PODCAST: Homilie Lva XIV. p?i zahájení petrovské slu?by
Homilie Lva XIV., m?e svatá p?i p?evzetí pastý?ského ú?adu, Svatopetrské náměstí, 18. května 2025
Drazí brat?i kardinálové,
brat?i v biskupské a kně?ské slu?bě,
vá?ení vrcholní p?edstavitelé a ?lenové diplomatického sboru,
pozdrav poutník?m, kte?í p?ijeli u p?íle?itosti jubilejní pouti bratrstev,
brat?i a sestry!
Zdravím vás v?echny se srdcem plným vdě?nosti na za?átku slu?by, která mi byla svě?ena. Svatý Augustin napsal: ?Stvo?il jsi nás pro sebe, (Pane), a na?e srdce je nepokojné, dokud nespo?ine v tobě“ (Vyznání, 1,1.1).
V těchto posledních dnech jsme pro?ili obzvlá?tě intenzivní okam?iky. Smrt pape?e Franti?ka naplnila na?e srdce zármutkem a v oněch tě?kých hodinách jsme se cítili jako zástupy lidí, o nich? evangelium ?íká, ?e byli ?jako ovce bez pastý?e“ (Mt 9,36). Právě na Bo?í hod velikono?ní jsme v?ak obdr?eli jeho poslední po?ehnání a ve světle zmrtvýchvstání jsme ten okam?ik pro?ívali v jistotě, ?e Pán nikdy neopou?tí sv?j lid, shroma??uje jej, kdy? je rozptýlen, a ?st?e?í jej jako pastý? své stádo“ (Jer 31,10).
V tomto duchu víry se kolegium kardinál? se?lo na konkláve; t?eba?e jsme se shromá?dili z r?zných prost?edí, zázemí a cest, vlo?ili jsme do Bo?ích rukou touhu zvolit nového Petrova nástupce, ?ímského biskupa, pastý?e, který bude schopný st?e?it bohaté dědictví k?es?anské víry a zároveň hledět do vzdálené budoucnosti, aby vycházel vst?íc otázkám, úzkostem, nepokoj?m a výzvám dne?ka. Doprovázeni va?imi modlitbami jsme pocítili p?sobení Ducha svatého, který dokázal naladit r?zné hudební nástroje tak, ?e se struny na?ich srdcí rozechvěly v jediné melodii.
Byl jsem vyvolen bez jakékoli zásluhy a s bázní a chvěním k vám p?icházím jako bratr, který chce být slu?ebníkem va?í víry a va?í radosti, krá?ející s vámi cestou Bo?í lásky, který si p?eje, abychom v?ichni byli sjednoceni v jedné rodině.
Láska a jednota – to jsou dva rozměry poslání, které Je?í? Petrovi svě?il.
?íká nám to evangelní úryvek, který nás p?ivádí ke Galilejskému jezeru, stejnému místu, kde Je?í? zapo?al své poslání, které p?ijal od Otce: ?lovit“ lidstvo, aby ho zachránil z vod zla a smrti. Kdy? procházel po b?ehu onoho jezera, povolal Petra a ostatní první u?edníky, aby se jako on stali ?rybá?i lidí“; a nyní, po zmrtvýchvstání, je na nich, aby toto poslání naplňovali, aby znovu a znovu rozhazovali sí?, no?ili naději evangelia do vod světa, aby se plavili po mo?i ?ivota, aby se tak v?ichni mohli dostat do Bo?ího objetí.
Jak m??e Petr tento úkol splnit? Evangelium nám ?íká, ?e je to mo?né jen díky tomu, ?e zakusil nekone?nou a bezpodmíne?nou Bo?í lásku ve svém vlastním ?ivotě, a to i v hodině selhání a zap?ení. Z tohoto d?vodu, kdy? se Je?í? obrací k Petrovi (s otázkou), evangelium pou?ívá ?ecké sloveso agapao, které odkazuje na lásku, kterou má B?h k nám, na to, ?e se (pro nás) obětuje bez výhrad a bez vypo?ítavosti, na rozdíl od slovesa, které ve své odpovědi pou?ívá Petr, to naopak popisuje p?átelskou lásku, kterou sdílíme mezi sebou.
Kdy? se Je?í? ptá Petra: ??imone, synu Jan?v, miluje? mě?“ (Jan 21,16) odkazuje tedy na lásku Otcovu. Je to, jako by mu Je?í? ?íkal: Jen kdy? jsi poznal a pro?il tuto Bo?í lásku, která nikdy neselhává, bude? moci pást mé beránky; pouze v lásce Boha Otce bude? moci milovat své bratry a sestry s oním ?více, navíc“, to znamená obětovat sv?j ?ivot za své bratry a sestry.
Petrovi je tedy svě?en úkol, aby ?miloval více“ a dal sv?j ?ivot za stádce. Petrova slu?ba se vyzna?uje právě touto sebe dávající láskou, proto?e ?ímská církev p?edsedá v lásce a její pravou autoritou je láska Kristova. Nikdy nejde o to, abychom druhé uchvacovali útlakem, nábo?enskou propagandou nebo mocenskými prost?edky, ale v?dy je to jen otázka lásky, jak to dělal Je?í?.
On – jak ?íká sám apo?tol Petr – ?je ten kámen, který jste vy, stavitelé, p?i stavbě odhodili, ale z kterého se stal kámen úhelný“ (Sk 4,11). A je-li tím kamenem Kristus, má Petr pást stádce, ani? by kdy podlehl poku?ení být osamělým v?dcem nebo p?edstavitelem postaveným nad druhé, tím, kdo ze sebe dělá pána těch, kte?í mu byli svě?eni (srov. 1 Petr 5,3); naopak, je od něj po?adováno, aby slou?il ví?e svých brat?í a sester a krá?el spolu s nimi: V?ichni toti? máme být ??ivými kameny“ (1 Petr 2,5), svým k?tem jsme byli povoláni k tomu, abychom budovali Bo?í stavbu v bratrském spole?enství, v harmonii Ducha a v sou?ití bez ohledu na odli?nosti. Jak ?íká svatý Augustin: ?Církev je tvo?ena v?emi těmi, kdo ?ijí ve svornosti se svými brat?ími a sestrami a milují své bli?ní" (Kázání 359,9).
P?ál bych si, aby právě toto, brat?i a sestry, bylo na?ím prvním velkým p?áním: sjednocená církev, znamení jednoty a spole?enství, které by se stávala kvasem pro smí?ený svět.
V na?í době stále vidíme p?íli? mnoho nesoulad?, p?íli? mnoho ran zp?sobených nenávistí, násilím, p?edsudky, strachem z odli?nosti, ekonomickým paradigmatem, které vyko?is?uje zdroje země a odsouvá na okraj ty nejchud?í. A my chceme být v tomto těstě malým kvasem jednoty, spole?enství a bratrství. Chceme ?íci světu s pokorou a radostí: pohle?te na Krista! P?ibli?te se k němu! P?ijměte jeho Slovo, které osvěcuje a utě?uje! Naslouchejte jeho nabídce lásky, abychom se (v?ichni) stali jeho jedinou rodinou: v jediném Kristu jsme jedno. A toto je cesta, na kterou je t?eba se vydat spole?ně, my sami, ale také se sesterskými k?es?anskými církvemi, s těmi, kdo jdou po jiných nábo?enských cestách, s těmi, kdo poci?ují neklid spojený s hledáním Boha, se v?emi ?enami a mu?i dobré v?le, abychom vybudovali nový svět, v něm? zavládne pokoj.
To je misijní duch, který nás má o?ivovat, ani? bychom se uzav?eli v na?í malé skupince nebo se pova?ovali za nad?azené světu; jsme povoláni nabízet Bo?í lásku v?em, aby bylo dosa?eno takové jednoty, která neru?í rozdíly, ale oceňuje osobní p?íběh ka?dého ?lověka a sociální a nábo?enskou kulturu ka?dého národa.
Brat?i a sestry, toto je hodina lásky! Bo?í láska, která z nás ?iní bratry a sestry, je jádrem evangelia a spolu s mým p?edch?dcem Lvem XIII. se dnes m??eme ptát: kdyby toto kritérium ?p?evládalo ve světě, neustaly by okam?itě v?echny sváry a nenavrátil by se mír?“ (Encyklika Rerum novarum, 21).
Ve světle a síle Ducha svatého budujme církev zalo?enou na Bo?í lásce, církev jako znamení jednoty, misijní církev, která otevírá svou náru? světu, která hlásá Slovo, nechává se znepokojovat dějinami a stává se kvasem svornosti pro lidstvo.
Spole?ně, jako jeden lid, jako brat?i a sestry, se vydejme vst?íc Bohu a milujme se navzájem.
