Parolin mezi vysídlenci v Ji?ním Súdánu: "B?h sly?í volání těch, kte?í trpí"
Salvatore Cernuzio a Francesca Sabatinelli - Bentiu, Ji?ní Súdán
T?i z nich si hrají uvnit? vraku boeingu, který se z?ítil na jednu z rozlehlých ploch rudé země. Ostatní jsou bosí nebo p?ímo nazí, koupou se v Nilu nebo si oplachují hubené nohy v jedné z lou?í, které jsou podle mno?ství plastových lahví uvnit? zelené nebo oran?ové. Nosí r??ové tylové ?aty nebo o dvě ?ísla vět?í dresy Interu a AC Milán a pasou krávy a kozy na kopcích hlíny vytvo?ených k zastavení povodní. Právě děti, mnoho dětí, jsou hlavními protagonisty náv?těvy kardinála Pietra Parolina, který druhý den svého pobytu v D?ubě zavítal do Bentiu, oblasti na severu země, kde se nachází stejnojmenný tábor pro vysídlené osoby. 厂惫ě迟 se o něm dozvěděl v loňském roce kv?li p?ípad?m ?loutenky a cholery a obecně se o něm mluví kv?li velmi ?patným podmínkám co se tý?e stavu vody a hygieny. Na tomto prostranství bílých stan? a plechových chatr?í z klack? se záclonami dnes státní tajemník slou?il m?i, p?i ní? p?ipomněl, ?e B?h sly?í volání těch, kte?í trpí nespravedlností, zneu?íváním a pronásledováním.
P?ílet letadlem OSN
Dnes ráno [6. ?ervence, pozn. red.] za úsvitu odletěl v patnáctimístném letadle OSN a po necelých dvou hodinách letu nad ?ekami a lesy dorazil Parolin do této pou?tní oblasti, kde jediný pramínek větru, který poskytuje úlevu od témě? 41stupňového vedra, zvedá ?arlatový prach, který se lepí na oble?ení a chytré telefony. Kardinála vítají skupiny ?en, které mu vzdávají hold bílou tunikou a květinovými věnci. Za nimi dal?í děti. P?ed kardinálem stojí skupinka náctiletých dívek s velkými klobouky a velkými sukněmi: "Welcome my Eminence," ?ekne nejstar?í a po úkloně za?ne pohybovat rameny a pánví v kmenovém tanci, následována svými spole?nicemi. Spole?ně nastupují do otev?eného kufru d?ípu. Musí jich být asi deset. Vlastně p?íli? málo ve srovnání s ostatními vozy, které p?epravují a? 25-30 osob. Doprovodí kardinálovo auto do centra Bentiu, kde se koná setkání s p?edstaviteli místního governatorátu. Neformální setkání s cílem vyměnit si pozdravy a znovu zd?raznit p?ání míru a rozvoje.
Vjezd do města
Cesta je nep?etr?itý slalom mezi obrovskými kalu?emi, osly le?ícími na zemi a vozy voják? s kala?nikovy, "nejbě?něj?ími zbraněmi v těchto kon?inách". Asi po dvaceti minutách se kardinál objeví u městské brány. Stovky lidí se vyhrnuly do ulic a vystupovaly ze svých tukul?, typických obydlí ze slámy a d?eva, pokrytých zaschlým blátem. Děti, děti a je?tě více dětí se p?ipojují ke dvěma ?adám, které vytvá?ejí koridor pro kardinála; mu?i hrají na ko?ené bubny, ?eny rozprostírají deky na zemi, na blátě. Mnohým z nich pravděpodobně ani nevysvětlili, jaký smysl má událost, která se odehrála mezi jejich chatr?emi, ale v?ichni se p?ipojili k oslavě, k potlesku, k refrén?m Aleluja zpívaným na kolenou a se zav?enýma o?ima pod sluncem, které jim pra?ilo do ?ela.
Kardinál se sna?í podat ruku p?edním ?adám, ale p?i pouhém nata?ení ruky hrozí, ?e za?ne tla?enice. Zdá se, ?e pro děti je taková prostá pozornost, jako je plácnutí si, zdrojem nesmírné radosti. Pronásledují kolemjdoucí a k?i?í "Brother, brother!", ukazují palce nahoru nebo zdraví se sev?enou pěstí. Tou?í se vrátit do pozornosti fotoaparát? a mobilních telefon?. Stejně jako ?eny, které se jako první ?adí do kordonu za státním tajemníkem, usmívají se k?ivými úsměvy a kapi?ky potu jim klou?ou po jizvách, kmenových jizvách uspo?ádaných jako ?ady te?ek. Pro místní kulturu jsou symbolem krásy.
Po?ehnání ve farnosti
Uprost?ed tohoto davu vstupuje Parolin do farnosti svatého Martina de Porres. Není to kostel, ale obrovská polotmavá chý?e, kterou osvětlují dvě ?ady malých ministrant? se zelenou sví?kou. Zpívají pro kardinála, na kterého se vrhají t?i staré ?eny, které unikly ochrance a na znamení pohostinnosti mu p?iná?ejí plátěné pantofle. Parolin je témě? dojatý, kdy? se chopí mikrofonu: "Nep?i?el jsem sám od sebe, ale abych vám p?inesl blízkost pape?e Franti?ka. P?icházím, abych p?ipravil jeho p?íchod jako Jan K?titel. Pape? chce p?ijet do Ji?ního Súdánu, plánuje cestu do D?uby, ale jeho náv?těva je ur?ena pro celou zemi, aby se setkal se v?emi lidmi". Kardinál, jeho? slova jeden kněz p?elo?il do místního jazyka Nuer?, pak prosí o modlitby za pape?e a dodává: "Jsem ??astný, ?e tu mohu být, ?e mohu sdílet va?i víru, va?i radost. Jste opravdu dob?í k?es?ané, dob?í katolíci."
Setkání se zástupci Unmiss
Dal?í zastávkou jsou kontejnery v sídle UNMISS, mise OSN v Ji?ním Súdánu, kde se kardinál setkává s vedoucím mise pro Ji?ní Súdán Paulem Ebweko a uji??uje, ?e "Svatý stolec oceňuje, co se dělá pro obyvatele tábora". Opět autem se kardinál vrací do severní oblasti, aby vstoupil do tábora a slou?il m?i. Je tě?ké najít vhodná slova pro p?ivítání státního sekretá?e, který byl okam?itě odveden do d?ípu. Stojí vzp?ímeně, p?ikrytý ?lutým de?tníkem, aby se chránil p?ed sluncem, a za?ne zdravit a nezastaví se po celých asi deset kilometr?, které vedou k bráně z ostnatého drátu, která ozna?uje vstup do tábora. Pozdraví více ne? 140 000 obyvatel centra, kte?í zpívají, mávají vlajkami, ukazují fotografie svaté Josefíny Bakhity, pronásledují auto. Někte?í se sna?í p?iblí?it, ale dobrovolníci je odhánějí d?evěnými holemi. Mnozí z nich jsou bosí, nohy a ruce mají obalené prachem a po celém těle jim poletují mouchy. Na některých místech je zápach ze zví?ecích výkal? a stojaté vody odporný. P?esto si ?lověk nem??e pomoci, a cítí radost spole?ně s nimi, kte?í se takto ukazují svým hostím, jako ??astní.
M?e v evakua?ním tábo?e
M?e se koná na náměstí v tábo?e, kde je chý?e vyzdobená stany a girlandami. Děv?átka s velkými klobouky se vracejí, nyní spolu s děv?átky v bílých ?atech, která za zvuku klavíru p?edvádějí tanec v ?adě jako v pr?vodu. Parolin ve své homilii, která je celá v angli?tině, za?íná slovy: "Nacházíme se v této slo?ité zemi, ale stále milováni Bohem". Poté hovo?í o naději, o naději evangelia, která "není nadějí bez těla, oddělenou od utrpení, neznalou lidské tragédie" nebo "která nebere v úvahu velmi tě?kou realitu lidí v Bentiu". Naopak: "Na?e dějiny nás nutí volat k Pánu, nutí nás klást p?ed jeho oltá? nespravedlnosti, zneu?ívání a pronásledování, kterými stále trpí p?íli? mnoho z nás; víme v?ak, ?e B?h toto volání sly?í a vykoupí, volání, které on sám promění v píseň radosti, pokud umíme prosit za odpu?tění pro na?e pronásledovatele a modlit se za ty, kdo nám ubli?ují."
Na konci m?e skute?ně propuká píseň radosti a kardinál se sna?í pot?ást co nejvíce rukama, aby o?ivil a umocnil pape?ovu blízkost, co? je hlavním cílem celé cesty do Afriky.
(pb)
