Závěre?n? komentá? k synodě
Andrea Tornielli - edi?ní ?editel Vatican news
Ve světě, který ho?í a je na pokraji propasti nového světového konfliktu; ve světě poznamenaném neschopností naslouchat a nenávistí, která podněcuje války a násilí odrá?ející se i na digitálním kontinentu, je jistě dobrou zprávou, ?e se ?ty?i sta lidí se?lo na měsíc mimo domov, aby se modlili, naslouchali si a diskutovali. Synodální církev, na kterou dnes pape? Franti?ek naléhá, p?edstavuje malé semínko naděje: stále je mo?né vést dialog, vzájemně se p?ijímat, odlo?it význam vlastního ega, p?ekonat polarizace, aby se dospělo k ?iroce sdílenému konsenzu. ?ijeme v temné hodině, v době, kdy se války a terorismus, které masakrují civilisty a zabíjejí děti, udr?ují oporou verbálního násilí a jednostrannosti. Temná hodina, v ní? se i "mír", "dialog", "vyjednávání" a "p?ímě?í" staly nevyslovitelnými slovy. Temná hodina poznamenaná nedostatkem odvahy, prozíravosti a diplomatické kreativity na v?ech úrovních - po?ínaje vládami a vládnoucími t?ídami. Je skute?ně t?eba se modlit. Vskutku je tu prorocký hlas schopný povznést se a povznést se nad zájmy, ideologie a stranickost, který je t?eba podpo?it a následovat: hlas ?ímského biskupa. Synoda, kterou jsme slavili letos v ?íjnu, p?edstavuje v rozjit?eném světě malé semínko, které, jak doufáme, bude plodné pro budoucnost církve a celého lidstva.
Podíváme-li se na církev a její poslání a analyzujeme-li souhrnný dokument tohoto prvního ze dvou zasedání této jediné synody, která bude mít za rok sv?j epilog - text odhlasovaný s velmi vysokým procentem shody -, objevíme poměrně dost novinek. P?edev?ím dal?í uvědomění si pot?eby aplikovat u?ení posledního koncilu, pokud jde o jedine?né povolání, které se týká nás v?ech pok?těných. Na ka?dé stránce evangelia se proti Je?í?i, který se v?em p?iblí?il a se v?emi hovo?il, staví r?zné kasty a bojují proti němu. Byli to tehdej?í klerikové, zvyklí nakládat tě?ká b?emena na bedra druhých, zákoníci, znalci zákona, mist?i doktríny. Je t?eba hledět k Nazaretu, aby se v církvi na v?ech úrovních, od ?ímské kurie a? po nejmen?í farnosti, obnovilo vědomí, ?e ka?dá slu?ba je opravdu slu?bou, a ne mocí, a skute?ně "slou?í", pokud lidi sbli?uje, sjednocuje, ?iní je spoluodpovědnými, vytvá?í bratrství, vydává svědectví o Bo?ím milosrdenství, ne pokud odcizuje, ne pokud upevňuje privilegia, ne pokud vyty?uje hranice oddělenosti mezi těmi, kdo jsou vysvěceni, a těmi, kdo vysvěceni nejsou, ne pokud pova?uje (mo?ná spí?e skutky ne? slovy) laiky za pok?těné druhé kategorie. Sou?asně je také t?eba zabránit tomu, aby ze strany pok?těných, kte?í nejsou povoláni ke kně?skému povolání, ale k jiným formám svědectví a slu?by v jediném k?estním kně?ství, hrozilo riziko, ?e se budou chtít klerikalizovat a nechají se klerikalizovat, ?e p?ekro?í malou kastu "anga?ovaných laik?". Synoda o synodalitě bude semínkem naděje, pokud ?as milosti, který pro?ili mu?i (vět?ina a vět?inou biskupové) a ?eny shromá?dění v ?ímě, bude svěd?it o metodě, kterou je t?eba trpělivě uplatňovat v ka?dém projevu ?ivota k?es?anských spole?enství. Nebude semínkem naděje, pokud bude redukována na byrokratické plnění, t?eba tím, ?e bude za?azena do směsice "církevnického" a sebest?edného jazyka, směsice starých klerikálních kategorií. Kategorií církve, která slovy ?íká, ?e chce koncil aplikovat, ale pak jedná v p?edkoncilních kategoriích prost?ednictvím zavedené praxe, s biskupy a kně?ími, kte?í rozhodují, a ostatními pok?těnými, kte?í se musí omezit na uvádění svých rozhodnutí do praxe.
Právě zve?ejněná souhrnná zpráva pak hovo?í o spole?né pot?ebě dát více prostoru ?enám, ?enskému géniu, mariánskému principu, který je v církvi tak d?le?itý. I zde by sta?ilo mít odvahu více se ohlí?et na evangelium a více d?vě?ovat Je?í?i. Pod k?í?em, kdy? apo?tolové a u?edníci (kromě Jana) utekli, byly ?eny. Zatímco on umíral, ony z?staly. A právě jejich prozíravosti a odvaze opustit prostor ve?e?adla vdě?íme za první zvěst o vzk?í?ení. U prázdného hrobu byly nejd?íve ?eny, ne mu?i, ne vydě?ení apo?tolové, kte?í z?stali zav?ení doma. První zvěst o nejvíc ?okující novince v lidských dějinách - o Bohu, který se stává ?lověkem, umírá za nás a pak vstává z mrtvých a ?iní nás sou?ástí tohoto osudu - u?inily ?eny, nikoli mu?i. Ony jsou svědky toho, co viděly, prázdného hrobu, ony jsou první, kdo ?íkají, ?e Je?í? ?ije. Proná?ejí první homilii o kérygmatu, o podstatných věcech na?í víry, apo?tol?m a u?edník?m, kte?í jsou stále je?tě zdě?eni tím, co se stalo na Velký pátek. Odtud by sta?ilo za?ít, abychom si v?ichni uvědomili, ?e ?eny musí být v církvi mnohem více oceňovány na v?ech úrovních a p?ekonávat metlu klerikalismu, nemoc bohu?el stále hluboce zako?eněnou a opakovaně odsuzovanou Petrovým nástupcem. Lze doufat, ?e synodní souhrnný dokument bude i v této oblasti p?edstavovat bod, z něho? není návratu k obnově evangelijních po?átk?.
Dal?í prvek, který vyplývá z textu odhlasovaného ?leny synody, se týká p?ijímání zraněných. P?ijetí chudých - blízkost k nim a p?ednostní volba pro ně je u?ením Je?í?e Krista a tradicí církevních otc?, nikoliv sociologickou kategorií ?i objevem teologie osvobození - a p?ijetí migrant?, v nich? k?es?an nem??e nevidět odraz tvá?í svaté nazaretské rodiny na útěku. Ale také p?ijetí těch, kte?í jsou "neregulérní", kte?í jsou vzdálení, kte?í jsou "nep?ijatelní". Znovu se musíme vrátit k evangeliu a k oné velmi ú?inné syntéze obsa?ené ve slovech, která ?ímský biskup svě?il mladým lidem na 厂惫ě迟ových dnech mláde?e v Lisabonu, kdy? zopakoval, ?e v církvi je skute?ně místo pro v?echny, "todos, todos". Na ka?dé stránce evangelia vidíme, jak Nazaretský bo?í tabu a zavedené tradice, jak bo?í úctyhodnost a pokrytectví, aby se ujal h?í?níka, zraněného, zavr?eného, bezprávného, zka?eného, vzdáleného, toho, kdo není "z nás". V?em nám udělá dob?e, kdy? se vrátíme k dynamice toho, co se stalo v Jerichu v b?eznu t?icátého roku, několik dní p?ed Je?í?ovým umu?ením, smrtí a zmrtvýchvstáním, kdy Mistr, procházející pod platanem, vzhlédne a osloví malého, v?emi nenáviděného zkorumpovaného celníka a pozve se k němu dom?. Zacheus Nazaretského p?ijímá, poznává sv?j h?ích a obrací se. Toto obrácení je v?ak d?sledkem toho, ?e na něj nejprve někdo s láskou pohlédl, p?ijal ho a zahrnul milosrdenstvím. Není to nutný p?edpoklad. Pot?ebná je církev, která je schopna pohlédnout na ka?dou ?enu a ka?dého mu?e s jejich bídou, s jejich h?íchem, stejným pohledem jako Je?í?, dát jim pocítit p?ijetí a doprovázet je s trpělivostí a něhou, s d?věrou v p?sobení milosti a její p?sobení v Bo?ím ?ase a zp?sobem v srdcích lidí a v jejich p?íbězích.
A kone?ně, jak bychom mohli en passant nezmínit body, v nich? synoda ve své syntéze vyzývá k revizi kanonického práva, k tomu, abychom ?li cestou ekumenismu s vět?í p?esvěd?ivostí a konkrétností a abychom více vyu?ívali stávající synodální struktury. A také aby se vydali cestou, kterou marně nazna?il svatý Jan Pavel II. ji? v roce 1995 v souvislosti se slu?bou pape?e, toti? "najít takovou formu výkonu primátu, která se sice v ?ádném p?ípadě nevzdá základní povahy svého poslání, ale bude otev?ená nové situaci" (Ut unum sint).
