Samuel Prívara SJ – Vytrvalost pro r?st d?věry
Milí poslucha?i, pěkně vás vítám v tento listopadový den. Dne?ní evangelium mluví o vytrvalosti ?eny, která tak dlouho a intenzivně otravuje soudce, a? jí vyhoví. V létě jsem byl v Indii a tam jsem si uvědomil, jaká d?le?itost je v těchto zemích p?ikládaná ú?ední osobě. Koneckonc?, ti, co si pamatují je?tě komunistickou éru u nás, vědí, o ?em mluvím. Osoba s razítkem je jednodu?e pánem nad osudem ?adatele a má ho plně v moci. Mnozí si pamatují, kolik p?esvěd?ování r?zného typu stálo právě toto jedno razítko. ?lověk musel jednodu?e mít velkou motivaci a trpělivost. Paradoxně dává Je?í? tuto vytrvalost za p?íklad v oblasti víry. Ná? text se nachází v kontextu Je?í?ových ?e?í o ví?e, vdě?nosti a Bo?ím království, p?i?em? ?asto vysvětluje svým poslucha??m, co to vlastně víra je a jak k ní p?ijít. Nemálo z nich toti? mluví o malé ví?e. I my, moderní lidé, nemáme o moc jinou zku?enost. Na?e hlava by mo?ná i chtěla mít vět?í d?věru, av?ak kdy? p?ichází na lámání chleba, kdy? se dostáváme do r?zných netriviálních ?ivotních situací, konstatujeme, ?e nedoká?eme dostate?ně d?vě?ovat. Někdy si to uvědomíme teprve zpětně, ?e jsme opět spolehli mnohem více na své vlastní síly a schopnosti, osvěd?ené prost?edky z minulosti, ne? ?e bychom mohli ?íci, ?e jsme d?vě?ovali. Mnoho věcí v k?es?anství má dvě komponenty, bez kterých jednodu?e nefungují – a to platí i pro víru a d?věru: tou první je Bo?í milost a tou druhou je lidská snaha. My se podíváme dnes na to, co m??eme dělat my s na?i schopnosti víry a d?věry. I kdy? to mo?ná bude pro někoho znít p?ekvapivě, víru a d?věru lze systematicky budovat na základě reflektované zku?enosti. Nejedná se tedy o pouhé rozhodnutí, akt v?le a rozumu. Nechme te? stranou p?ípady, kdy ?lověku chybí tzv. bazální d?věra a zkuste si vzpomenout, jak za?ínal jakýkoli z va?ich vztah?, a? u? p?átelských nebo partnerských. Jak jste budovali vzájemnou d?věru. Málokterý ?lověk vě?í tomu druhému jen tak na potkání, na základě nějakého rozhodnutí. Vět?ina z nás pot?ebuje ?as, pot?ebujeme získat zku?enosti s danou osobou, musíme toho druhého za?ít v r?zných situacích a teprve, kdy? se osvěd?í, darujeme mu kousek na?í d?věry. Tento proces m??e být relativně dlouhý, někdo pot?ebuje těch zku?eností a zá?itku, ve kterých se p?esvěd?í o d?věryhodnosti druhé osoby, jednodu?e hodně. Vět?ina z nás si ani neuvědomuje, ?e na?e nitro tyto zá?itky a zku?enosti neustále vyhodnocuje, a my pak na základě výsledku těchto vyhodnocení dané osobě d?vě?ujeme víc nebo méně.
Ve vztahu k Bohu se d?věra buduje analogickým zp?sobem. Jistě, ohromně velké zá?itky, které někte?í z nás jednou ?i dvakrát za ?ivot zakusí, mohou pomoci, rozhodně v?ak nejsou podmínkou. Mnohem ?astěji jsme odkázaní na budování d?věry z naprosto bě?ných dn? a v?edních zá?itk?. U? jsme si ?ekli, ?e pro r?st a budování d?věry pot?ebujeme reflektovanou zku?enost Bo?í p?ítomnosti a jeho aktivní pé?e a d?věryhodnosti v na?em ?ivotě. ?ádný vztah – ani s ?lověkem, ani s Bohem – nem??e fungovat bez toho, abychom se znali, abychom spolu trávili ?as, měli spolu zá?itky. Pokud chceme v?bec vytvo?it podmínky k tomu, aby mohlo k r?stu d?věry dojít, pot?ebujeme si za?ít uvědomovat Bo?í p?ítomnost a pé?i v na?em ?ivotě. Prakticky to znamená, ?e se pot?ebujeme denně alespoň na pár minut vracet v reflexi k tomu, co nám uplynulý den p?inesl, jaké dary jsme obdr?eli, kde byl B?h p?ítomný, jak se o nás staral a co pro nás udělal. Sta?í, kdy? si navykneme na konci dne udělat krátkou desetiminutovou reflexi, co v?echno jsme za?ili, co nám v?echno vy?lo a poda?ilo se, co dopadlo dob?e, i kdy? se mohlo pokazit, a jak o nás B?h pe?oval. Mnoho věcí ?lověku p?es den ujde a uvědomí si je teprve p?i zpětném pohledu. Právě tímto zp?sobem vytvá?íme v?bec mo?nost toho, aby za?ala r?st na?e praktická d?věra. Kdy? se nau?íme vidět, ?e B?h není pouze nějaký teoretický konstrukt, ?e není vzdálen, ale ?e je p?ítomný absolutně ka?dý den a ?e se o nás stará, postupem ?asu se nau?íme d?vě?ovat v mali?kostech, a je?tě později i ve věcech velkých.
Je d?le?ité pamatovat je?tě na jednu věc. P?es ve?kerou reflektovanou zku?enost a vybudovanou d?věru je emo?ní komponenta d?věry v ?ase nestálá. Jednodu?e ?e?eno, i ?lověk s velkou d?věrou zaznamenává ve svém ?ivota kolísání poci?ované d?věry: v?ichni máme jednodu?e období, kdy máme pocit opu?těnosti, Bo?í nep?ítomnosti, men?í d?věry a naděje, kdy se nám zdá, ?e věcí jaksi nemají smysl. Tento pokles d?věry je normální, zcela lidský a nikdo se mu nevyhne. Otázkou je, jak se v??i němu zachováme. Tady se opět dostává ke slovu dne?ní evangelium, které zmiňuje vytrvalost. Právě tehdy, kdy? cítíme pokles d?věry a chuti k duchovnímu ?ivotu, kdy? nás opou?tí naděje a nejraději bychom se v?ím sekli, je d?le?ité, abychom si nejprve uvědomili, ?e to, co za?íváme, je naprosto normální a lidské, ?e jsme nemuseli udělat nic ?patně. Pak je v?ak d?le?ité udělat i druhý krok, a tím je odhodlaně se pustit do boje s tímto emo?ním výkyvem. Jsme povolání z?stat věrní, proto?e právě věrnost v těchto emo?ních krizích je to, co zp?sobuje velký r?st ve vztazích. Těch lidských i s Bohem.
V?em nám p?eji radost z toho, ?e d?věru ve vztazích je mo?né budovat i vlastním p?i?iněním pomocí reflexe zku?enosti. P?eji nám hodně odvahy, trpělivosti a vytrvalosti v těch chvílích, kdy se budeme cítit bez vět?í naděje a d?věry, kdy se nám bude zdát, ?e jsme opu?těni, abychom si vzpomněli, ?e se jedná o normální lidský cyklus výkyvu emocí a ?e p?i tro?e snahy a odhodlání jsme schopni tento výkyv nejen p?ekonat, ale díky němu také r?st, a to i v d?vě?e.
Hezký víkend v?em a budu se tě?it někdy p?í?tě.
Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní viká? Akademické farnosti Praha
