Pape? Franti?ek a p?átelství s mlad?m Ukrajincem: ?A? u? nikdy nikdo ne?íká, ?e nemiluji Ukrajinu“
Salvatore Cernuzio – Vatikán
P?ed setkáním do?lo ke st?etu. P?ed asi 80 dopisy duchovní podpory v době války, p?ed 25 setkáními v Domě sv. Marty, p?ed navázáním vztahu jako mezi otcem a synem a dosa?ením takové d?věry, ?e – tvá?í v tvá? kritice, kterou na Ukrajině sklidil za některé své výroky – pape? zvolal: ?Nemáte právo ?íkat, ?e nemiluji Ukrajinu“, do?lo mezi pape?em Franti?kem a Denysem Koliadou ke st?etu. Tento mladý mu? pocházející z Kanivu, malého města na Dněpru, se v těchto dnech smutku nad pape?ovou smrtí podělil s vatikánskými médii o své svědectví, ve kterém ?íká, ?e jediné, co si p?eje, je vzdát hold tomu, kdo byl otcem a pr?vodcem v nejtemněj?í době jeho země.
Kdy? za?ala rozsáhlá invaze na Ukrajinu, p?edal jsem pape?i Franti?kovi dopisy od dětí prost?ednictvím argentinského pastora Alejandra, jeho starého p?ítele z Buenos Aires. Byla v nich slova strachu, ztráty, modlitby za mír... Krátce nato jsem zaslechl některé výroky pape?e o válce. Zranily mě. Ne proto, ?e by chtěl ublí?it, ale proto, ?e na Ukrajině jsme ?ili v epicentru bolesti. A někdy i dobré slovo, pokud není uvedeno do kontextu, m??e bodnout jako n??. Napsal jsem mu up?ímný, a? tvrdý dopis, který kon?il slovy: ?Ukrajina má pro vás otázku, kterou si kdysi vyslechl Petr: ?imone, synu Jan?v, miluje? mě?“ Ne?ekal jsem odpově?. Nedoufal jsem v ni. Kdo pot?ebuje dal?í hlas ze země, kde v?ichni k?i?í? Ale u? druhý den mi pape? odpověděl. Jednodu?e, bez okolk?: ?P?ij?. Chci, abys mi to ?ekl osobně. Pot?ebuji to sly?et od tebe.“
Právo a povinnost bránit se
A Denys, syn z protestantské rodiny a bývalý student Ukrajinské katolické univerzity, do Domu sv. Marty skute?ně p?ijel. Nikoli bez po?áte?ního strachu, ale také zvědavý na poznání tohoto pape?e, který, jak ?íká, mu v?dy p?ipadal jako ?pastý?, který se nikdy nebál naslouchat ani těm, kte?í k němu p?icházeli s bolestí a obviněními“.
Tak za?al ná? p?íběh. Nebyla to audience, ale setkání mezi zraněním a srdcem, které hledalo dialog. Ten den jsem dorazil s malou skupinkou: já, m?j u?itel Myroslav Marynovych (bývalý politický vězeň z Gulagu), pastor Alejandro a několik p?átel. Neměli jsme s sebou nic, jen naději, ?e nás vyslechne. A pape? nás p?ijal a věnoval nám p?ldruhé hodiny. Nejvýznamněj?í v?ak nebyl ?as, ale zp?sob, jakým naslouchal. Bez obhajování. Bez ospravedlňování. Naslouchal, nakláněl se dop?edu, pamatoval si jména, kladl otázky, ?ádal o vysvětlení. Vyprávěl nám o svém u?iteli, biskupu Stepanu Chmilovi. P?i té p?íle?itosti pronesl jednoduchou, ale pro mě velmi d?le?itou větu: ?Ukrajinci mají nejen právo, ale i povinnost se bránit. Proto?e ten, kdo se nebrání, se blí?í sebevra?dě.“
Starost o vojáky, vězně, vdovy, děti
S mladým Denysem, kterého Franti?ek ?ertovně p?ejmenoval na ?uniatského protestanta“, p?íběh pokra?oval i po této audienci. ?Dej mi svou adresu. Napí?u ti,“ ujistil ho pape?. Od té doby následovala ?ada dopis?, asi 80, které si tento mladík schovává doma a které v sou?asné době pova?uje za sv?j osobní poklad.
Vyprávěl jsem mu, co se děje na frontě, sdílel jsem p?íběhy voják?, vězň?, kaplan?, vdov, dětí. A on... si to pamatoval. Pamatoval si jména. Ptal se na ně. V jednom z dopis? mi napsal: ?Jak se má Gennadij?“ (ukrajinský vojenský kaplan). ?A jak se má jeho ?ena? A ty děti? Jsou v?echny na?ivu po bombardování?“
Nést k?í?
Kromě dopis? mezi Franti?kem a tímto ?drahým chlapcem“, jak ho nazýval, se ve Vatikánu uskute?nilo 25 setkání. Informace o nich nebyla nikdy zve?ejněna, slou?ila pouze k vzájemnému naslouchání: prolínal se p?i nich Denys?v p?íběh a p?íběhy válkou zmítaného národa, které mu vyprávěl, a slova pastý?e, otce v?ech. Z pape?ovy strany to byla ?skute?ná, tichá, vytrvalá p?ítomnost“, vypráví Denys.
Kdy? jsem byl plný hněvu – hněvu toho, kdo ka?dý den vidí umírat děti, kdo vidí zni?ené domy, zlomenou naději – psal jsem mu. A to nikoli poka?dé mírně, naopak někdy to bylo s tvrdostí a zoufalstvím. V?dy odpovídal: ?Nenos sv?j k?í? sám. I Kristus pot?eboval ?imona‘, opakoval mi několikrát. Jako by věděl, ?e znovu upadnu, ?e budu chtít opustit toto pole bolesti. A v těch slovech jsem nacházel sílu vytrvat. Dob?e si pamatuji jeden z na?ich rozhovor?. Viděl jsem, jak je unavený. Navrhl jsem mu tedy: ?Drahý ot?e, neneste sv?j k?í? sám. K?í? obná?í také tíhu solidarity se stádcem“.
?Jsem h?í?ník, ale nemáte právo ?íkat, ?e nemiluji Ukrajinu.“
Je je?tě jedna věta, na kterou Denys Koliada nikdy nezapomene. Bylo to v době, kdy mnoho lidí na Ukrajině ost?e kritizovalo pape?e Franti?ka za některé jeho výroky.
?Setkal jsem se s ním a ?ekl jsem mu: ?Mnoho lidí na Ukrajině je zraněno. Mnozí ?íkají, ?e nás nemilujete.“ S jednoduchostí mi odpověděl: ?M??ete ?íkat, ?e jsem h?í?ník. A budete mít pravdu. Ale nemáte právo ?íkat, ?e nemiluji Ukrajinu.“
Nemohl jsem ml?et tvá?í v tvá? skute?nosti, ?e válka je zlo. A ?e slova o míru, pokud nejsou dob?e vysvětlena, mohou znít jako urá?ka pro ty, kte?í umírají. Na to setkání jsem ?el jako ?lověk, který trpí. ?ekl jsem mu: ?Svatý ot?e, i dobré slovo m??e být ranou, pokud není vysvětleno tomu, kdo k?i?í bolestí. I ty nejlep?í úmysly pot?ebují jasnost, kdy? se mluví o válce.“ Podíval se mi do o?í a odpověděl: ?Děkuji, ?e jsi mi to ?ekl. Mo?ná jsem se mýlil. Pokud bude t?eba, p?ij? znovu. Promluvíme si o tom znovu. Chci to pochopit.“
Bolest z krutosti v??i lidem
Někdy to byl sám pape?, kdo p?evzal iniciativu a kontaktoval mladíka. Udělal to, kdy? viděl záběry mu?ení ukrajinských voják?. ?To je hr?za. To je va?e k?í?ová cesta... Ale vy nejste jen svědky oběti. Jste svědky vzk?í?ení,“ napsal jednou. ?Dob?e věděl, co se děje. A hluboce tím trpěl,“ ?íká Denys.
Krutost jej nikdy nezatvrdila. Naopak, z?stal mírný, schopný naslouchat, pamatovat si, modlit se za lidi, které mo?ná nikdy nepotkal. A právě v tom vidím jeho skute?nou odpově? na válku: ne v ospravedlňování, v teorii, ale v soucitu, který se nevzdává. S láskou, která se nebojí být blízko ranám. Viděl jsem mu?e, který se opravdu sna?il být blízko. A viděl jsem také, jak ?asto, krutě a záměrně, byla jeho slova vytr?ena z kontextu. Jak se vytvá?el obraz lhostejného pape?e, ani? by se poslouchalo, co skute?ně ?íká.
Dobré skutky v tichosti
Pape? neopomíjel ani materiální podporu vdovám, sirotk?m, bývalým vězň?m a zraněným. ??íkal jsem mu: ?Mo?ná bychom o tom měli mluvit, dát to lidem vědět.‘ A on se usmíval a odpovídal: ?Dobré skutky pot?ebují ticho.‘“
Nez?stával jen u výzev a prohlá?ení, měl rád konkrétní lidi. Tvá?e. P?íběhy. ?eny, které ztratily man?ela. Děti bez otce. Ty, kte?í se vrátili z vězení. ?asto jsem viděl na jeho tvá?i dojetí, kdy? jsem mu vyprávěl p?íběhy z války. Ale také naději v jeho o?ích, kdy? jsem mluvil o odvaze dobrovolník?, léka??, voják?, kte?í navzdory v?emu neztratili svou lidskost.
Byl to někdo, kdo uměl naslouchat
Tento obraz z?stává Denysovi nyní, kdy? pape? Franti?ek u? není mezi námi: ?Cítím se jako sirotek,“ svě?uje se, ?jako někdo, kdo ztratil p?ítele, který se nebál mých slz, mého hněvu, mých otázek. ?asto vzpomínám na jeho dopisy, na jeho doporu?ení: ?Modlím se za tebe. Také se za mě modli.“ A ob?as instinktivně vezmu do ruky telefon, abych mu napsal, jak jsem to v?dycky dělal, kdy? bolest byla silná. Ale tentokrát u? mi neodpoví.“
Chybí mi. Moc. Navzdory této bolesti v?ak cítím hlubokou vdě?nost. Vdě?nost za to, ?e jsem měl někoho, kdo uměl naslouchat, kdo mi byl nablízku, i kdy? mi nedokázal dát odpovědi.
