Petr Vizina: Rozum a víra si vyměňují dary
Zdánlivě nebudu mluvit o věcech víry. Ze za?átku se to tak m??e jevit, ale brzy se vyjasní. V ?esku nejméně dvacet let doutná spor o smysl humanitních věd. Zkráceně, to jsou ty, kde vět?inu práce vykoná hlava, tedy my?lení. Ruce pak jen zapisují, k ?emu vědkyně nebo vědec dojdou. Filosofové, p?ekladatelé, znalci jazyk?, dějin nebo kultur mají na některých fakultách univerzit tak nízké platy, a? se stydí. Stud polévá ?lověka, kdy? sleduje ve?ejnou debatu t?eba k nízkým plat?m filosof?. Z neznámého d?vodu, tedy já jej neznám, nízké platy pro filosofy jit?í emoce nejen samotných vzdělanc? – ti je mají spí? pod kontrolou – ale popouzí hlavně p?ihlí?ející z davu na sociálních sítích. Do?ítám se ?asto, ?e filosofie, sociologie, antropologie nebo genderová studia jsou úplně zbyte?né obory. Existenci takových obor? by snad ospravedlnilo leda to, ?e by si na sebe bádáním dokázaly vydělat, ale i tak skon?í ti, kdo je vystudovali, bu?to jako obsluha v ?etězcích rychlého ob?erstvení, nebo rovnou jako nezaměstnaní. Data z pr?zkum? nic takového nenazna?ují, naopak vysoko?koláci jsou nezaměstnaností ohro?eni nejméně. Jenom?e p?edstava jednoduchého studia, které je ve výsledku vlastně k ni?emu, se nás jako spole?nosti úporně dr?í.
Pozoruhodné v této debatě je i to, ?e k humanitním vědám, které pěstují rozumové poznání skute?nosti, se ?adí i teologie. ?Vě?ím, abych porozuměl,“ zní krédo teologa, svatého Augustina, v raném st?edověku. ?Tou?ím porozumět tvé pravdě, kterou mé srdce vě?í,“ vezme to z opa?ného konce Anselm z Canterbury během vrcholného st?edověku o nějakých ?est století později.
Platí ale, ?e u? prvotní k?es?anství mělo s rozumem, jak jej chápala kultura tehdej?í doby, své nevy?ízené ú?ty. ?Pro rozum tohoto světa je moudrost k?í?e bláznovstvím,“ vymezuje se apo?tol Pavel v dopisu do Korintu proti my?lenkovému světu ?ecké antiky. ?Zdá se, ?e nás chce získat pro cizí bo?stva,“ ?íkají si epikurejci a stoikové, kdy? sly?í Pavla v Aténách kázat o Je?í?ovi a o zmrtvýchvstání. Bo?stva racionalisticky zalo?ených ?ek? jsou konfrontována s hebrejským Hospodinem víry. Ta se vyzna?uje ochotou vyjít do neznáma, u?init krok víry do tmy, jak povolává ?lověka B?h Abraham?v, Izák?v, Jákob?v, Otec Je?í?e Krista. Jako bychom od té doby trpěli poku?ením stavět proti sobě nesmi?itelnou dvojici rozumu a víry.
Dokonce jsem zaznamenal názor, ?e studovat teologii, tedy racionálně uva?ovat o ví?e, jak o tom mluvil Anselm z Canterbury, znamená riskovat, ?e ?lověk o svou víru p?ijde. Pochopitelně existuje také my?lení, které je mylné a zavádějící; jen?e stejně tak existuje mylná a zavádějící víra.
Odmala slýcháváme, ?e myslet znamená málo vědět. Vět?inou v situacích, kdy musíme znát, nikoliv odhadovat nebo si dokonce vymý?let, vzorce a fakta. Potí? je, ?e to po?ekadlo my?lení jako lidskou ?innost v?bec nebere vá?ně. Jako karikatura se propsalo i do sou?asné kultury. ?e má někdo zdravý nebo selský rozum obvykle znamená, ?e svými názory vyhovuje těm, které zastáváme my sami. Rozumné názory nep?ekvapivě bývají podobné těm na?im. Jenom?e názory a rozum souvisí obvykle jen volně, ?asto v?bec.
Rozumem se myslí něco jiného, toti? nestranný, ale d?sledný zápas o pochopení toho, co dělá lidský ?ivot d?stojněj?ím. Podle v?eho jsou lidská víra a rozum spojenci. Poslechněte si tohle: ?Víra a rozum jsou jako dvě k?ídla, jimi? se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu, a nakonec poznat Boha samého vlo?il toti? do lidského srdce B?h, aby ?lověk tím, ?e pozná a bude milovat Boha, mohl dosáhnout také plné pravdy o sobě samém.“ Úvod k encyklice Jana Pavla II. nazvané Fides et ratio mi v?dycky p?ipadal jako vstupní fanfáry poutavé symfonické skladby, ve které se víra s lidským rozumem doplňují v mnohohlasu; někdy v kontrapunktu a jindy sly?íme unisono.
Víra u? do sebe dávno vst?ebala ?idovské i klasické ?ecké my?lení. Ve světě víry doká?e rozum p?ijmout, ?e existují tajemství. Naopak v racionálně uva?ujícím světě je místo pro víru jako úbě?ník na?eho usilování nebo jako spole?ně sdílený p?íběh.
Vra?me se je?tě jednou k humanitním vědc?m, kterými jsme na?i úvahu za?ali, a vezměme si na pomoc jeden z klí?ových text? víry, něco na zp?sob ústavy Bo?ího království:
?Blaze chudým v duchu, nebo? jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo plá?ou, nebo? oni budou potě?eni.
Blaze tichým, nebo? oni dostanou zemi za dědictví.“
Abychom porozuměli, co zachytil evangelista v Je?í?ově horském kázání, prvně je někdo musel p?elo?it ze staré ?e?tiny. Ejhle, k tomu jsou na světě p?ekladatelé. K pochopení toho, co se ve ver?ích myslí bla?eností, budeme pot?ebovat filosofky a filosofy, a histori?ky a historiky filosofie, kte?í nám dovedou p?iblí?it p?edstavy o bla?enosti, které mělo Je?í?ovo publikum, a mo?ná se pokusí najít spojnice s tím, co si jako bla?enost p?edstavujeme my, poslucha?i v jedenadvacátém století. Teolo?ky a teologové, specializovaní na texty bible, nejspí? rozpoznají symboliku v Je?í?ově vystoupení na horu – jako souvislost s Moj?í?em, který z hory p?inesl desky zákona. A zbyde je?tě vysvětlit, co se myslí chudobou ducha, co? bude obzvlá?? prospě?né, proto?e to jistě neznamená lidskou prostotu nebo dokonce hloupost, jak se p?i výkladu tohoto blahoslavenství omylem traduje. Shrnuto, na?e porozumění posvátným text?m se odehrává v oblasti rozumu. Plnost významu ale na?e porozumění dostane, a? kdy? se stane sou?ástí na?í víry. Pro? se radovat z tichosti, chudoby ducha nebo dokonce z plá?e, kdybychom ne?ili v naději, ?e B?h nakonec set?e zarmouceným ka?dou slzu z o?í?
Je rozumné vě?it? Na takovou otázku je tě?ké odpovědět, proto?e souvisí s rozhodnutím, k němu? nás m??e p?ivést jedině Duch svatý. ?Hospodin na lidi pohlí?í z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Bo?í v?li,“ zpívá ?almista a slovo rozum se pak v mudroslovných knihách Bible objevuje jako jedno z nej?astěj?ích. S jistotou m??eme vědět, ?e je nerozumné lidský rozum odmítat jako ?děvku ?áblovu“, co? jsou slova p?ipisovaná reformátoru Martinu Lutherovi. Rozum a víra jsou spojenci, kte?í se navzájem obdarovávají. Dvě k?ídla, jimi? se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy, jak jsme sly?eli. Jaké místo dáme vedle tak vzne?ené pravdy poněkud p?ízemní debatě o platech humanitních u?enc?? M??eme v Matou?ově evangeliu zalistovat po blahoslavenstvích o t?i kapitoly dop?edu. ?Hoden je dělník své mzdy.“
Petr Vizina je ?eský noviná?. P?sobil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství ?eské televize. Byl ?lenem redakcí Lidových a Hospodá?ských novin, psal do Respektu, Reflexu ?i AD Magazínu, p?sobí i v ?eském rozhlase. Pro ?eskou televizi p?ipravoval po?ad Musicblok, moderoval po?ad P?ed p?lnocí, ?i literární po?ad U zavě?ené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokon?il prací o sou?asné ?eské literatu?e a fundamentální teologii.
