Pape?ova homilie p?i Jubileu nemocn?ch
Ve svém kázání, které p?e?etl arcibiskup Rino Fisichella, pape? Franti?ek vyzval vě?ící, aby se zamysleli nad situací Izraelit? ve vyhnanství.
Pape? Franti?ek
?Hle, ?iním něco zcela nového: právě te? to vyr?stá, copak to nevidíte?“ (Iz 43,19). Tato slova adresuje Hospodin prost?ednictvím proroka Izaiá?e izraelskému lidu v babylonském vyhnanství. Pro Izraelity je to tě?ká doba, zdá se, ?e je v?e ztraceno. Jeruzalém byl dobyt a zpusto?en vojáky krále Nabukadnezara II. a deportovanému lidu nic nezbylo. Obzor se zdá být uzav?ený, budoucnost temná, ka?dá naděje zma?ená. V?echno by mohlo vyhnance p?imět k tomu, aby se nechali zlomit, aby ho?ce rezignovali, aby se necítili nadále Bohem po?ehnaní.
A p?ece právě v tomto kontextu je Hospodinovým pozváním uchopit něco nového, co se rodí. Ne něco, co se stane v budoucnosti, ale něco, co se ji? děje, co klí?í jako výhonek. Co to je? Co se m??e zrodit, ba co u? m??e vyklí?it v tak opu?těné a zoufalé situaci, jako je tato?
To, co se rodí, je nový lid. Lid, který po zhroucení fale?ných jistot minulosti objevil to podstatné: z?stat jednotný a spole?ně krá?et v Hospodinově světle (srov. Iz 2,5). Lid, který bude schopen obnovit Jeruzalém, proto?e se daleko od svatého města, se zni?eným chrámem, který u? nem??e slavit slavnostní liturgie, nau?il setkávat se s Hospodinem jiným zp?sobem: v obrácení srdce (srov. Jer 4,4), v praktikování práva a spravedlnosti, v pé?i o chudé a pot?ebné (srov. Jer 22,3), ve skutcích milosrdenství.
Je to stejné poselství, které m??eme jiným zp?sobem uchopit i v úryvku z evangelia (srov. J 8,1-11). I zde je ?lověk, ?ena, její? ?ivot je zni?en: ne geografickým vyhnanstvím, ale morálním odsouzením. Je h?í?nicí, a proto je vzdálena zákonu a odsouzena k ostrakizaci a smrti. Zdá se, ?e ani pro ni neexistuje ?ádná naděje. B?h ji v?ak neopou?tí. Vskutku, právě kdy? u? její trýznitelé svírají v rukou kameny, právě zde Je?í? vstupuje do jejího ?ivota, brání ji a zachraňuje p?ed jejich násilím a dává jí ?anci za?ít novou existenci: ?Jdi“ - ?íká jí - ?jsi svobodná“, ?jsi zachráněna“ (srov. v. 11).
Těmito dramatickými a dojemnými p?íběhy nás dne?ní liturgie vybízí, abychom na své postní cestě obnovili d?věru v Boha, který je nám v?dy nablízku, aby nás zachránil. ?ádné vyhnanství, ?ádné násilí, ?ádný h?ích ani ?ádná jiná ?ivotní realita mu nem??e zabránit, aby nestál u na?ich dve?í a neklepal, p?ipraven vstoupit, jakmile mu to dovolíme (srov. Zj3,20). Skute?ně, zvlá?tě kdy? jsou zkou?ky tě??í, jeho milost a láska nás dr?í je?tě pevněji, aby nás pozvedly.
Sestry a brat?i, tyto texty ?teme v době, kdy slavíme Jubileum nemocných a světa zdravotnictví, a nemoc je jistě jednou z nejtě??ích a nejtě??ích ?ivotních zkou?ek, v ní? se vlastníma rukama dotýkáme toho, jak jsme k?ehcí. M??eme se kv?li ní cítit jako lidé ve vyhnanství nebo jako ?ena v evangeliu: bez naděje do budoucna. Ale tak to není. Ani v těchto chvílích nás B?h nenechává samotné, a pokud se mu odevzdáme právě tam, kde na?e síly selhávají, m??eme zakusit útěchu z jeho p?ítomnosti. On sám, který se stal ?lověkem, chtěl sdílet na?i slabost ve v?em (srov. Flp 2,6-8) a dob?e ví, co je to utrpení (srov. Iz 53,3). Proto mu m??eme ?íci a svě?it své trápení a máme jistotu, ?e nalezneme soucit, blízkost a laskavost.
Ale nejen to. Ve své d?vě?ivé lásce nás vlastně zapojuje tak, ?e se m??eme stát naopak ?anděly“ jeden pro druhého, posly jeho p?ítomnosti, a to do té míry, ?e se ?asto jak pro trpící, tak pro ty, kdo o ně pe?ují, m??e l??ko nemocného proměnit ve ?svaté místo“ spásy a vykoupení.
Drazí léka?i, sestry a ?lenové zdravotnického personálu, kdy? pe?ujete o své pacienty, zejména o ty nejk?eh?í, Hospodin vám nabízí p?íle?itost neustále obnovovat sv?j ?ivot, ?ivit je vdě?ností, milosrdenstvím a nadějí (srov. bulu Spes non confundit, 11). Vyzývá vás, abyste je osvěcovali pokorným vědomím, ?e nic není samoz?ejmé a ?e v?echno je darem od Boha; abyste je ?ivili tou lidskostí, kterou zakou?íte, kdy? necháte padnout vněj?í zdání, ale to, co se po?ítá, z?stává: malá i velká gesta lásky. Dovolte p?ítomnosti nemocných, aby vstoupila do va?í existence jako dar, aby uzdravila va?e srdce, o?istila je od v?eho, co není láska, a zah?ála ho horoucím a sladkým ohněm soucitu.
S vámi tedy, drazí nemocní brat?i a sestry, v tomto období svého ?ivota sdílím mnohé: zku?enost nemohoucnosti, pocitu slabosti, závislosti na druhých v tolika věcech, pot?eby podpory. Není to v?dy snadné, ale je to ?kola, ve které se ka?dý den u?íme milovat a nechat se milovat, bez p?edstírání a bez odmítání, bez lítosti a bez zoufalství, vdě?ní Bohu a brat?ím a sestrám za dobro, které dostáváme, opu?tění a s d?věrou v to, co teprve p?ijde. Nemocni?ní pokoj a l??ko nemoci mohou být místem, kde usly?íme hlas Pána, který i nám ?íká: ?Hle, ?iním něco zcela nového: právě te? to vyr?stá, copak to nevidíte?“ (Iz 43,19). A tak obnovovat a posilovat na?i víru.
Benedikt XVI - který nám v době své nemoci podal krásné svědectví o vyrovnanosti - napsal, ?e ?míra lidskosti se zásadně ur?uje ve vztahu k utrpení“ a ?e ?spole?nost, která nedoká?e p?ijmout utrpení [...], je spole?ností krutou a nelidskou“ (encyklika Spe Salvi, 38). Je to pravda: spole?né vyrovnávání se s utrpením nás ?iní lid?těj?ími a sdílení bolesti je d?le?itou etapou na ka?dé cestě ke svatosti.
Drazí p?átelé, neodsouvejme k?ehké lidi ze svého ?ivota, jak to bohu?el dnes někdy ?iní ur?itý typ mentality, nevylu?ujme bolest ze svého okolí. Spí?e z ní udělejme p?íle?itost ke spole?nému r?stu, k pěstování naděje díky lásce, kterou nám B?h nejprve vlil do srdce (srov. ?ím 5,5) a která je tím, co nad v?ím z?stává nav?dy (srov. 1 Kor13,8-10.13).
