První homilie pape?e Lva XIV.
Sixtinská kaple, 9. května 2025
Pape? Lev XIV.
Za?nu několika slovy v angli?tině, zbytek bude v ital?tině.
Chci v?ak zopakovat slova z responsoriálního ?almu: ?Budu zpívat Hospodinu novou píseň, nebo? u?inil podivuhodné věci.“
A skute?ně, nejen mně, ale nám v?em. Brat?i kardinálové, p?i dne?ní ranní slavnosti vás vybízím, abyste se zamysleli nad zázraky, které Hospodin u?inil, nad po?ehnáními, kterými nás Hospodin prost?ednictvím Petrovy slu?by neustále zahrnuje.
Vy jste mě povolali, abych nesl tento k?í? a byl po?ehnán tímto posláním, a vím, ?e se mohu spolehnout na ka?dého z vás, ?e budete krá?et se mnou, zatímco budeme pokra?ovat jako církev, jako spole?enství p?átel Je?í?e, jako vě?ící, abychom ohla?ovali Dobrou zprávu, ohla?ovali evangelium. Abychom ?ekli:
Odtud v ital?tině...
?Ty jsi Kristus, Syn Boha ?ivého“ (Mt 16,16). Těmito slovy Petr, kdy? byl spolu s ostatními u?edníky dotázán Mistrem na svou víru v něj, stru?ně vyjad?uje dědictví, které církev po dva tisíce let prost?ednictvím apo?tolské posloupnosti uchovává, prohlubuje a p?edává.
Je?í? je Kristus, Syn ?ivého Boha, tedy jediný Spasitel a ten, který zjevuje tvá? Otce.
V něm se B?h, aby se stal blízkým a p?ístupným lidem, zjevil nám v d?vě?ivých o?ích dítěte, v ?ivé mysli mladíka, ve zralých rysech mu?e (srov. II. Vatikánský koncil, Past. konst. Gaudium et spes, 22), a? se po svém vzk?í?ení ukázal svým u?edník?m v oslaveném těle. Tak nám ukázal vzor svatého lidství, který m??eme v?ichni napodobovat, spolu se slibem vě?ného osudu, který v?ak p?esahuje v?echny na?e meze a schopnosti.
Petr ve své odpovědi zachycuje obě tyto věci: Bo?í dar a cestu, kterou je t?eba projít, aby nás proměnil, neoddělitelné rozměry spásy, svě?ené církvi, aby je hlásala pro dobro celého lidstva. Svě?ené nám, vyvoleným Bohem je?tě p?edtím, ne? jsme byli utvo?eni v l?ně své matky (srov. Ger 1,5), obnoveni vodou k?tu a p?es na?e omezení a bez na?í zásluhy p?ivedeni sem a odtud vysláni, aby evangelium bylo hlásáno ka?dému stvo?ení (srov. Mc 16,15).
Zvlá?tě pak B?h, který mě skrze va?i volbu povolal, abych nastoupil na místo prvního apo?tola, svě?uje mi tento poklad, abych s jeho pomocí byl jeho věrným správcem (srov. 1 Kor 4,2) ve prospěch celého mystického těla církve, aby byla stále více městem na ho?e (srov. Zj 21,10), archou spásy, která pluje po vlnách dějin, majákem, který osvětluje noci světa. A to ani tak díky majestátnosti svých staveb a velikosti svých výtvor? – jako jsou památky, v nich? se nacházíme –, jako spí?e díky svatosti svých ?len?, toho ?lidu, který si B?h získal, aby hlásal jeho velkolepé skutky, který povolal z temnoty do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9).
P?ed rozhovorem, v něm? Petr vyznává svou víru, v?ak zaznívá je?tě jedna otázka: ?Lidé – ptá se Je?í? – kdo ?íkají, ?e je Syn ?lověka?“ (Mt 16,13). Nejedná se o banální otázku, nýbr? o d?le?itý aspekt na?eho poslání: realitu, v ní? ?ijeme, s jejími omezeními a mo?nostmi, otázkami a p?esvěd?eními.
?Kdo ?íkají lidé, ?e je Syn ?lověka?“ (Mt 16,13). Kdy? p?emý?líme o scéně, nad kterou se zamý?líme, m??eme na tuto otázku najít dvě mo?né odpovědi, které nazna?ují dva r?zné postoje.
Nejprve je tu odpově? světa. Matou? zd?razňuje, ?e rozhovor mezi Je?í?em a jeho u?edníky o jeho identitě se odehrává v krásném měste?ku Cesarea Filipova, bohatém na luxusní paláce, zasazeném do okouzlující p?írody na úpatí hory Hermon, ale také sídle krutých mocenských kruh? a ději?ti zrad a nevěry. Tento obraz nám vypráví o světě, který pova?uje Je?í?e za naprosto bezvýznamnou osobu, nanejvý? za kuriózní postavu, která m??e vzbuzovat údiv svým neobvyklým zp?sobem ?e?i a jednání. A tak, kdy? se jeho p?ítomnost stane nep?íjemnou pro po?adavky poctivosti a morální nároky, které klade, tento ?svět“ neváhá ho odmítnout a odstranit.
Existuje pak je?tě jiná mo?ná odpově? na Je?í?ovu otázku: odpově? prostých lidí. Pro ně není Nazaretský ??arlatán“: je to spravedlivý ?lověk, který má odvahu, dob?e mluví a ?íká správné věci, jako jiní velcí proroci v dějinách Izraele. Proto ho následují, alespoň dokud to mohou dělat bez p?íli?ného rizika a nep?íjemností. Pova?ují ho v?ak pouze za ?lověka, a proto v okam?iku nebezpe?í, během umu?ení, ho také opou?tějí a odcházejí zklamaní.
Na těchto dvou postojích je pozoruhodná jejich aktuálnost. Ztělesňují toti? my?lenky, které m??eme snadno najít – mo?ná vyjád?ené jiným jazykem, ale v podstatě stejné – v ústech mnoha mu?? a ?en na?í doby.
I dnes není málo prost?edí, kde je k?es?anská víra pova?ována za něco absurdního, pro slabé a málo inteligentní lidi; prost?edí, kde se jí up?ednostňují jiné jistoty, jako technologie, peníze, úspěch, moc, potě?ení.
Jsou to prost?edí, kde není snadné svěd?it o evangeliu a hlásat je a kde jsou vě?ící vysmíváni, pronásledováni, opovrhováni nebo nanejvý? tolerováni a litováni. Právě proto jsou to v?ak místa, kde je mise naléhavá, proto?e nedostatek víry ?asto p?iná?í s sebou dramata, jako je ztráta smyslu ?ivota, zapomenutí milosrdenství, poru?ování d?stojnosti ?lověka v nejdramati?těj?ích podobách, krize rodiny a mnoho dal?ích ran, kterými na?e spole?nost zna?ně trpí.
Ani dnes nechybí kontexty, v nich? je Je?í?, a?koli je ceněn jako ?lověk, redukován pouze na jakéhosi charismatického v?dce nebo 蝉耻辫别谤?濒辞惫ě办补, a to nejen mezi nevě?ícími, ale i mezi mnoha pok?těnými, kte?í tak nakonec ?ijí na této úrovni faktického ateismu.
Toto je svět, který nám byl svě?en a ve kterém jsme, jak nás tolikrát u?il pape? Franti?ek, povoláni svěd?it o radostné ví?e v Krista Spasitele. Proto je i pro nás nezbytné opakovat: ?Ty jsi Kristus, Syn Boha ?ivého“ (Mt 16,16).
Je nezbytné to ?init p?edev?ím v na?em osobním vztahu k němu, v úsilí o ka?dodenní obrácení. Ale také jako církev, spole?ným pro?íváním na?í sounále?itosti s Pánem a zvěstováním dobré zprávy v?em (srov. II. Vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, 1).
?íkám to p?edev?ím pro sebe, jako nástupce svatého Petra, kdy? za?ínám toto své poslání biskupa církve v ?ímě, která je povolána, aby v lásce p?edsedala celé církvi, podle slavného výroku svatého Ignáce Antiochijského (srov. List ?íman?m, Pozdrav). On, veden v ?etězech do tohoto města, místa své blí?ící se oběti, psal k?es?an?m, kte?í se tam nacházeli: ?Teprve tehdy budu opravdovým u?edníkem Je?í?e Krista, a? svět neuvidí mé tělo“ (List ?íman?m, IV, 1). Měl na mysli to, ?e bude roztrhán divokými zví?aty v cirku – a tak se také stalo –, ale jeho slova odkazují v obecněj?ím smyslu na nezadatelné poslání ka?dého, kdo v církvi vykonává slu?bu autority: zmizet, aby z?stal Kristus, stát se malým, aby byl poznán a oslaven (srov. J 3,30), obětovat se a? do konce, aby nikdo neměl nedostatek p?íle?itosti poznat ho a milovat.
Ké? mi B?h tuto milost dá, dnes i v?dy, s pomocí laskavé p?ímluvy Marie, Matky Církve.
