杏MAP导航

Kurt Koch, prefekt Dikasteria pro podporu jednoty k?es?an?

Během Jubilejního roku 2025 Svatého roku vyhlá?eného pape?em Franti?kem, který má o?ivit k?es?anskou naději - uplyne také 1700 let od prvního ekumenického koncilu v dějinách církve, který se konal v roce 325 v Niceji. Toto výro?í má d?le?itý ekumenický rozměr, o ?em? svěd?í ji? skute?nost, ?e Svatý otec vyjád?il p?ání vydat se do Niceje, aby tuto památku oslavil spole?ně s ekumenickým patriarchou Bartolomějem. 

Spole?né vyznání k?es?anské víry

Ekumenický význam mají p?edev?ím doktrinální otázky, kterými se koncil zabýval a které jsou shrnuty v tzv. Prohlá?ení 318 otc?. Otcové jím vyznali víru v ?jednoho Boha, v?emohoucího Otce, stvo?itele v?eho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána, Je?í?e Krista, Syna Bo?ího, jednorozeného z Otce, to jest z podstaty Otcovy, Boha z Boha, světlo ze světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvo?eného, z té?e podstaty jako Otec, skrze něho? v?echno povstalo, jak to, co je na nebi, tak to, co je na zemi“. A v dopise synody Egyp?an?m otcové oznámili, ?e prvním skute?ným p?edmětem zkoumání byla skute?nost, ?e Arius a jeho stoupenci jsou nep?áteli víry a odporují zákonu, a proto uvedli, ?e se ?jednomyslně rozhodli odsoudit anatémou jeho u?ení odporující ví?e, jeho rouhavé výroky a popisy, jimi? urá?el Bo?ího Syna“. Tyto výroky nastiňují kontext víry formulované koncilem, která vyznává víru v Je?í?e Krista jako Bo?ího Syna ?jedné podstaty s Otcem“. Historickým pozadím je prudký spor, který se rozho?el v tehdej?ím k?es?anství, zejména ve východní ?ásti ?ímské ?í?e; z něj vyplývá, ?e na po?átku 4. století se christologická otázka stala klí?ovou otázkou k?es?anského monoteismu. Spor se to?il p?edev?ím kolem otázky, jak sladit k?es?anské vyznání víry v Je?í?e Krista jako Bo?ího Syna se stejně k?es?anskou vírou v jediného Boha ve smyslu monoteistického vyznání. Zejména alexandrijský teolog Arius zastával p?ísný monoteismus v souladu s tehdej?ím filozofickým my?lením a v zájmu zachování takového p?ísného monoteismu vylou?il Je?í?e Krista z konceptu Boha. Z tohoto pohledu nemohl být Kristus ?Bo?ím Synem“ v pravém slova smyslu, ale pouze zprost?edkující bytostí, kterou B?h pou?ívá pro stvo?ení světa a pro sv?j vztah s lidmi. Koncilní otcové odmítli tento model rigidního filosofického monoteismu, který propagoval Arius, a postavili proti němu p?esvěd?ení, ?e Je?í? Kristus jako Syn Bo?í je ?jedné podstaty s Otcem“. Slovem homoousios chtěli koncilní otcové vyjád?it nejhlub?í tajemství Je?í?e Krista, o něm? Písmo svaté svěd?í jako o věrném Synu Otce, s ním? je v modlitbě úzce spojen. Právě v modlitbě se toti? Je?í? nejz?etelněji projevuje jako Syn nebeského Otce. V Novém zákoně je to p?edev?ím evangelista Luká?, který p?edstavuje Je?í?e v jeho pozemském ?ivotě jako Bo?ího Syna v neustálé modlitbě, který má za sv?j existenciální st?ed dialog se svým nebeským Otcem a ?ije s ním v hluboké jednotě. Je?í? ?il natolik v modlitbě a z modlitby, ?e celý jeho ?ivot a dílo lze ozna?it za jednu modlitbu. Bez takového modlitebního postoje nelze postavu Je?í?e Krista v?bec pochopit. Právě to citlivě vytu?ili otcové nicejského koncilu, kte?í pou?ili termín homoousios, aby nabídli správný výklad Je?í?ovy modlitby a hlub?í ?tení jeho ?ivota a smrti, poznamenané v ka?dém okam?iku dialogem s Otcem. Slovem homoousios Nicejský koncil v?bec ?nehelenizoval“ biblickou víru a nepod?izoval ji cizí filozofii, ale uchopil to nesrovnatelně nové, co se stalo viditelným v Je?í?ově modlitbě adresované Otci. Byl to spí?e Arius, kdo p?izp?sobil k?es?anskou víru filozofickému my?lení té doby, zatímco Nicejský koncil se chopil filozofie té doby, aby vyjád?il to, co je pro k?es?anskou víru charakteristické. V nicejském vyznání víry se koncil opět vyjád?il jako Petr a s Petrem v Cesareji Filipově: ?Ty jsi Kristus, Syn ?ivého Boha“ (Mt 16,16). Christologické vyznání víry koncilu se stalo základem spole?né k?es?anské víry. Koncil má velký význam zejména proto, ?e se konal v době, kdy k?es?anství je?tě nebylo rozerváno mnoha rozpory, které vznikly později. Nicejské vyznání víry je spole?né nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale také církevním spole?enstvím, která se zrodila z reformace; jeho ekumenický význam by proto neměl být podceňován. K obnově jednoty církve je toti? nutná shoda na základním obsahu víry, a to nejen mezi církvemi a církevními spole?enstvími dne?ka, ale také s církví minulosti, a zejména s jejím apo?tolským p?vodem. Jednota církve je zalo?ena na apo?tolské ví?e, která je ve k?tu p?edávána a svě?ována ka?dému novému ?lenu Kristova těla.

Základ christologického duchovního ekumenismu

Proto?e jednotu lze nalézt pouze ve spole?né ví?e, ukazuje se, ?e christologické vyznání nicejského koncilu je základem duchovního ekumenismu. To je samoz?ejmě pleonasmus. K?es?anský ekumenismus je bu? duchovní, nebo není ekumenismem. Proto dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu nazývá duchovní ekumenismus ?du?í celého ekumenického hnutí“ (Unitatis redintegratio, 8). To bylo z?ejmé ji? v po?átcích ekumenického hnutí, kdy byl zaveden Týden modliteb za jednotu k?es?an?, co? byla sama o sobě ekumenická iniciativa. Ekumenické hnutí bylo od samého po?átku hnutím modlitby. Právě modlitba za jednotu k?es?an? p?ipravila cestu ekumenickému hnutí. Úst?ední postavení modlitby podtrhuje skute?nost, ?e ekumenické úsilí je p?edev?ím duchovním úkolem, který se uskute?ňuje v p?esvěd?ení, ?e Duch svatý dokon?í zapo?até ekumenické dílo a uká?e nám cestu. To platí zejména tehdy, kdy? je duchovní ekumenismus pojímán a uskute?ňován jako ekumenismus christologický, jeho? pevným základem je Nicejský koncil. Jádro k?es?anského ekumenismu toti? spo?ívá ve spole?ném obrácení v?ech k?es?an? a církví k Je?í?i Kristu, v něm? je nám ji? dána jednota. K?es?anský ekumenismus m??e věrohodně postupovat pouze tehdy, pokud se k?es?ané spole?ně vrátí k prameni víry, který lze nalézt pouze v Je?í?i Kristu, jak to vyznávali koncilní otcové v Niceji. Tímto zp?sobem k?es?anský ekumenismus hlouběji odpovídá v?li Krista, spole?né pro v?echny k?es?any, který se ve své kně?ské modlitbě modlil za jednotu svých u?edník?: ?Aby v?ichni byli jedno“ (Jan 17,21). Na Je?í?ově modlitbě je pozoruhodné, ?e svým u?edník?m jednotu nep?ikazuje, ani ji nevy?aduje; spí?e se za ni modlí tak, ?e se obrací ke svému nebeskému Otci. Tato modlitba ukazuje, v ?em spo?ívá a musí spo?ívat ekumenické úsilí o obnovení jednoty ve světle víry. K?es?anský ekumenismus nem??e být ni?ím jiným ne? p?ilnutím v?ech k?es?an? ke Kristově  modlitbě a stává se jím tehdy, kdy? k?es?ané u?iní silnou touhu po jednotě svou vlastní. Pokud se ekumenismus neomezuje na mezilidský a filantropický rozměr, ale má skute?ně kristologickou inspiraci a základ, nem??e být ni?ím jiným ne? ú?astí na Je?í?ově velekně?ské modlitbě. Hlub?í smysl duchovního ekumenismu jako christologického ekumenismu spo?ívá v tom, ?e se v?ichni necháme zapojit do pohybu modlitby k nebeskému Otci, který vzná?í Je?í?, a staneme se tak jedním. Vnit?ním p?íbytkem k?es?anské jednoty m??e být pouze Je?í?ova modlitba.

Trvalý význam Koncilu

Máme-li na paměti tyto r?zné aspekty christologického vyznání Nicejského koncilu, je z?ejmé, ?e je d?le?itým imperativem dne?ního ekumenismu oslavit 1700. výro?í jeho konání v ekumenickém spole?enství v?ech k?es?anských církví, abychom znovu objevili a zhodnotili jeho vyznání víry v Je?í?e Krista. Tato pot?eba je naléhavá také z jiného d?vodu. Podíváme-li se poctivě na sou?asný kontext víry v na?ich zeměpisných ?í?kách, musíme uznat, ?e se nacházíme v podobné situaci jako ve 4. století, nebo? jsme svědky silného o?ivení ariánských tendencí. Ji? v 90. letech 20. století viděl kardinál Joseph Ratzinger v ?novém ariánství“ skute?nou výzvu, které ?elí sou?asné k?es?anství. Duch arianismu lze spat?ovat p?edev?ím v tom, ?e i dnes je nemálo k?es?an? citlivých na v?echny lidské rozměry postavy Je?í?e Nazaretského, ale mají problémy p?ed christologickým vyznáním, ?e Je?í? Nazaretský je jednorozeným Synem nebeského Otce, a tedy p?ed christologickou vírou církve. ?asto je dnes i v církvi a v ekumenismu velmi obtí?né vidět v ?lověku Je?í?i tvá? samotného Boha a vyznávat ho jako Bo?ího Syna, proto?e je zde tendence vidět ho pouze jako ?lověka, jakkoli svrchovaně dobrého a jedine?ného. Kdyby v?ak byl Je?í?, jak dnes vě?í mnozí k?es?ané, pouhým ?lověkem, který ?il p?ed dvěma tisíci lety, pak by byl nenávratně odkázán do minulosti a jen na?e lidská pamě? by ho mohla více ?i méně z?etelně p?ipomínat v sou?asnosti. V takovém p?ípadě by Je?í? nemohl být jediným Bo?ím Synem, v něm? je mezi námi p?ítomen sám B?h. Pouze pokud je pravdivé vyznání církve, ?e B?h sám se stal ?lověkem a Je?í? Kristus je pravý B?h a pravý ?lověk, a proto má podíl na v?eobjímající Bo?í p?ítomnosti, m??eme ho dnes vyznávat jako ?konsubstanciálního s Otcem“. K?es?anská víra dnes stojí a padá s christologickým vyznáním Nicejského koncilu. Zabývat se tímto koncilem je proto d?le?ité nejen na historické úrovni. Jeho vyznání víry je toti? stále aktuální, a to i a zejména v dne?ní situaci víry. A o?ivení jeho christologického vyznání p?edstavuje výzvu, kterou je t?eba p?ijmout v ekumenickém spole?enství.

Hledání spole?ného data Velikonoc

Nicejský koncil je z ekumenického hlediska významný také proto, ?e se kromě christologického vyznání zabýval také disciplinárními a kanonickými otázkami, které, obsa?ené ve dvaceti kánonech, poskytují dobrý p?ehled o problémech a pastora?ních zájmech církve na po?átku 4. století. Tyto otázky se týkají kléru, některých jurisdik?ních spor?, p?ípad? apostaze, situace novacianist?, takzvaných ??istých“ a následovník? Pavla ze Samosaty. Nejd?le?itěj?í pastora?ní otázkou bylo datum Velikonoc, které ukazuje, ?e ji? v rané církvi bylo sporné a ?e existovala r?zná data: zejména v Malé Asii slavili k?es?ané Velikonoce ve stejnou dobu jako ?idovský svátek Pascha, 14. nisanu, a byli proto známí jako kvartodecimáni. Naproti tomu k?es?ané nazývaní protopaschisté, zejména v Sýrii a Mezopotámii, slavili Velikonoce v neděli následující po Pas?e. Ve světle této situace je zásluhou nicejského koncilu, ?e nalezl jednotné pravidlo, vyjád?ené v ?Listu Egyp?an?m“: ?Jako dobrou zprávu vám sdělujeme také dohodu o svatých Velikonocích: díky va?im modlitbám bylo i v tomto bodě dosa?eno ??astného ?e?ení.“ To znamenalo, ?e velikono?ní svátky se měly slavit podle ?ímských zvyklostí. V dějinách k?es?anství nastala nová situace v 16. století, kdy pape? ?eho? XIII. v rámci zásadní kalendá?ní reformy zavedl tzv. gregoriánský kalendá?, který stanovuje slavení Velikonoc na neděli následující po prvním jarním úplňku. Zatímco církve na Západě od té doby po?ítají datum Velikonoc podle tohoto kalendá?e, církve na Východě stále z velké ?ásti pou?ívají juliánský kalendá?, z něho? vycházel i nicejský koncil. A?koli se mezitím diskutovalo o několika návrzích na spole?né datum Velikonoc, tato otázka dosud nebyla vy?e?ena. Ji? II. vatikánský koncil se nad touto naléhavou pastora?ní výzvou pozastavil v dodatku ke konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, promulgované v roce 1963, a uvedl, ?e chce ?nále?itě zvá?it p?ání mnohých, aby velikono?ní svátky byly p?i?azeny k ur?ité neděli a aby byl p?ijat pevný kalendá?“. Koncil se vyslovil pro ?p?i?azení svátku Velikonoc ke konkrétní neděli v gregoriánském kalendá?i, pokud s tím budou souhlasit ti, kterých se to týká, zejména brat?i odlou?ení od spole?enství s Apo?tolským stolcem“. Pape? Franti?ek projevil stejného ducha otev?enosti ji? několikrát. 1700. výro?í nicejského koncilu nabízí zvlá?tní p?íle?itost znovu se zabývat otázkou data Velikonoc, zejména proto, ?e v roce 2025 budou p?ipadat na stejný den, 20. dubna, jak pro východní, tak pro západní církve. Je proto pochopitelné, ?e se v ekumenickém spole?enství probudila touha vyu?ít velkého výro?í koncilu jako p?íle?itosti k obnovení a zintenzivnění úsilí o nalezení spole?ného data Velikonoc.

Synodální styl

Z ekumenického hlediska má nicejský koncil zvlá?tní význam také proto, ?e dokumentuje zp?sob, jakým se v synodálním stylu projednával a rozhodoval tehdy vyhrocený spor o pravověrné christologické vyznání a pastora?ně-disciplinární otázka data Velikonoc. Církevní historik Eusebius z Cesareje, který byl sám jedním z koncilních otc? a v Nicejském koncilu viděl nové Letnice, výslovně upozornil, ?e se na koncilu se?li první Bo?í slu?ebníci ?ze v?ech církví celé Evropy, Afriky a Asie“. Nicejský koncil lze tedy pova?ovat za po?átek synodálního zp?sobu projednávání otázek a rozhodování na úrovni univerzální církve. 1700. výro?í nicejského koncilu je proto t?eba vnímat také jako výzvu a podnět k pou?ení se z historie a k prohloubení synodálního my?lení a jeho zakotvení v ?ivotě církve. Dne?ní o?ivení synodálního rozměru církve není nic nového; spí?e lze vysledovat jeho ko?eny v synodálních tradicích prvotní církve. Ji? slavný církevní otec Jan Zlatoústý vysvětloval, ?e ?církev“ je jméno ?ozna?ující spole?nou cestu“, a ?e církev a synoda jsou tedy ?synonyma“. I v této oblasti se m??eme v ekumenických dialozích navzájem mnohému nau?it, nebo? synodalita se v r?zných církvích a církevních spole?enstvích vyvíjela r?znými zp?soby. Ukázalo to nap?íklad mezinárodní ekumenické sympozium, které uspo?ádal Institut ekumenických studií Pape?ské univerzity svatého Tomá?e Akvinského v rámci p?ípravy na biskupskou synodu a které se týkalo pojm? a zku?eností souvisejících se synodalitou v k?es?anských církvích na Východě a Západě a neslo název Naslouchat Východu a naslouchat Západu. Tato setkání významným zp?sobem ukázala, ?e katolická církev m??e být obohacena teologickým my?lením a zku?enostmi jiných církví v úsilí o o?ivení synodálního zp?sobu ?ivota a posílení odpovídajících struktur a ?e prohloubení synodálního rozměru v teologii a praxi katolické církve je d?le?itým p?íspěvkem, který m??e p?inést v ekumenických dialozích, a to i s ohledem na adekvátněj?í pochopení úzké vazby mezi synodalitou a primátem. Ekumenický rozměr synodality byl zvlá?tě zd?razněn také na generálním shromá?dění biskupské synody. Pape? Franti?ek opakovaně p?ipomněl vzájemnou závislost mezi synodalitou a ekumenickou cestou a uvedl, ?e synodální cesta, kterou katolická církev prochází, musí být ekumenická, stejně jako je ekumenická cesta synodální. Zp?sob, jakým je synodalita v katolické církvi prezentována a diskutována, je tedy veden z ekumenické perspektivy.

Autorita církve a státu

Mezi dne?ními snahami o o?ivení synodality a Nicejským koncilem v?ak existuje zásadní rozdíl, který by neměl být p?ehlí?en. Na první pohled se m??e zdát nepodstatný, ale jeho význam vyvstane zejména p?i pohledu z ekumenické perspektivy. Jde o historickou skute?nost, ?e Nicejský koncil svolala státní autorita, konkrétně císa? Konstantin. Konstantin vnímal spor, který se rozpoutal ohledně christologického vyznání, jako velkou hrozbu pro sv?j projekt upevnění jednoty ?í?e na základě jednoty k?es?anské víry. V mo?nosti hrozícího rozdělení církve viděl p?edev?ím politický problém; byl v?ak natolik prozíravý, ?e si uvědomoval, ?e jednotu církve je t?eba ?e?it nikoli politicky, ale církevně-teologicky. Aby usmí?il tehdej?í konfliktní spole?enství, svolal první ekumenický koncil do města Nikáje v Malé Asii, nedaleko císa?ského sídla Nikomédie. Jedním z neblahých následk? tohoto p?ístupu je skute?nost, ?e po Konstantinovi vedli císa?i, zejména jeho syn Constantius, rozhodnou politiku odklonu od vyznání víry nicejského koncilu a znovu prosazovali Ariovu herezi. To znamená, ?e rozhodnutí nicejského koncilu neukon?ilo spor o slu?itelnost vyznání víry v bo?ství Je?í?e Krista s monoteistickým p?esvěd?ením 4. století, ale znovu se rozho?el spor o to, zda Je?í? Kristus pat?í k Bohu, nebo ke stvo?ení. Takový vývoj dokonce p?iměl známého ca?ihradského biskupa Basila, aby situaci po Nicejském koncilu p?irovnal k no?ní námo?ní bitvě, v ní? ka?dý bojuje s ka?dým, a dospěl k závěru, ?e v d?sledku koncilních spor? vznikne v církvi ?stra?ný nepo?ádek a zmatek“ a ?neustálé tlachání“. Z ekumenického hlediska je d?le?ité poznamenat, ?e v d?sledku tohoto historického kontextu se v církvi na Východě a v církvi na Západě objevily odli?né koncepce vztahu mezi církví a státem. Církev na Západě se musela na základě dlouhých a slo?itých dějin nau?it, ?e správný zp?sob, jak utvá?et sv?j vztah ke státu, spo?ívá v tom, aby mezi nimi existovalo oddělení, ale zároveň se zachovalo partnerství. V církvi na Východě se naopak jako model hojně vyu?ívá úzké propojení mezi státní správou a církevní hierarchií, obvykle ozna?ované jako ?symfonie církve a státu“, co? je patrné zejména v pravoslavných koncepcích autokefalie a kanonického území. Rozdílné tradice v utvá?ení vztahu mezi církví a státem byly v pr?běhu dějin ?asto v pozadí konflikt? mezi církví Východu a církví Západu a měly také významný vliv na ekumenické vztahy. Pat?í v?ak k dosud nejméně diskutovaným témat?m v ekumenických dialozích. Proto bude klí?ové za?adit je na p?ední místo ekumenické agendy, zejména s ohledem na velké výro?í Nicejského koncilu v roce 2025. Proto 1700. výro?í nicejského koncilu p?edstavuje nejen plodnou p?íle?itost obnovit v ekumenickém spole?enství vyznání víry v Je?í?e Krista, Syna konsubstanciálního s Otcem, ale je také d?le?itou výzvou jasně se zabývat a diskutovat o otázkách minulosti, které, stále otev?ené, nebyly v dosavadních ekumenických debatách dostate?ně ?e?eny. Pokud budou obě p?íle?itosti a výzvy vyu?ity stejnou měrou, m??e se 1700. výro?í nicejského koncilu skute?ně ukázat jako významný bod obratu pro budoucnost ekumenismu.