PODCAST: Elva Frouz – Na rozhraní
Kdy? odjí?dím z na?í vsi, míjím na návsi opravenou kapli?ku s novým, zdaleka viditelným k?í?em. Zvykl jsem si v?dycky se tady cestou p?e?ehnat. Pro?iji tak intenzivněji, ?e právě něco nechávám za sebou a vydávám se vst?íc ně?emu novému, v tu chvíli neznámému. A na p?edělu mezi tím, co je za mnou, a tím, ?emu se otvírám, prosím o po?ehnání na cestu. Vnímám, ?e se tím něco děje, p?inejmen?ím ve mně: zpozorním, lépe si uvědomím, kde jsem a kam mí?ím, s d?věrou se odevzdávám Bo?í p?ítomnosti.
Kdy? ráno vstanu a je to jen trochu mo?né, zamí?ím co nejd?íve na na?i zahradu. Tam na mě ?eká ká? se studenou vodou, ve které smyju zbytky ranní malátnosti a p?ivítám se s novým dnem. Teprve pak modlitba, snídaně, ?innost, v?e, co postupně p?iná?í a odná?í plynoucí ?as. Pono?ení do kádě mě odděluje od spánku a uvádí do bdělosti.
Kdy? doma usedáme ke spole?nému stolu, ?ekáme, a? usedne poslední. Teprve potom chvili?ka ticha, krátká modlitba, okam?ik koncentrované vdě?nosti – a pak vychutnávání jídla a spole?ně tráveného ?asu, hovory a radost.
Kdy? za?ínám ?íst poprvé nějakou knihu, zvlá?tě takovou, na kterou jsem se dlouho tě?il, obracím a potě?kávám ji v rukou, p?ivoním, velice pomalu poprvé otev?u, a teprve pak vstoupím do jejího světa. Podobně a? ji úplně do?tu, s úctou se rozlou?ím, ne? jdu dál.
?iji v domě, který je otev?ený p?íchozím. P?ed ka?dým setkáním s jednotlivým ?lověkem i p?ed ka?dou velkou akcí u nás: chvíle samoty a zti?ení, plné pozornosti. Kdopak to p?ichází? A s ?ímpak asi? Teprve potom vítání, mluvení, vyprávění, ?inění a spolutvorba.
Také kdy? se mám s někým setkat nep?ímo, jen po telefonu: Nádech a výdech, ?ivě si p?ipomenout toho, kdo volá nebo komu se chystám volat, teprve pak zmá?knout zelené tla?ítko.
Ka?dý den je plný p?íle?itostí uvědomit si rozhraní: vycházení z domu a návrat zpátky. Lou?ení a vítání se s blízkým ?lověkem. Vstup do modlitby a její ukon?ení. Ohlédnutí se p?ed spaním.
Zvlá?tě pro ty, jejich? zaměstnání se prolíná se soukromým ?ivotem, m??e být d?le?ité pro?ít ?te? pracuji“ a ?te? kon?ím s touto prací a jdu k ně?emu dal?ímu“. Na jedné straně takový p?ístup chrání p?ed pocitem, ?e práce nekon?í vlastně nikdy, na druhé straně podpo?í v zapo?etí práce toho, kdo má sklon k prokrastinaci.
Rytmus dne je stejně d?le?itý jako jeho obsah ?i ?melodie“ – pomáhá obnovovat ?ivý ?ád, neutonout v chaosu, nerozměnit ?as i sebe na drobné.
Kdy? se u?íme vnímat ka?dodenní drobné konce a za?átky, p?ipravuje ?i otu?uje nás to pro p?ijetí a pro?ití velkých ?ivotních p?eděl?. O něco lépe se pak m??eme vyrovnat se ztrátou d?le?ité ?ivotní role, s koncem klí?ového vztahu, s odchodem blízkého ?lověka. Je dokonce mo?né, ?e jednou lépe p?ijmeme i vlastní odcházení ze světa, ono poslední rozhraní, které nás tu ?eká.
?Zp?ítomňováním se“ na pomezí mezi minulým a budoucím se také potkáváme se svým TE?, s tímto okam?ikem, který ná? ?as propojuje s vě?ností - s dimenzí, která ?as i prostor p?esahuje. ??as jako vě?nost jest, a jako vě?nost ?as“, pí?e Angelus Silesius, a hned v dal?ím ver?i otevírá nový výhled: ?Jen ve tvém my?lení je mezi nimi hráz.“ Ka?dá plně pro?itá chvíle nám tedy otevírá i p?íle?itost dotknout se toho, na co slova nesta?í.
Moje ?ena se během svého studia rozhodla, ?e bude rok pracovat jako au-pair v Londýně. Mám v ?ivé paměti její vyprávění o první cestě trajektem p?es kanál La Manche. Jela sama na dlouhý ?as do úplného neznáma, zatím s chabou znalostí angli?tiny, samoz?ejmě tehdy bez online spojení s domovem. Během plavby se dostavil vjem jakéhosi vytr?ení z bě?ného ?asu, z obvyklých srozumitelných sou?adnic. Jako by se na okam?ik ocitla úplně mimo d?věrně známý svět, v meziprostoru mezi ?p?edtím“ a ?potom“. O ně?em podobném mluví lidé, kte?í se po operaci probouzeli z narkózy, ?elili velké zkou?ce ?i pro?ili něco mimo?ádného, co se vymykalo jejich dosavadním zku?enostem: p?ekro?ení za?itých hranic, rozhraní, meziprostor.
P?sobivě uměl o takových pro?itcích psát Jan ?ep, nap?íklad v povídce Dvojí domov: ?...jedné noci, podivně osamělé podzimní samotou, kdy? listí padá, vyděsila se ?ena ze spaní a marně se pokou?ela zachytit okraj ??astného snu, který ji u?inil mladým děv?etem ?noucím trávu v lese nad rodnou chalupou. …. A ubohá ?ena, matouc si ?as a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na l??ku a t?e?tila o?i do noci měsícem proměněné.“
Dotknout se rozhraní, na okam?ik být jakoby vytr?en z ?asu, nám dovoluje p?ipomenout si také, ?e jsme opravdu obyvateli ?dvojího domova“, ?e jsme ve stejném okam?iku doma tady na zemi i v Nebeském království.
Zdá se, ?e jsme se na jednom ?iroce sdíleném ?asovém rozhraní ocitli, a to nejen jednotlivci, ale jako civilizace, snad dokonce jako lidstvo nebo planeta. V?eobecně sdílený dojem, podpo?ený hlasy sociolog?, politolog?, filozof? a dal?ích, kte?í se věnují zkoumání zásadních civiliza?ních trend?, je, ?e se pravděpodobně uzavírá jedna dějinná epocha a otevírá se něco nového, zatím neznámého. To vyvolává rozechvění, nejistotu, mnohdy obavy. Reakcí m??e být i pochopitelná nostalgie po “světě, jak jsme ho v?dycky znali”, a z ní vyplývající pot?eba uhájit aspoň něco z hodnot, které skute?ně ?i zdánlivě k tomu “starému světu” pat?ily. Kulturní války v?eho druhu jsou pak jedním z projev? sporu o hodnoty, které je dobré zachovat, nebo naopak opustit a nahradit.
Jako Kristovi u?edníci máme mo?nost procházet tím v?ím vědomě a pokojně. Máme k dispozici nástroje, pomocí kterých si m??eme p?ipustit obavy a rizika, a zároveň nepodléhat strachu. Probíhající Advent je speciální p?íle?itostí znovu uvidět, ?e na p?elomu epoch, na ka?dém konci i za?átku, dokonce na za?átku a konci dějin celého ?asoprostoru, je s námi Pán dějin, sám Za?átek i Konec, alfa i omega, Logos, sama P?ítomnost.
Smíme se Mu znovu a znovu vystavit a odevzdat, a je to vlastně velice prosté. Zvlá?tě jestli jste pozapomněli, jaké to je nebýt pod neustálým tlakem ?asu, m??e jít o velmi osvě?ující zku?enost.
Chcete-li, vyberte si právě te? jakékoli oby?ejné rozhraní, t?eba jen pr?chod do jiné místnosti. Nebo - a? se za malou chvíli po doznění tohoto textu rozhostí ticho, uvědomte si ho naplno. P?ipus?te a d?vě?ujte, ?e te?, právě te? je úplně ka?dý z nás p?ijat do Bo?í náru?e, ?e, jak pí?e apo?tol do Korintu i pro nás, právě ?nyní je ?as p?íhodný, nyní je den spásy“.
Pov?imnout si hrani?ní chvíle je prostý zp?sob, jak se k téhle pravdě znovu probudit. Tak poj?me, u? te?.
Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ?enou a okruhem p?átel D?m Komunity Noe v Holost?evech.
