杏MAP导航

Brat?i a sestry,

sdílím s vámi radost ze slavení této eucharistie a zdravím v?echny p?ítomné, farní spole?enství, kněze, Va?í Eminenci (kard. Czerného, který s pape?em koncelebroval, pozn. red.), biskupa této diecéze, ob?anské a vojenské p?edstavitele.

V dne?ním nedělním evangeliu, které jsme vyslechli, je jedno z nejkrásněj?ích a nejp?sobivěj?ích podobenství, která Je?í? vyprávěl a které v?ichni známe: podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37).

Tento p?íběh nás i dnes vyzývá, oslovuje ná? ?ivot, ot?ásá klidem na?eho spícího nebo roztěkaného svědomí a varuje nás p?ed rizikem p?izp?sobivé víry, která se spokojí s vněj?ím dodr?ováním zákona, ale není schopna cítit a jednat s takovým niterným soucitem jako B?h.

Soucit je toti? úst?edním tématem tohoto podobenství. A pokud je pravda, ?e v evangelním p?íběhu je soucit popsán prost?ednictvím Samaritánových ?in?, první věc, kterou tento p?íběh zd?razňuje, je pohled. O knězi a levitovi se toti? ?íká, ?e kdy? uviděli zraněného mu?e le?ícího na kraji cesty poté, co ho p?epadli lupi?i, ?viděli ho a vyhnuli se mu“ (v. 32); o Samaritánovi v?ak evangelium ?íká: ?viděl ho a bylo mu ho líto“ (v. 33).

Drazí brat?i a sestry, pohled rozhoduje, proto?e vyjad?uje to, co máme v srdci: m??eme vidět a projít kolem, nebo vidět a pocítit soucit. Existuje vněj?í, roztr?itý a uspěchaný pohled, pohled, který p?edstírá, ?e nevidí, tedy ani? by se nechal dotknout a oslovit situací; a pak je pohled o?ima srdce, hlub?í pohled, empatie, která nás vtáhne do situace druhého, vnit?ně se nás dotkne, ot?ese námi, klade otázky na?emu ?ití a na?í odpovědnosti.

První pohled, o kterém nám chce podobenství vyprávět, je ten, který B?h up?el na nás, abychom se i my nau?ili mít stejné o?i jako on, plné lásky a soucitu k druhým. Milosrdný Samaritán je toti? p?edev?ím obrazem Je?í?e, vě?ného Syna, kterého Otec poslal do dějin právě proto, ?e se díval na lidstvo, ani? by se mu vyhnul, o?ima, srdcem a nitrem plným dojetí a soucitu. Stejně jako ten ?lověk z evangelia, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha, sestupovalo lidstvo do propasti smrti a je?tě dnes se ?asto musí vypo?ádávat s temnotou zla, utrpením, chudobou a nesmyslností smrti. B?h na nás v?ak soucitně pohlédl, chtěl sám jít na?í cestou, sestoupil mezi nás a v Je?í?i, milosrdném Samaritánovi, p?i?el uzdravit na?e rány a vylil na nás olej své lásky a milosrdenství.

Pape? Franti?ek nám mnohokrát p?ipomněl, ?e B?h je milosrdenství a soucit, a prohlásil, ?e Je?í? ?je Otc?v soucit v??i nám“ (Anděl Páně, 14. ?ervence 2019). Je?í? je milosrdný Samaritán, který nám vy?el vst?íc; on, jak ?íká svatý Augustin, ?chtěl být na?ím bli?ním“. Pán Je?í? Kristus nám toti? dává pochopit, ?e to byl on sám, kdo pomohl tomu polomrtvému, který le?el na cestě, zbitý a opu?těný lupi?i (K?es?anská nauka, I, 30.33).

Chápeme tedy, pro? je toto podobenství výzvou i pro ka?dého z nás: proto?e Kristus je zjevením milosrdného Boha, vě?it v Něho a následovat Ho jako Jeho u?edníci znamená nechat se proměnit, abychom i my mohli mít stejné city jako On: srdce, které je schopno pohnutí, pohled, který vidí a neodvrací se, ruce, které pomáhají a lé?í rány, silná ramena, která nesou b?emeno těch, kte?í jsou v nouzi.

První dne?ní ?tení, které nám dává naslouchat Moj?í?ovým slov?m, nám ?íká, ?e poslouchat Bo?í p?ikázání a obrátit se k Němu neznamená rozmno?ovat vněj?í skutky, ale naopak vrátit se ke svému srdci, abychom zjistili, ?e právě tam B?h vepsal zákon lásky. Pokud v hloubi svého ?ivota objevíme, ?e Kristus jako milosrdný Samaritán nás miluje a pe?uje o nás, i my budeme vedeni k tomu, abychom milovali stejně a byli soucitní jako On. Jestli?e jsme byli uzdraveni a milováni Kristem, stáváme se i my znamením Jeho lásky a soucitu ve světě.

Brat?i a sestry, dnes je této revoluce lásky zapot?ebí. Dnes je tou cestou, která vede z Jeruzaléma dol? do Jericha, města le?ícího pod úrovní mo?e, cesta v?ech, kte?í se propadají do zla, utrpení a chudoby; je to cesta mnoha lidí, kte?í jsou zatí?eni ?ivotními obtí?emi nebo zraněni okolnostmi ?ivota; je to cesta v?ech, kte?í ?klesají dol?“, a? se ztratí a dosáhnou dna; a je to cesta mnoha národ?, které byly oloupeny, okradeny a vypleněny, obětí represivních politických systém?, ekonomiky, která je nutí k chudobě, války, která zabíjí jejich sny a ?ivoty.

A co děláme my? Vidíme to a jdeme kolem, nebo si necháme probodnout srdce jako Samaritán? Někdy se spokojíme s tím, ?e plníme svou povinnost, nebo pova?ujeme za svého bli?ního jen toho, kdo pat?í do na?eho okruhu, kdo smý?lí jako my, kdo má stejnou národnost nebo nábo?enství; ale Je?í? p?evrací tuto perspektivu a p?edstavuje nám Samaritána, cizince a heretika, který se stává bli?ním toho zraněného mu?e. A ?ádá nás, abychom u?inili toté?.

Samaritán – napsal Benedikt XVI. – ?se neptá, kam a? sahají jeho povinnosti solidarity, ani jaké zásluhy jsou nutné pro vě?ný ?ivot. Stane se něco jiného: zlomí se mu srdce […]. Kdyby byla otázka zněla: ?Je i ten Samaritán m?j bli?ní?“, pak by v dané situaci bylo odpovědí poměrně jasné ?ne“. Ale Je?í? p?evrací tuto otázku: Samaritán, cizinec, se sám stává bli?ním a ukazuje mi, ?e já, po?ínaje svým nitrem, se musím nau?it být bli?ním a ?e odpově? ji? nosím v sobě. Musím se stát ?lověkem, který miluje, ?lověkem, jeho? srdce je otev?ené, aby se nechalo znepokojit nouzí druhého.“ (Je?í? z Nazaretu, 234).

Vidět, ani? bychom pro?li kolem, zastavit ná? shon, dovolit, aby mi ?ivot druhého, a? je to kdokoli, s jeho nouzí a utrpením, zlomil srdce. To nás ?iní navzájem bli?ními, vytvá?í opravdové bratrství, bo?í zdi a bariéry. A nakonec si láska získává prostor a stává se silněj?í ne? zlo a smrt.

Drazí p?átelé, podívejme se na Krista, milosrdného Samaritána, a naslouchejme i dnes jeho hlasu, který ka?dému z nás ?íká: ?Jdi a stejně jednej i ty“ (v. 37).