PODCAST: Hana ?íhová – Jarní úklid
Někdy si ?íkám, ?e stav na?eho bytu je takovým otiskem mého vnit?ního ?ivota. Ob?as je to prostě tak, ?e za dve?mi páchnou nevyhozené odpadky, boty se povalují kolem prázdného botníku a v pra?ce le?í vlhké zma?kané prádlo, které u? jsem u? dvakrát vyprala a zase znova nepověsila. To se vám nikdy nestalo? Nevě?ím, proto?e jediný, komu se to nikdy nestalo, je zcela jistě moje maminka.
A pak p?ijde to ráno, kdy v?echno volá po úklidu. A jaro je pro to to pravé období. Slunce jasně svítí skrz mastné okno a neodolatelně láká ke změně. Vyt?ídím oble?ení, vyházím nepot?ebné věci, pustím dovnit? světlo a vzduch a za?eknu se, ?e u? to p?ece takhle udr?ím. A jako by ten úklid venku odstartovat i úklid vevnit?, na ja?e máme nakonec v?dycky i tu postní dobu, tak se to i trochu ?eká. Najednou doká?u na chvíli pustit, co zbyte?ně dr?ím. Nechám – někdy bolestně ostré – světlo proniknout do ?edých a tmavých kout? svého nitra. Najdu odvahu vytáhnout skrývané věci na světlo pravdy, kouknout se na ně, odevzdat je a s vdě?ností za?ít znova.
Pro stav bytu jsme si doma nastavili takovou la?ku – a? to tam vypadá v?dycky tak, aby nám to nebránilo někoho pozvat na náv?těvu. Aby se ten prostor a hlavně na?e p?edstavy o sobě samých, nestaly p?eká?kou setkání s druhým ?lověkem. I tady ta paralela nějak funguje. Kdy? je v nitru zaprá?eno – nemyslím tím dno a velkou krizi, ale takové to u?mudlání, umím si najít mnoho zp?sob?, jak tam Boha nepustit. A proto?e ?lověk sám tě?ko uklidí dokonale a v?dycky se v nějakém koutě je?tě něco zapomene (někdy je to slon v obýváku), tak je?tě vět?í výzva ne? pravidelně uklízet, je pustit si náv?těvu dom?, i kdy? je tam binec. Nenechat sv?j stud vystavět tu hradbu mezi sebou a druhými lidmi. A Boha pustit do svého nitra, abych (na vte?inu a jenom jako jemným vánkem) pocítila, ?e doma tam je on a ?e tam stejně celou dobu byl.
V evangeliích se toho o úklidu myslím moc ne?íká. Ale z toho místa, kde se o něm mluví, ?lověka zamrazí. Najdete to ve 12. kapitole Matou?e a 11. kapitole Luká?e. Ne?istý duch, který z ?lověka vy?el, bloudí po pustých místech. Pak ale p?ijde zpátky a nalezne sv?j d?m prázdný, vy?i?těný a uklizený. Tak jde a p?ivede s sebou sedm jiných duch?, hor?ích, ne? je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho ?lověka jsou hor?í ne? za?átky. Z toho by jednomu teda málem vypadl smetá?ek z ruky. Zdá se, ?e nesta?í jen uklidit, pokud to vyklizené místo necháme zet prázdnotou.
Ale p?esto na ten úklid – ani na ten fyzický – nejde rezignovat. ?ijeme uprost?ed hmotných věcí, dotýkáme se jich. I ony jsou sou?ástí toho, kudy k nám B?h mluví, i skrze ně se nás dotýká. Není to jedno, ?ím se obklopujeme, a ná? vnit?ní svět je s tím vněj?ím propojený, vzájemně se zrcadlí. Hmotné věci kolem nás jsou dobrou p?ipomínkou toho, ?e B?h to neudělá v?echno za nás. Nejsme jenom pasivními obyvateli tohoto světa, vpisujeme se do něj, máme podíl na tom, jak vypadá – svýma rukama, svým slovem – díky tomu, o co a o koho svá slova a ?iny opíráme, a díky daru kreativity, která je nám vlastní.
厂惫ě迟 spoluutvá?íme natolik, ?e se dokonce mluví o antropocénu jako mo?ném dal?ím geologickém období, kdy se lidská ?innost vpisuje do vrstev země. ?lověk mo?ná proměňuje svět podobně, jako to dělá t?eba sopka nebo ledovec. Pomalu a nakonec obrovskou silou. Antropocén jako fenomén zkoumají vědci z nejr?zněj?ích obor? od geologie po filozofii. Vloni se mi dostala do ruky kniha nazvaná Antropocennosti, která se sna?í tahle vědecká zkoumání p?edstavit skrze setkání více ne? dvaceti autor? s konkrétními jednotlivosti – s prvky krajiny, artefakty, symboly, jídlem a technikou. Antropocenností m??e být t?eba trojúhelník divo?iny uprost?ed Prahy, kde vznikl unikátní ekosystém díky tomu, ?e místo se stalo nedostupným, kdy? ho od?ízla trojice rychlostních silnic. Nebo oby?ejná grafitová tu?ka – výsledek i nástroj lidské tvo?ivosti, který ukazuje jak lidé objevili grafit, nau?ili se ho vyu?ít. Díky tu?ce vznikly dal?í kresby, romány a vynálezy. Ro?ně se ale vyrobí na světě něco mezi 15 a 20 miliardami tu?ek, které pot?ebují grafit a d?evo. Jak to vybalancovat? Antropocennosti vyprávějí o vzniku, smyslu a dopadu jednotlivých věcí. A skrze ně o zamý?lených i nezamý?lených d?sledcích na?eho jednání. O jeho paradoxech a ambivalenci. O tom, jak ?lověk hledá hranici mezi sebou samým a světem okolo sebe. A nejsou to jen vyprávění o klimatické krizi a nejsou jen bezvýchodná. Lidská interakce se světem p?iná?í rizika i naději, je symbolická – toti? významuplná - a rozhodně v sobě nese tázání po na?em místě ve světě.
Myslím, ?e na?ím úkolem není udr?ovat svět v po?ádku. Nemáme svět vlastnit, dokonale mu rozumět a úplně ho uchopit. Spoluutvá?íme ho, ale nedr?íme ho v rukou. Kdy? jsme se na 杏MAP导航le?ní st?edu navzájem a sami sebe ptali, v ?em jsou zdroje na?í naděje, na jednom líste?ku bylo napsáno Divoký B?h. To se mě dotklo úplně vevnit?. Od rajské zahrady u? svět nikdy nebyl v ?ádný jeden okam?ik ?je?tě v po?ádku“, k takovému momentu se do konce dn? vrátit sami neumíme. 厂惫ě迟 ale byl a je plný ?ivota a divoký B?h v něm tan?í. A je to dobré.
Tak po?ád nějak osciluji mezi těmi dvěma póly. Na jedné straně je snaha dát si sama ?ivot úplně do po?ádku. Uklidit si byt, ut?ídit si my?lenky. Vysypat svá provinění a jít po tak jednoduché cestě, abych k dal?ím u? nena?la p?íle?itost. Pravidelně cvi?it a dob?e jíst a ka?dý den pár minut meditovat. Mít ?ivot v po?ádku. Zdánlivě to funguje a nakonec je to i dost opojné. Za?nu být spokojena sama se sebou. Obzvlá??, kdy? mi do toho nelezou jiní lidé a nevlamuje se B?h. Ti mají toti? tendenci dělat mi v tom binec.
A na druhé straně je rezignace. Dojem, ?e sama nic nem??u, ?e nejsem schopná kolem sebe a v sobě udr?et dobro, krásu a harmonii. Lenost pou?tět se do úklidu a její zakrývání prohlá?ením, ?e d?le?itěj?í jsou p?ece jiné věci. A zvlá?tní je, ?e ani tady není místo pro Boha a pro lidi. Nebo mo?ná tady někde kolem mě jsou, ve spodním hrnci ve d?ezu, pod hromadou neumytého nádobí. Ale já je nevidím.
Oba ty extrémy se mo?ná někde na konci kruhu potkají - je docela snadné zapomenout, ?e problém není jenom h?e?it my?lením, slovy a skutky, ?e problém je taky nekonat, co mám konat. A je snadné p?estat se stále znovu tázat, co to vlastně je. Tak bych se chtěla stále znovu vracet tam, kde se mnou divoký B?h bude tan?it a já p?i tom nebudu zakopávat o věci, které jsem rozházela po parketu. Jak to za?ídit, nevím. A navíc mi zrovna doprala pra?ka.
Hana ?íhová je ?lenkou týmu, který vede pra?ské duchovní centrum , stará se o tamní program a komunikaci.
