církve na Západě nyní po?ítají datum podle tohoto kalendá?e, zatímco ty na Východě nadále pou?ívají juliánský kalendá?, který se v celé církvi pou?íval p?ed gregoriánskou reformou. Je v?ak p?ízna?né a prorocké, ?e právě v den leto?ního výro?í Niceje slaví v?echny k?es?anské církve Velikonoce ve stejný den, v neděli 20. dubna. Je to znamení a naděje, ?e se co nejd?íve dospěje k datu, které bude p?ijatelné pro v?echny.
Kromě ekumenického aspektu je tu je?tě druhý aspekt, který ?iní tento návrat k Niceji tak aktuálním. Ji? v posledním desetiletí minulého století poukázal tehdej?í kardinál Joseph Ratzinger na ?nové ariánství“ jako na skute?nou výzvu pro k?es?anství, tedy na rostoucí obtí?e s uznáním Je?í?ova bo?ství, jak je vyznáváno v christologické ví?e církve: je pova?ován za velkého ?lověka, revolucioná?e, výjime?ného u?itele, ale nikoli za Boha. Existuje v?ak je?tě jedno riziko, které je v novém dokumentu rovně? zd?razněno, a to riziko p?esně opa?né, toti? riziko ztě?ující uznání plného Kristova lidství. Je?í? m??e pro?ívat únavu, pocity smutku a opu?těnosti, stejně jako hněv. Syn se toti? rozhodl pro?ívat na?e lidství naplno. V Jeho lidství, které se projevuje v ka?dém okam?iku, v tom, ?e se nechává ?zranit“ realitou, v tom, ?e se nechává dojímat utrpením těch, s nimi? se setkává, v tom, ?e ?íká ?ano“ prosbám chudých, kte?í ho ?ádají o pomoc, je patrné, jak se v něm zrcadlí moc toho, co znamená být ?lověkem, a zároveň vidíme, jak se v něm odrá?í moc bo?ství, které se rozhodlo sní?it se a vyprázdnit sebe samo, aby bylo na?ím druhem a spasilo nás.
