PODCAST: Homilie Lva XIV na svátek Nanebevzetí Panny Marie
Homilie Lva XIV na svátek Nanebevzetí Panny Marie
Pape?ská farnost sv. Tomá?e z Villanovy, Castel Gandolfo
Milé sestry a brat?i,
dnes není neděle, ale tak trochu jinak slavíme Velikonoce Je?í?e, který změnil dějiny. V Marii z Nazaretu jsou na?e dějiny, dějiny Církve pono?ené do spole?ného lidství. Vtělením B?h ?ivota, B?h svobody, zvítězil nad smrtí. Ano, dnes rozjímáme o tom, jak B?h vítězí nad smrtí, nikdy bez nás. Jeho je království, ale na?e je ?ano“ jeho lásce, která m??e v?echno změnit. Na k?í?i Je?í? svobodně vyslovil ?ano“, které mělo zbavit moci smrt, tu smrt, která stále panuje, kdy? na?e ruce uk?i?ují a na?e srdce jsou zajatci strachu a ned?věry. Na k?í?i zvítězila d?věra, zvítězila láska, která vidí to, co je?tě není, zvítězilo odpu?tění.
A Maria tam byla: byla tam, sjednocená se svým synem. Dnes m??eme tu?it, ?e Maria jsme my, kdy? neutíkáme, jsme to my, kdy? odpovídáme svým ?ano“ na jeho ?ano“. V mu?ednících na?í doby, ve svědcích víry a spravedlnosti, mírnosti a pokoje, toto ?ano“ stále ?ije a stále odolává smrti. Tento radostný den je tedy dnem, který nás zavazuje k volbě, jak a pro koho ?ít.
Liturgie tohoto svátku Nanebevzetí Panny Marie nám nabízí evangelijní úryvek o nav?tívení. Svatý Luká? v této stránce p?edává vzpomínku na rozhodující okam?ik v povolání Marie. Je krásné vrátit se k tomuto okam?iku v den, kdy slavíme vrchol jejího bytí. Ka?dý p?íběh, i ten Bo?í Matky, je na zemi krátký a kon?í. Nic v?ak není ztraceno. Kdy? se ?ivot uzavírá, jeho jedine?nost zá?í jasněji. Magnificat, který evangelium vkládá do úst mladé Marie, nyní vyza?uje světlo v?ech jejích dn?. Jeden jediný den, den setkání s její sest?enicí Al?bětou, obsahuje tajemství ka?dého jiného dne, ka?dého jiného ro?ního období. A slova nesta?í: je t?eba píseň, která se v církvi zpívá ?z pokolení na pokolení“ (Lk1,50) p?i západu ka?dého dne. P?ekvapivá plodnost neplodné Al?běty utvrdila Marii v její d?vě?e: p?edznamenala plodnost jejího ?ano“, které se prodlu?uje v plodnosti církve a celého lidstva, kdy? je p?ijato obnovující Bo?í slovo. Tého? dne se dvě ?eny setkaly ve ví?e a poté strávily t?i měsíce spole?ně, podporovaly se nejen v praktických věcech, ale i v novém zp?sobu ?tení dějin.
Tak, sestry a brat?i, vzk?í?ení vstupuje i dnes do na?eho světa. Slova a rozhodnutí smrti se zdají p?eva?ovat, ale Bo?í ?ivot p?eru?uje zoufalství konkrétními zku?enostmi bratrství, novými gesty solidarity. Ne? se stane na?ím kone?ným osudem, vzk?í?ení toti? mění – na těle i na duchu – ná? ?ivot na zemi. Mariin zpěv, její Magnificat, posiluje v naději pokorné, hladové, pilné Bo?í slu?ebníky. Jsou to ?eny a mu?i z Blahoslavenství, kte?í ji? v utrpení vidí neviditelné: mocné svr?ené z tr?n?, bohaté s prázdnýma rukama, Bo?í sliby splněné. Jsou to zku?enosti, o kterých musíme v?ichni v ka?dé k?es?anské komunitě moci ?íci, ?e jsme je pro?ili. Zdají se nemo?né, ale Bo?í slovo se stále zjevuje. Kdy? vznikají pouta, jimi? stavíme dobro proti zlu, ?ivot proti smrti, pak vidíme, ?e ?pro Boha není nic nemo?né“ (Lk 1,37).
Někdy, bohu?el, tam, kde p?evládá lidská jistota, ur?itý materiální blahobyt a uvolněnost, která uspává svědomí, m??e tato víra zestárnout. Pak nastupuje smrt v podobě rezignace a ná?ku, nostalgie a nejistoty. Místo toho, abychom viděli, ?e starý svět kon?í, hledáme je?tě pomoc: pomoc bohatých a mocných, která je obvykle doprovázena pohrdáním chudými a pokornými. Církev v?ak ?ije ve svých k?ehkých údech a omlazuje se díky jejich Magnificat. I dnes jsou chudá a pronásledovaná k?es?anská spole?enství, svědkové něhy a odpu?tění v místech konflikt?, tv?rci míru a stavitelé most? ve světě rozděleném na kusy radostí Církve, její trvalou plodností, prvotinami p?icházejícího Království. Mnohé z nich jsou ?eny, jako stará Al?běta a mladá Maria: velikono?ní ?eny, apo?tolky vzk?í?ení. Nechme se obrátit jejich svědectvím!
Brat?i a sestry, kdy? v tomto ?ivotě ?volíme ?ivot“ (srov. Dt 30,19), pak máme v Marii, vzaté do nebe, d?vod vidět sv?j osud. Ona nám je dána jako znamení, ?e Je?í?ovo vzk?í?ení nebylo ojedinělým p?ípadem, výjimkou. V?ichni v Kristu m??eme pohltit smrt (srov. 1 Kor 15,54). Jistě, je to Bo?í dílo, ne na?e. Maria je v?ak tím prolnutím milosti a svobody, které ka?dého z nás vede k d?vě?e, odvaze a zapojení do ?ivota lidí. ?Veliké věci mi u?inil V?emohoucí“ (Lk 1,49): a? ka?dý z nás zakusí tuto radost a svěd?í o ní novou písní. Nebojme se zvolit ?ivot! M??e se to obecně zdát jako nebezpe?né, nerozumné. Kolik hlas? nám neustále ?eptá: ?Pro? to dělá?? Nech to být! Mysli na své zájmy.“ To jsou hlasy smrti. My v?ak jsme Kristovi u?edníci. Je to jeho láska, která nás pobízí, na du?i i na těle, v na?í době. Jako jednotlivci i jako církev ji? ne?ijeme pro sebe. Právě to – a pouze to – ?í?í ?ivot a dává mu p?evahu. Na?e vítězství nad smrtí za?íná právě te?.
