Poselství pape?e Lva XIV. k pátému 厂惫ě迟ovému dni prarodi?? a senior?
Drazí brat?i a sestry,
Jubileum, které pro?íváme, nám pomáhá objevit, ?e naděje je v?dy zdrojem radosti, a to v ka?dém věku. Je-li naděje pak je?tě upevněna ohněm dlouhého ?ivota, stává se zdrojem plné bla?enosti.
Písmo svaté ukazuje r?zné p?íklady mu?? a ?en, kte?í jsou ji? pokro?ilého věku a které Pán zapojuje do svých plán? spásy. Pomysleme na Abrahama a Sáru: jsou nyní ji? sta?í a stále nevě?í Bo?ímu slovu, které jim slibuje narození syna. Zdálo se, ?e nemo?nost zrodit potomka uzav?ela jejich nadějný pohled na budoucnost.
Zachariá?ova reakce na oznámení o narození Jana K?titele se nikterak neli?í: ?Podle ?eho to poznám? V?dy? já jsem sta?ec a také moje ?ena je v pokro?ilém věku“ (Lk 1,18). Stá?í, neplodnost a fyzický úpadek jako by uhá?ely naděje na ?ivot a plodnost v?ech těchto mu?? a ?en. A dokonce i otázka, kterou klade Je?í?ovi Nikodém, kdy? Mistr hovo?í o ?novém narození“, se zdá být ?istě ?e?nická: ?Jak se m??e ?lověk narodit, kdy? je starý? P?ece nem??e podruhé vejít do mate?ského l?na a narodit se“ (Jan 3,4). A p?ece poka?dé, tvá?í v tvá? zdánlivě nepochybné odpovědi, p?ekvapí Pán své partnery v rozhovoru zásahem spásonosné síly.
Sta?í lidé jako znamení naděje
V Bibli B?h opakovaně ukazuje svou proz?etelnost tím, ?e se obrací k lidem pokro?ilého věku. To se děje nejen Abrahamovi, Sá?e, Zachariá?ovi a Al?bětě, ale také Moj?í?ovi, který byl ve svých osmdesáti letech povolán, aby osvobodil sv?j lid (srov. Ex 7,7). Těmito rozhodnutími nás B?h u?í, ?e v jeho o?ích je stá?í ?asem po?ehnání a milosti a ?e sta?í lidé jsou pro něj prvními svědky naděje. ?Toto stá?í, co je za ?as?“, klade si v tomto smyslu otázku svatý Augustin. ?B?h ti na ni odpovídá: Ach, a? tvá síla skute?ně sel?e, aby v tobě z?stala má síla a aby sis mohl ?íci s Apo?tolem: ?Kdy? jsem slabý, právě tehdy jsem silný'" (Super Ps 70,11). Skute?nost, ?e po?et těch, kdo jsou v pokro?ilém věku, dnes nar?stá, se pro nás stává znamením doby, k jeho? rozli?ování jsme povoláni, abychom dob?e interpretovali dějiny, v nich? ?ijeme.
?ivot církve a světa lze toti? chápat pouze v posloupnosti generací; obejmutí starého ?lověka nám pomáhá pochopit, ?e dějiny nekon?í p?ítomností, ani se nevy?erpávají rychlými setkáními a útr?kovitými vztahy, ale rozvíjejí se směrem k budoucnosti. V Knize Genesis nacházíme dojemnou epizodu po?ehnání, které dal Jákob, nyní ji? starý, svým vnuk?m, Josefovým syn?m; jeho slova je podněcují, aby hleděli s nadějí do budoucnosti jako na dobu Bo?ích zaslíbení (srov. Gn 48,8-20). Je-li tedy pravda, ?e k?ehkost starých lidí vy?aduje sílu mladých, je stejně také pravda, ?e nezku?enost mladých pot?ebuje svědectví starých, aby mohli moud?e plánovat budoucnost. Jak ?asto pro nás byli na?i prarodi?e p?íkladem víry a oddanosti, ob?anských ctností a sociální anga?ovanosti, paměti a vytrvalosti ve zkou?kách! Toto krásné dědictví, které nám p?edali s nadějí a láskou, bude pro nás v?dy dosta?ujícím d?vodem k vdě?nosti a vytrvalosti.
Znamení naděje pro staré lidi
Jubileum od svých biblických po?átk? p?edstavuje dobu osvobození: otroci byli osvobozováni, dluhy odpou?těny, p?da vracena p?vodním vlastník?m. Byla to doba obnovy spole?enského ?ádu po?adovaného Bohem, ve které byly uzdraveny nerovnosti a útlaky nahromaděné v pr?běhu let. Je?í? obnovuje tyto osvobozenecké události, kdy? v nazaretské synagoze zvěstuje radostnou zvěst chudým, navrácení zraku slepým, propu?tění vězň? a návrat zdeptaných ke svobodě (srov. Lk 4,16-21).
Díváme-li se na staré lidi v perspektivě Jubilea, jsme také my povoláni pro?ívat s nimi jejich osvobození, zejména od samoty a opu?těnosti. Leto?ní rok je p?íhodnou dobou, abychom to uskute?ňovali. Bo?í věrnost jeho p?íslib?m nás u?í, ?e ve stá?í existuje bla?enost, autentická evangelijní radost, která nás vybízí, abychom zbo?ili zdi lhostejnosti, v nich? jsou ?asto sta?í lidé uvězněni. Na?e spole?nosti na v?ech zeměpisných ?í?kách si p?íli? ?asto zvykají na to, ?e tak d?le?itou a bohatou sou?ást svého celku nechávají na vedlej?í koleji a zapomínají na ni.
Tvá?í v tvá? této situaci je nutná změna tempa, která by svěd?ila o p?ijetí odpovědnosti ze strany celé církve. Ka?dá farnost, ka?dé sdru?ení, ka?dé církevní uskupení je povoláno k tomu, aby se stávalo protagonistou ?revoluce“ vdě?nosti a pé?e, která se má uskute?ňovat ?astými náv?těvami starých lidí, vytvá?ením pro ně a s nimi sítí podpory a modlitby a navázáním vzájemných vztah?, je? mohou dávat naději a d?stojnost tomu, kdo se cítí zapomenut. K?es?anská naděje nás v?dy pobízí, abychom se odvá?ili ně?eho navíc, mysleli ve velkém, abychom se nespokojili se sou?asným stavem. V tomto p?ípadě máme pracovat na změně, která obnoví úctu a lásku ke star?ím lidem.
Z tohoto d?vodu pape? Franti?ek chtěl, aby se 厂惫ě迟ový den prarodi?? a senior? slavil p?edev?ím setkáním s těmi, kdo jsou sami. A ze stejného d?vodu bylo rozhodnuto, ?e ti, kte?í letos nebudou moci p?ijet na pou? do ?íma, mohou ?získat jubilejní odpustky, pokud p?jdou na p?imě?enou dobu nav?tívit staré lidi ?ijící o samotě, [...] jako by vykonali pou? ke Kristu, který se v nich zp?ítomňuje (srov. Mt 25,3436).“ Náv?těva starého ?lověka je cestou k setkání s Je?í?em, který nás osvobozuje od lhostejnosti a osamělosti.
Jako sta?í m??eme doufat
Kniha Sirachovcova potvrzuje, ?e bla?enost pat?í tomu, kdo neztratil naději (srov. 14,2), a nazna?uje, ?e v na?em ?ivotě – zvlá?tě pokud je dlouhý – m??e být mnoho d?vod? hledět spí?e zpět ne? do budoucnosti. Av?ak, jak napsal pape? Franti?ek během své poslední hospitalizace, ?p?esto?e na?e tělo je slabé, nic nám ani tak nem??e zabránit v lásce, v modlitbě, v darování se, v bytí jeden pro druhého a ve ví?e jako zá?ivých znameních naděje" (Anděl Páně, 16. b?ezna 2025). Máme svobodu, kterou nám ?ádná tě?kost nem??e vzít: svobodu milovat a modlit se. V?ichni m??eme v?dy milovat a modlit se.
Dobro, které chceme pro své blízké – pro partnera, s ním? jsme strávili vět?inu ?ivota, pro děti, pro vnou?ata, která nám rozjasňují dny – neuhasíná, kdy? nám docházejí síly. Ve skute?nosti je to ?asto jejich láska, je? probouzí na?i energii a p?iná?í nám naději a útěchu. Tato znamení vitality lásky, která mají své ko?eny v samotném Bohu, nám dodávají odvahu a p?ipomínají nám, ?e ?tělo nám sice chátrá, ale du?e se den ze dne zmlazuje“ (2 Kor 4,16). Zvlá?tě jako star?í proto vytrvejme v d?vě?e v Pána. Nechme se ka?dý den obnovovat setkáním s ním v modlitbě a p?i m?i svaté. S láskou p?edávejme víru, kterou jsme ?ili po tolik let, v rodině a v ka?dodenních setkáních; stále chvalme Boha za jeho dobrotu, vytvá?ejme jednotu se svými blízkými, otvírejme svá srdce těm, kdo jsou nejvzdáleněj?í, a zvlá?tě těm, kdo ?ijí v nouzi. Budeme v ka?dém věku znamením naděje.
Ve Vatikánu dne 26. ?ervna 2025
Pape? LEV XIV.
P?eklad: ?eská biskupská konference
