PODCAST: Jan Krbec – Kdy? se rozhlédnu
Kdy? se rozhlédnu kolem sebe - a myslím si, ?e nejsem sám - vidím svět, který je na pokraji velké války. Kolikáté u?? Pro mě je to něco nepochopitelného, pro? několik páprd? rozděluje svět na východ a západ. Nap?íklad pro Japonsko je západ ?ína, Ruská federace nebo Indie a východ Amerika a Evropa – o Austrálii u? ani nemluvím. Pro? tito páprdové vymývají lidem hlavy my?lenkou, ?e v jejich zemi se mají lidé ?patně, proto?e jinde se mají dob?e? Pro? si lidé kdekoli na světě nemohou vybrat, kde budou bydlet a trpí pod nesmyslným burácením svých p?edstavitel?, kte?í jim tvrdí, ?e u nich je jim nejlépe a jinde by je v?ichni zkazili? Tak raději z?staňte v na?em chlíve?ku, proto?e venku ?eká velký vlk, který vás chce se?rat. No, a pro jistotu vám zablokujeme internet, abyste náhodou nezjistili, ?e ten vlk je uvnit? va?eho vězení.
Chtěl bych ale se dostat za to, co je viditelné, a v tu chvíli musíme p?ipustit reálnou existenci zla. Zla, které bere svobodu, vytvá?í závislost, staví ?lověka proti ?lověku. A ?lověka proti Bohu. Zla, které nesná?í, kdy? je ?lověk svobodně myslící a nezávislá bytost. Zla, které nenávidí a ni?í krásu. Zla, které rozděluje – t?eba na ji? zmíněný východ a západ. Zla, které si libuje v lidské pý?e a samolibosti. Zla, které ?lověka zamotává do my?lenek, ?e d?le?itěj?í je mít ne? být.
Kdy? Ruská federace napadla Ukrajinu, anebo te?, kdy? sly?íme o bojích v oblasti Izraele, mnozí se mě ptali a někte?í se ptají do dnes. Jak to zastavit? Co mám dělat? A mohu s tím v?bec něco udělat?
Vybavuje se mi pohádka Oskara Wilda Sobecký obr. Děti si chodily ka?dý den hrát do Obrovy zahrady. Rostly tam nádherné stromy, rozli?né druhy ke?? a květin a nad hlavami ?vito?ili ptáci. Kdy? se Obr vrátil z náv?těvy svého kolegy a viděl hrající si děti, rozzlobil se. ?To je moje zahrada.“ Nechal vystavět ze? a zhotovil na ni nápis: ?Nepovolaným vstup zakázán, p?estupníci budou potrestáni.“ Děti p?estaly chodit do zahrady a vzpomínaly, jak jim tam bylo krásně. V?ude po kraji se rozhostilo jaro. Jen na Obrovu zahradu jaksi jaro zapomnělo. Sníh a mráz si libovali, ?e mohou být v obrově zahradě po celý rok. Obr se divil, ?e je tak dlouho zima, a doufal, ?e se i v jeho zahradě jaro objeví. Jaro nep?i?lo, nep?i?lo ani léto ani podzim, v Obrově zahradě z?stala jen zima. Jednou usly?el zvuk krásného zpěvu, byla to malá Konopka za oknem. Dírou v plotě vlezly do zahrady děti a vylezly si na stromy, které se z radosti nad dětmi obsypaly květy a ptáci v zahradě za?ali znovu radostně zpívat. Obr si z okna v?imnul, ?e v koutu zahrady stojí malý chlapec p?ed stromem, u kterého je?tě zu?í krutá zima. Vy?el do zahrady. Kdy? jej děti viděly, rozutekly se a v zahradě opět zavládla zima. Jen malý ho?ík neutíkal, proto?e měl o?i plné slz a neviděl, ?e Obr p?ichází. Ho?ík se sna?il také dostat na strom, a i kdy? strom natahoval své větvě, aby se na ně mohl posadit, ho?ík byl p?íli? malý, aby na větve dosáhl. Obr to uviděl a jeho srdce zjihlo a ptal se sám sebe: “Jak jsem mohl být, tak sobecký?“ A pochopil, pro? v jeho zahradě tak dlouho vládla zima. P?i?el a? k onomu chlapci a vysadil jej na strom. Strom v ten okam?ik rozkvetl, p?iletěli ptáci a za?ali zpívat. Malý chlapec se Obrovi natáhl, objal ho a dal mu pusu. Ostatní děti viděly, ?e Obr u? není zlý, p?iběhly zpět a s nimi se vrátilo i jaro. Zahrada od te? pat?ila dětem a ty p?icházely, aby si tam hrály. Obr se ptal dětí: ?Kde je ten malý chlapec?“, ale ony nevěděly, a tak jej vyhlí?el den co den, ale u? jej nikdy nespat?il. Obr zestárl, u? si s dětmi nehrál, ale jen tak seděl na velké lavi?ce. Kdy? se jednoho zimního rána oblékal, vykoukl z okna a viděl nádherný výjev. V koutu jeho zahrady byl strom celý obsypaný květy. Vy?el ven a uviděl pod ním malého chlapce, kterého kdysi vysadil na strom. ?Kdo se opová?il tě zranit?“ Chlapec měl na rukách i na nohách rány po h?ebech. ?Kdo se tě opová?il zranit?“, znovu vyk?ikl Obr, ??ekni mi to a já vezmu sv?j me? a zabiju ho.“ ?Ne“ odpověděl chlapec, ?to jsou rány Lásky.“ ?A kdo jsi ty?“ zeptal se Obr, a p?ed malým chlapcem poklekl. Chlapec se na Obra usmál a odpověděl: ?P?ed ?asem jsi mě nechal hrát si ve své zahradě, dnes p?jde? ty do mé zahrady, kterou je Ráj.“
Asi nic nesvedeme s celosvětovou politikou, asi nedoká?eme zastavit nesmyslné zbrojení lidí, kte?í si myslí, ?e jim pat?í nejen jejich země, ale i země jejich souseda. Asi nezastavíme nesmyslné boje, jen proto, ?e se na Boha někte?í lidé dívají odli?ným zp?sobem. Asi neukon?íme staletou nenávist mezi rozdílnými národy.
Ale mohu něco udělat se svým srdcem. Je?í? p?i?el vzbudit schopnost toho nejhlub?ího citu, který v nás je zako?eněn, a tím je láska. Je?í? nás p?i?el nau?it, jak mám správně milovat ?lověka, ka?dého ?lověka od man?elky, man?ela, dětí, p?es souseda a? k lidem, kte?í jsou na tisíce kilometr? vzdáleni, nebo ?ili desítky, stovky let p?ede mnou.
Je?í? nás u?í lásce, která je nesobecká, dávající, zapomínající na sebe, která ne?ádá nic na oplátku.
Jak mohu zastavit zlo nelásky, které je v mém srdci, jak mohu zastavit zlo nelásky, které je kolem mě, a jak mohu zastavit zlo nelásky v tom vět?ím mě?ítku? Odpově? je, ?e mohu v?dy něco udělat. A musím za?ít ve svém srdci. Ve svém srdci musím zastavit proud zloby a nenávisti. Musím se poko?it, lépe ?e?eno, musím otupit hrot své pýchy, která si myslí, ?e jsem lep?í ne? ostatní, ?e mi má pat?it více ne? druhým, ?e v?e vím lépe ne? ostatní. Musím do svého srdce nechat vstoupit chlapce s ranami na rukou a na nohou. Musím nechat tohoto chlapce, aby mě objal a políbil na tvá?. Musím dovolit tomuto chlapci, aby rozeh?ál mé ledové srdce.
Autorský komentá? pro Vatican News p?ipravil o. Jan Krbec, který p?sobí jako fará? ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou a moderuje podcast Do st?edu.
