Pavel Pola OCD: Akce a kontemplace
V ?ivotě se u?íme vyva?ovat r?zné protiklady a hledáme tak jakousi ?ivotní rovnováhu. A? u? je to rovnováha mezi prací a odpo?inkem, samotou a spole?ností druhých lidí, vyva?ování mezi blízkostí a odstupem, dáváním a p?ijímáním, tichem a slovy, světlem a tmou, ale také mezi ka?dým nádechem a výdechem nebo t?eba mezi radostí a smutkem. Na?li bychom asi je?tě mnoho dal?ích dvojic, u kterých tu?íme, ?e pot?ebujeme oba její ?leny, a to v ur?ité harmonii a rovnováze, ?e kdyby nám jeden z dvojice chyběl nebo naopak p?erostl p?es hlavu, nebylo by to dobré. U některých dvojic je to z?ejmé na první pohled, jako t?eba u zmíněného nádechu a výdechu – nem??e se p?ece jenom nadechovat, nebo vydechovat, nebo u světla a tmy. Kdybychom ?ili stále jenom ve světle, nemohli bychom se dob?e vyspat a odpo?inout si a kdybychom ?ili ve tmě, tak nám nebude dob?e. U jiných dvojic to vidíme méně z?etelně.
Jsou to protiklady, mezi kterými někdy cítíme napětí, zvlá?? kdy? nám p?ipadá, ?e se nám tu rovnováhu nalézat neda?í a ná? ?ivot se jakoby naklání na jednu nebo na druhou stranu. Někdy tou?íme mít více odpo?inku, a někdy zase hledáme smysluplnou práci; někdy bychom si p?áli být více o samotě a někdy nám zase chybí vztahy; někdy u? máme dost v?ech slov, z kterých nám t?e?tí hlava, a hledáme ticho, a jindy si zase p?ejeme, aby na nás aspoň někdo promluvil. A jak ?ivot plyne, zji??ujeme, ?e to mo?ná nejsou úplné protiklady, ale spí?e dvě strany jedné mince.
Poj?me se tedy podívat na akci a kontemplaci jako na jeden z těchto zdánlivých protiklad?. S kterým z nich vy osobně máte vět?í problém? Nebo v kterém si p?ipadáte více ?doma“? Doká?u si p?edstavit, ?e pro někoho bude obtí?něj?í akce a pro jiného kontemplace. A víme vlastně, co p?esně to znamená? Kdy jsme v akci a kdy v kontemplaci? Ani jedno z toho toti? není samoz?ejmé a automatické. Neznamená to, ?e kdy? nekontempluji, tak jsem v akci, a kdy? nejsem v akci, ?e automaticky kontempluji. Jako v p?ípadě, kdy? není světlo, ?e je tma, a naopak. U akce a kontemplace to takto neplatí. Obojí je toti? umění, kterému se u?íme a které vy?aduje na?i pozornost, jisté úsilí a neděje se samo od sebe.
Kdy? mluvíme o akci a kontemplaci, mohli bychom zmínit Benediktovo heslo ?Ora et labora“ – Modli se a pracuj. Znamená to tedy jenom věnovat dost ?asu modlitbě a práci, a hotovo? Myslím, ?e to by bylo zjednodu?ení. Věnovat ?as a pozornost modlitbě je jistě velmi d?le?ité, stejně jako je d?le?ité věnovat ?as t?eba jídlu a dýchání. A o práci nemluvě. Umění kontemplace neznamená prostě jenom to, ?e se dostate?ně ?asto pomodlím, stejně jako akce neznamená, ?e podám prostě nějaký výkon.
Ne ka?dý, kdo se modlí je nutně v modu kontemplace. Někdo toti? dělá z modlitby výkon, něco co se mě?í, hodnotí, posuzuje, co je povinnost. Někoho modlitba otravuje nebo je dokonce zklamaný, ?e nefunguje tak, jak by si p?edstavoval. Je nervózní z toho, ?e se p?i modlitbě nic neděje. O něco prosí a ono se to nestalo... A ne ka?dý kdo pracuje, je v modu akce. Napadá mě p?íběh o t?ech stavitelích, mo?ná ho znáte: Pozorovatel stojí u velkého staveni?tě a v tom p?ichází první dělník a tla?í p?ed sebou velká kole?ka s kamením. ?Co dělá??“ zeptá se ho pozorovatel. ?Ale, vozím kamení.“ Pak p?ichází druhý a také veze kole?ka s kamením. ?Co dělá? ty?“ ?Pracuji, abych u?ivil rodinu.“ A v tom se blí?í t?etí dělník s úplně stejnými kole?ky plnými kamení. ?A co dělá? ty?“ zeptá se pozorovatel do t?etice. ?Stavím katedrálu.“ Myslím, ?e jenom ten poslední byl ve skute?né akci, p?esto?e v?ichni pracovali a mo?ná dokonce poctivě.
Zpět tedy k akci a kontemplaci. ?ím tedy ve skute?nosti jsou? Jsou to podle mě dva zp?soby, jak se díváme na svět, nebo jak se stavíme ke světu. Je to jako levá a pravá noha, která dělá krok na cestě ?ivotem. Pot?ebujeme obě, jinak budeme kulhat, p?ípadně za sebou jednu nohu vlá?et a to skute?ně není p?íjemné putování. Obojí – akce i kontemplace – j e duchovní úkol v tom smyslu, ?e nás to p?ipodobňuje Bohu. Nejbli??ími synonymy pro akci a kontemplaci by mohla být slovesa dělat a být.
Kontemplace, jako bytí, by tedy mohla znamenat p?ijímání. Prostě jsem a nechávám věci být takové, jaké jsou. P?írodu, prost?edí okolo mě, druhé ale i sebe sama. Sem mí?í cvi?ení se v kontemplativní modlitbě, v meditaci. V kontemplaci se u?íme se vidět, ?e to, co je, je dobré. U?íme se p?ijímat dar bytí. A objevujeme, ?e i ná? ?ivot je dobrý bez ohledu na to, co děláme. Prostě u? proto, ?e jsme.
Akce, jako dělání, zase znamená dávat. A to v tom smyslu, ?e odpovíme na pozvání tento svět spoluutvá?et. Je to pozvání Stvo?itele, abychom dali k dispozici svoji kreativitu, své síly a schopnosti a podíleli se na jeho díle stvo?ení.
Mezi akcí a kontemplací není rozpor. Obojím se stáváme podobnými Stvo?iteli. Kniha Genesis nám ho popisuje těmito slovy: A B?h viděl, ?e v?echno co u?inil, je dobré. Viděl – tedy kontemplace, u?inil – akce. Já si tedy myslím, ?e jednoho dne na?e akce i kontemplace splynou v jedno. Asi jako kdy? jsme někdy natolik v tom, ?e nevíme, jestli vlastně dáváme nebo p?ijímáme. Krásně to vyjád?il pape? Franti?ek ve svém nedávném projevu k bosým karmelitán?m, kterým p?ipomněl jejich úkol pe?ovat o ?ivou vodu kontemplace, která jediná m??e uhasit ?ízeň lidského srdce po Bohu. Pape? mluvil o tom, ?e je t?eba udělat z celého ?ivota modlitbu. A to je, myslím, docela krásný ?ivotní program.
Pavel Pola je ?eský katolický kněz, ?len ?ádu bosých karmelitán?, rektor kostela Pra?ského Jezulátka.
