PODCAST: Ivana Noble – Pé?e o du?i
Po?ád ve mně z?stává otázka spojená se zku?enostmi z doby COVIDu: Jak se dá p?elo?it tradice pé?e o du?i a ?ivota ve spole?enství tak, aby pomohla lidem, kte?í se propadají do duchovní osamocenosti, se kterou si nevědí rady? Tahle otázka stála za postupným vznikem nové iniciativy na Karlově univerzitě, Centra pé?e o du?i (). Centrum nabízí duchovní doprovázení student?m a zaměstnanc?m university, kte?í nemusí být z nábo?enského prost?edí, kulaté mezioborové stoly na témata, se kterými lidé zápasí, workshopy, kursy meditace a dal?í nízkoprahové aktivity.
Právě o ten nízký práh tady tolik jde. Jak ozna?it vstup, o který by lidé nezakopli a který by jim nezabránil vejít do prost?edí, kde je mo?né sdílet osobní otázky a problémy týkající se spirituality, hledání smyslu ?ivota a hodnot, které tento smysl podporují?
Myslím si, ?e tady m??e pomoct vrátit se k těm partner?m rozhovoru, kte?í nějakým zp?sobem ovlivnili i nábo?enské lidi a nau?ili je najít ve svých tradicích poklady, které by tam mo?ná jinak neviděli. A pak se vrátit, a p?elo?it to, co jsme v nábo?enství na?li, do ?e?i, která je obecněj?í a koresponduje se zku?eností a s hledáním nejr?zněj?ích lidí, nejen těch, co chodí do kostela, do synagogy nebo do me?ity.
Kdy? Jan Pato?ka mluví o pé?i o du?i, sáhne k Sókratovi a k Platónovi, kte?í mu umo?ní k sobě vztáhnout niterný ?ivot ?lověka, hodnotovou orientaci a mezilidské vztahy. Udělá to bez touhy vymezit se proti lidem, kte?í zápasí s jinými otázkami ne? on sám, s jinými problémy, ne? jeho kultura a doba. Jde mu o hlub?í vody, jejich? zdraví je spojené se vzdáváním se egoismu, a? u? osobního nebo kolektivního. Pato?k?v Sókratés kritizuje karikatury pé?e o du?i, v?etně tzv. ?tradi?ních hodnot“, které jsou ?mě?eny …sve?epou v?lí“ toho, kdo má moc, a komu vztahy s druhými slou?í pouze jako ?podno?í“ cesty k vlastnímu prospěchu. Nesta?í ale tohle vidět a konstatovat. Skute?ná pé?e o du?i znamená najít zp?soby jak ?stav ducha v sobě zatvrzelého, zkornatělého, … u?init opět elastickým, dostat do ?ivého proudu.“
Doba COVIDu znovu ukázala, ?e egoismus je sice ?astým, ale zdaleka ne jediným zp?sobem, jak ?lověk m??e ztratit cestu právě k tomu, ?emu Pato?ka ?íká ??ivý proud“. Strach, osamocenost, hluboký smutek, nebo rezignace nemusí v?dy vycházet z egoistického podlo?í, a p?itom p?edstavují obdobnou výzvu: pe?ovat o du?i. Podle Pato?ky ?léka?ství du?e“ nepochází od ?lověka, ale stojí na LOGU, na slovu, principu, o?ivující moci, dávající ?ivotu smysl a vnit?ní ?ád. Nebo, chcete-li, na prazákladním ?ohni“, který ?ivot udr?uje.
Tady si mo?ná vybavíte Prolog k Janovu evangeliu, který opěvuje Logos. Co nebo kdo to ale je, kdo je na po?átku, B?h u Boha, bez kterého nepovstalo nic, ve kterém je ?ivot a světlo, které svítí ve tmě?
?ekla bych, ?e kdy? se chceme u?it pe?ovat o du?i, tak, pokud je evangelium pro nás svatý text, Bo?í slovo, je t?eba vracet se od toho, co si myslíme, ?e víme, k tomu, co zatím nevíme. Od odpovědí k otázkám, jako Izraelci na pou?ti, kdy? jedli manu, ten zvlá?tní chléb, který sytil hlad, ale zasmrádl, kdy? si ho někdo chtěl nast?ádat dop?edu, a jeho? ozna?ení, man-hú? – co je to? (Ex 16,15) odkazovalo k jeho nesamoz?ejmosti.
厂惫ě迟lo, které osvěcuje ka?dého ?lověka, nebo v Pato?kově podání, ?manifestace hlub?ího bytí, do něho? je ?lověk za?azen“, je obdobně nesamoz?ejmé, a p?itom je to mnohem hlub?í zdroj ne? to, co m??eme my lidé vymyslet a uspo?ádat. Kdy? zachováme nesamoz?ejmost, spolu s ní, myslím, m??eme mluvit o nízkém prahu do prost?edí, kde jde o obnovu ?ivota. Snad to není p?íli? troufalé, kdy? ?eknu, ?e mo?ná i Bohu biblického zjevení je lépe s onou nesamoz?ejmostí, která se týká ka?dého ?lověka, a nenutí lidem jen její vybraný výklad, ne? s mocenským zápasy o úzkoprse uchopenou ?pravdu“. Jestli mana byla prysky?ice nebo míza tamary?ku je toti? podstatně méně d?le?ité ne? skute?nost, ?e lidi nasytila a ?e pocházela z toho nejhlub?ího zdroje pomoci.
Jde o p?eklad, nebo dokonce radikálně otev?ený p?eklad, tak otev?ený, aby se lidem, kte?í z?stali vně a ztratili nábo?enskou ?e?, znovu otev?ela cesta k tomu ?prazákladnímu ohni“, kterou najdeme v?dy trochu jinak ve světových nábo?enstvích i v r?zných k?es?anských tradicích, a nakonec i v r?zných ?eholních tradicích.
Kdy? naslouchám lidem, kte?í do na?eho nového univerzitního Centra p?icházejí, nebo kdy? sleduji nap?íklad kauzu pra?ské Katolické teologické fakulty, která prochází médii, ?íkám si, ?e takový p?eklad pot?ebujeme i my, kdo ?ijeme uvnit? nábo?enských tradic. Proto?e i my se ?as od ?asu propadáme do egoismu, vytvá?íme si své ?tradi?ní hodnoty“, které mě?íme svou sve?epou v?lí, a dob?e známe odcizení, samotu, strach, rezignaci. Mo?ná to v?e za?íváme i proto, abychom se nau?ili, jak relativní je hranice mezi ?uvnit?“ a ?vně“, i to, ?e dostávat se znovu do ??ivého proudu“ pot?ebujeme v?ichni. To neznamená, ?e v modlitbě p?estaneme vzývat Je?í?e Krista jako svého Pána, ?e p?ijdeme o vzácná slova k?es?anského kréda nebo ?e na?e liturgie ztratí blízkost, v ní? Boha m??eme nazývat Otcem, Synem a Duchem svatým, ale spí? to, ?e se necháme oslovit a proměnit novou hloubkou.
Prof. Ivana Noble je teolo?ka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum pé?e o du?i, a je husitská fará?ka.
