杏MAP导航

PAPE? FRANTI?EK

Va?e Excelence, dámy a pánové,

dnes dopoledne se zde scházíme k setkání, které kromě svého institucionálního charakteru chce být p?edev?ím rodinným okam?ikem: momentem, v něm? se rodina národ? symbolicky spojuje prost?ednictvím va?í p?ítomnosti, aby si bratrsky pop?ála, zanechala spor?, které rozdělují, a raději znovu objevila to, co spojuje. Na za?átku tohoto roku, který má pro katolickou církev zvlá?tní význam, má na?e setkání výjime?nou symbolickou hodnotu, nebo? samotným smyslem jubilea je ?zastavit se“ v hore?natém shonu, který stále více charakterizuje ka?dodenní ?ivot, osvě?it se a nasytit tím, co je skute?ně podstatné: znovu objevit sami sebe jako Bo?í děti a bratry a sestry v Bohu, odpustit urá?ky, podpo?it slabé a chudé, dát zemi odpo?inout, uplatňovat spravedlnost a opět nalézt naději. K tomu jsou povoláni v?ichni, kdo slou?í spole?nému dobru a vykonávají onu vysokou formu lásky – mo?ná nejvy??í formu lásky, kterou je politika.

V tomto duchu vás vítám a p?edev?ím děkuji Jeho Excelenci velvyslanci Georgi Poulidesovi, děkanovi diplomatického sboru, za slova, jimi? se stal tlumo?níkem va?ich spole?ných pocit?. V?echny vás srde?ně vítám, vdě?ný za náklonnost a úctu, kterou va?e národy a vlády chovají k Apo?tolskému stolci a kterou dob?e reprezentujete. Svěd?í o tom náv?těvy více ne? t?iceti hlav stát? a vlád, které jsem měl tu radost p?ijmout ve Vatikánu v roce 2024, stejně jako podpis Druhého dodatkového protokolu k Dohodě mezi Svatým stolcem a Burkinou Faso o právním postavení katolické církve v Burkině Faso a Dohody mezi Svatým stolcem a ?eskou republikou o některých právních zále?itostech, podepsané v loňském roce. V ?íjnu loňského roku pak byla na dal?í ?ty?i roky obnovena Prozatímní dohoda mezi Svatým stolcem a ?ínskou lidovou republikou o jmenování biskup?, co? je známkou p?ání pokra?ovat v uctivém a konstruktivním dialogu s ohledem na dobro katolické církve v této zemi a na dobro celého ?ínského lidu.

Pokud jde o mě, hodlal jsem tuto náklonnost opětovat svými nedávnými apo?tolskými cestami, které mě zavedly do vzdálených zemí, jako je Indonésie, Papua-Nová Guinea, Východní Timor a Singapur, i do zemí bli??ích, jako je Belgie a Lucembursko, a kone?ně na Korsiku. A?koli jde samoz?ejmě o velmi odli?né skute?nosti, ka?dá cesta je pro mě p?íle?itostí setkat se a vést dialog s r?znými národy, kulturami a nábo?enskými zku?enostmi a p?inést slovo povzbuzení a útěchy, zejména těm nejzranitelněj?ím. K těmto cestám se p?idávají t?i mé náv?těvy italských měst Verona, Benátky a Terst.

Právě italským ú?ad?m, národním i místním, bych chtěl na za?átku tohoto jubilejního roku vyjád?it zvlá?tním zp?sobem svou vdě?nost za úsilí, které vynalo?ily na p?ípravu ?íma na jubileum. Neustálá práce v těchto měsících, která zp?sobila nemálo nep?íjemností, je nyní odměněna zlep?ením některých slu?eb a ve?ejných prostranství, tak?e si v?ichni, ob?ané, poutníci i turisté, mohou je?tě více u?ívat krásy Vě?ného města. ?íman?m, kte?í jsou známí svou pohostinností, adresuji zvlá?tní my?lenku a děkuji jim za trpělivost, kterou měli v posledních měsících, a za trpělivost, kterou budou mít p?i p?ijetí mnoha náv?těvník?, kte?í p?ijedou. Rád bych také vyjád?il srde?né poděkování v?em policist?m, civilní obraně, zdravotnickým orgán?m a dobrovolník?m, kte?í ka?dý den dělají v?e pro to, aby zajistili bezpe?nost a klidný pr?běh jubilea.

Vá?ení velvyslanci,

ve slovech proroka Izaiá?e, která podle podání, je? nám p?edal evangelista Luká? (4,16-21), Pán Je?í? u?inil svými v nazaretské synagoze na po?átku svého ve?ejného ?ivota, nacházíme ztělesněné nejen tajemství Vánoc, které jsme právě oslavili, ale také tajemství Jubilea, které pro?íváme. Kristus p?i?el, ?aby zvěstoval radostnou zprávu pokorným, obvázal ty, jim? puká srdce, oznámil zajatým propu?tění, svobodu uvězněným, hlásal Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,1-2a).

Bohu?el za?ínáme tento rok v době, kdy světem zmítají ?etné konflikty, vět?í i men?í, více ?i méně známé, a také obnovení ohavných teroristických ?in?, jako byly ty, k nim? nedávno do?lo v německém Magdeburgu a americkém New Orleansu.

Vidíme také, ?e v mnoha zemích jsou sociální a politické souvislosti vyost?ené rostoucími kontrasty. Setkáváme se se stále více polarizovanými spole?nostmi, v nich? doutná v?eobecný pocit strachu a ned?věry v bli?ního a v budoucnost. K tomu p?ispívá neustálé vytvá?ení a ?í?ení fale?ných zpráv, které nejen?e zkreslují realitu fakt?, ale ve výsledku také pok?ivují svědomí, vzbuzují fale?né vnímání r?zných skute?ností a vytvá?ejí atmosféru ned?věry, která rozdmýchává nenávist, podkopává bezpe?nost lidí a ohro?uje ob?anské sou?ití a stabilitu celých národ?. Tragickým p?íkladem takového jednání jsou útoky na p?edsedu vlády Slovenské republiky a nově zvoleného prezidenta Spojených stát? amerických.

Tato atmosféra nejistoty podněcuje stavbu nových zdí a vyty?ování nových hranic, zatímco jiné, jako nap?íklad ta, která ji? více ne? padesát let rozděluje ostrov Kypr, a ta, která ji? více ne? sedmdesát let rozděluje Korejský poloostrov, z?stávají pevně na svém místě, rozdělují rodiny a p?etínají domy i města ve dví. Moderní hranice se prohla?ují za linie vymezující identitu, kde je r?znost d?vodem k podezíravosti, ned?vě?e a strachu: ?To, co p?ichází odjinud, není spolehlivé, proto?e to neznáme, není nám to blízké, nepat?í to do na?í vesnice. [...] V d?sledku toho se vytvá?ejí nové sebeobranné bariéry, tak?e u? neexistuje svět a existuje jen 'm?j' svět, a to do té míry, ?e mnozí p?estávají být pova?ováni za lidské bytosti s nezcizitelnou d?stojností a stávají se prostě 'těmi'“ (encyklika Fratelli tutti, 3. ?íjna 2020, 27). Výraz hranice (italsky confine) paradoxně neozna?uje místo, které odděluje, ale spí?e místo, které spojuje, ?kde se ocitáme spolu“ (cum-finis), kde se m??eme setkat s druhým, poznat ho, vést s ním dialog.

Mým p?áním do nového roku je, aby jubileum p?edstavovalo pro v?echny, k?es?any i nek?es?any, p?íle?itost znovu promyslet také vztahy, které nás spojují jako lidské bytosti a politická spole?enství; p?ekonat logiku konfrontace a p?ijmout místo ní logiku setkání; aby nás doba, která nás ?eká, nezastihla jako zoufalé bloudící, ale jako poutníky naděje, tedy jako lidi a spole?enství na cestách, kte?í se zavázali vytvá?et mírovou budoucnost.

Na druhé straně, tvá?í v tvá? stále reálněj?í hrozbě světové války, je posláním diplomacie podporovat dialog se v?emi, v?etně těch partner?, kte?í jsou pova?ováni za ?nepohodlněj?í“ nebo se nepova?ují za oprávněné vyjednávat. Jedině tak lze zlomit okovy nenávisti a pomsty, které vězní, a zne?kodnit munici lidského sobectví, pýchy a hrdosti, je? jsou ko?enem ka?dé bojovné v?le, která ni?í.

P?inést chudým radostnou zvěst

V ka?dé době a na ka?dém místě ?lověka v?dy lákala p?edstava, ?e m??e být soběsta?ný, ?e si m??e vysta?it sám a být str?jcem svého osudu. Kdykoli se nechá ovládnout touto domněnkou, zjistí, ?e je vněj?ími událostmi a okolnostmi donucen zjistit, ?e je slabý a bezmocný, chudý a pot?ebný, su?ovaný duchovními i hmotnými nesnázemi. Jinými slovy, zji??uje, ?e je ne??astný a pot?ebuje někoho, kdo by ho z jeho bídy vytáhl.

V na?í době je mnoho bídy. Nikdy p?edtím lidstvo neza?ilo takový pokrok, rozvoj a bohatství a snad nikdy p?edtím se neocitlo tak osamělé a ztracené jako dnes, kdy nez?ídka dává p?ednost domácím mazlí?k?m p?ed dětmi. Je naléhavě zapot?ebí p?ijmout hlásání radostné zvěsti. Hlásání, které nám v k?es?anské perspektivě nabízí B?h o váno?ní noci! Nositelem zvěstování naděje a pravdy se v?ak m??e stát ka?dý - i ten, kdo není vě?ící.

V?dy? lidská bytost je obda?ena vrozenou touhou po pravdě. Toto hledání je základním rozměrem lidského bytí, nebo? ka?dý ?lověk v sobě nosí touhu po objektivní pravdě a neuhasitelnou touhu po poznání. Tak tomu bylo v?dy, ale v na?í době se zdá, ?e popírání zjevných pravd nabývá p?evahy. Někte?í ned?vě?ují racionálním argument?m, proto?e je pova?ují za nástroje v rukou nějaké okultní moci, zatímco jiní vě?í, ?e jednozna?ně vlastní svou samostatně vytvo?enou pravdu, a tím se vyvazují z konfrontace a dialogu s těmi, kdo si myslí něco jiného. Obě tyto skupiny tak mají sklon vytvá?et si svou vlastní ?pravdu“ a neberou ohled na objektivitu pravdy. Tyto tendence mohou být umocněny moderními komunika?ními prost?edky a umělou inteligencí, zneu?ívanými jako prost?edek manipulace s vědomím pro ekonomické, politické a ideologické ú?ely.

Moderní vědecký pokrok, zejména v oblasti výpo?etní techniky a komunikace, p?iná?í lidstvu nesporné výhody. Umo?ňuje nám zjednodu?it mnoho aspekt? ka?dodenního ?ivota, z?stat v kontaktu se svými blízkými, i kdy? jsou fyzicky daleko, získávat informace a roz?i?ovat své znalosti. Nelze v?ak p?ehlí?et ani jeho omezení a úskalí, nebo? ?asto p?ispívá k polarizaci, zu?ování du?evních perspektiv, zjednodu?ování reality, riziku zneu?ití, vzniku úzkosti a paradoxně i k izolaci, zejména prost?ednictvím sociálních médií a online her.

Vzestup umělé inteligence zesiluje obavy o práva du?evního vlastnictví, jistotu zaměstnání pro miliony lidí, respektování soukromí a ochranu ?ivotního prost?edí p?ed elektronickým odpadem. Témě? ?ádný kout světa nez?stal nedot?en rozsáhlou kulturní proměnou, kterou p?inesl nezadr?itelný technologický pokrok, a stále z?etelněj?í je p?izp?sobení se komer?ním zájm?m, co? vytvá?í kulturu zako?eněnou v konzumerismu.

Hrozí, ?e tato nerovnováha rozvrátí ?ád hodnot, který je p?ízna?ný pro vytvá?ení vztah?, vzdělávání a p?edávání spole?enských zvyk?, p?i?em? rodi?e, blízcí p?íbuzní a vychovatelé musí z?stat hlavními zdroji p?i p?edávání kultury, a vlády by se v jejich prospěch měly omezit na podp?rnou roli v rámci svých výchovných povinností. Sou?ástí této perspektivy je také výchova zamě?ená na mediální gramotnost, jejím? cílem je nabídnout základní nástroje na podporu schopnosti kritického my?lení, vybavit mladé lidi prost?edky nezbytnými pro jejich osobní r?st a aktivní ú?ast na budoucnosti jejich spole?nosti.

Diplomacie naděje je proto p?edev?ím diplomacií pravdy. Tam, kde chybí spojení mezi skute?ností, pravdou a poznáním, lidstvo ji? není schopno spolu hovo?it a vzájemně si porozumět, proto?e chybí základy spole?ného jazyka, který by byl zakotven ve skute?nosti věcí, a tudí? v?eobecně srozumitelný. Ú?elem jazyka je komunikace, která je úspě?ná pouze tehdy, jsou-li slova p?esná a význam pojm? v?eobecně p?ijatelný. Biblický p?íběh o babylonské vě?i ukazuje, co se stane, kdy? ka?dý mluví jen ?svým“ jazykem.

Komunikace, dialog a snaha o spole?né dobro vy?adují dobrou v?li a pou?ívání spole?ného jazyka. To je zvlá?tě d?le?ité v diplomatické sfé?e, zejména v multilaterálním kontextu. Na této podmínce závisí dopad a úspěch jakýchkoli slov, prohlá?ení, rezolucí a obecně dojednaných text?. Je skute?ností, ?e multilateralismus je silný a ú?inný pouze tehdy, kdy? se soust?edí na projednávané otázky a u?ívá jednoduchý, jasný a smluvený jazyk.

Proto je obzvlá?tě znepokojující snaha o instrumentalizaci mnohostranných dokument? - změnou významu pojm? nebo jednostrannou reinterpretací obsahu smluv o lidských právech - s cílem prosazovat rozdělující ideologie, které po?lapávají hodnoty a víru národ?. Jedná se vlastně o skute?nou ideologickou kolonizaci, která se podle pe?livě naplánovaných program? sna?í vymýtit tradice, historii a nábo?enské vazby národ?. Je to mentalita, která v domnění, ?e p?ekonala to, co pova?uje za ?temné stránky dějin“, dává prostor pro ?cancel culture“, netoleruje rozdíly a soust?edí se na práva jednotlivc?, p?i?em? zanedbává povinnosti v??i ostatním, zejména těm nejslab?ím a nejk?eh?ím (srov. Promluva k ob?anským p?edstavitel?m, zástupc?m p?vodních obyvatel a diplomatickému sboru, Quebek, 27. ?ervence 2022). V této souvislosti je nap?íklad nep?ijatelné hovo?it o takzvaném ?právu na potrat“, které je v rozporu s lidskými právy, zejména s právem na ?ivot. Ka?dý ?ivot musí být chráněn, a to v ka?dém okam?iku, od po?etí a? po p?irozenou smrt, proto?e ?ádné dítě není omylem ani nenese vinu za svou existenci, stejně jako ?ádný starý nebo nemocný ?lověk nem??e být zbaven naděje a odepsán.

Tento p?ístup je obzvlá?tě zatí?en d?sledky v kontextu r?zných mnohostranných orgán?. Mám na mysli zejména Organizaci pro bezpe?nost a spolupráci v Evropě, jejím? zakládajícím ?lenem je Svatý stolec, který se aktivně ú?astnil jednání, je? p?ed p?l stoletím vedla k Helsinské deklaraci z roku 1975. Je naléhavěj?í ne? kdy jindy obnovit ?ducha Helsinek“, díky němu? se proti sobě stojícím stát?m pova?ovaným za ?nep?átele“ poda?ilo vytvo?it prostor pro setkání, a nevzdávat se dialogu jako prost?edku ?e?ení konflikt?.

Naopak se zdá, ?e mnohostranné instituce, z nich? vět?ina vznikla na konci druhé světové války, tedy p?ed osmdesáti lety, ji? nejsou schopny zajistit mír a stabilitu, boj proti hladu a rozvoj, pro ně? byly vytvo?eny, ani skute?ně ú?inně reagovat na nové výzvy 21. století, jako jsou otázky ?ivotního prost?edí, ve?ejného zdraví, kulturní a sociální otázky, jako? i výzvy, které p?edstavuje umělá inteligence. Mnohé z nich je t?eba reformovat, p?i?em? je t?eba mít na paměti, ?e jakákoli reforma musí stavět na zásadách subsidiarity a solidarity a respektovat rovnou suverenitu stát?, p?i?em? je politováníhodné, ?e existuje riziko ?monadologie“ a rozt?í?těnosti do like-minded clubs, stejně smý?lejících klub?, které do sebe vpou?tějí pouze ty, kdo uva?ují podobně.

Nicméně tam, kde je dobrá v?le, se objevily a objevují povzbudivé signály. Mám na mysli Smlouvu o míru a p?átelství mezi Argentinou a Chile, podepsanou ve Vatikánu 29. listopadu 1984, která za zprost?edkování Svatého stolce a dobré v?le obou stran ukon?ila spor o kanál Beagle a ukázala, ?e mír a p?átelství jsou mo?né, kdy? se dva ?lenové mezinárodního spole?enství z?eknou pou?ití síly a slavnostně se zavá?í respektovat v?echna pravidla mezinárodního práva a podporovat dvoustrannou spolupráci. V poslední době mám na mysli pozitivní známky obnovení jednání s cílem vrátit se zpět k platformě dohody o íránském jaderném programu a zajistit tak bezpe?něj?í svět pro v?echny.

Ovázat rány zlomených srdcí

Diplomacie naděje je také diplomacií odpu?tění, která je schopna v době plné otev?ených ?i latentních konflikt? znovu navázat vztahy rozervané nenávistí a násilím, a tak ovázat rány zlomených srdcí p?íli? mnoha obětí. Mým p?áním pro leto?ní rok 2025 je, aby se celé mezinárodní spole?enství p?edev?ím sna?ilo ukon?it válku, která ji? témě? t?i roky krvavě su?uje su?ovanou Ukrajinu a která si vy?ádala obrovské mno?ství obětí, v?etně mnoha civilist?. Na obzoru se objevily některé povzbudivé náznaky, ale k vytvo?ení podmínek pro spravedlivý a trvalý mír a k zahojení ran zp?sobených agresí je t?eba je?tě mnoho práce.

Stejně tak znovu vyzývám k p?ímě?í a propu?tění izraelských rukojmích v Gaze, kde panuje velmi vá?ná a zoufalá humanitární situace, a ?ádám, aby palestinské obyvatelstvo dostalo ve?kerou pomoc, kterou pot?ebuje. Doufám, ?e se Izraelc?m a Palestinc?m poda?í obnovit mosty dialogu a vzájemné d?věry, po?ínaje těmi nejmlad?ími, aby i p?í?tí generace mohly ?ít vedle sebe ve dvou státech v míru a bezpe?í a aby se Jeruzalém stal ?městem setkávání“, kde k?es?ané, ?idé a muslimové ?ijí spole?ně v harmonii a respektu. Právě loni v ?ervnu jsme si ve Vatikánských zahradách v?ichni spole?ně p?ipomněli desáté výro?í Výzvy za mír ve Svaté zemi, které se 8. ?ervna 2014 zú?astnili tehdej?í prezident Státu Izrael ?imon Peres a prezident Státu Palestina Mahmúd Abbás spolu s patriarchou Bartolomějem I. Toto setkání bylo svědectvím o tom, ?e dialog je v?dy mo?ný a ?e nesmíme podlehnout my?lence, ?e nep?átelství a nenávist mezi národy mají navrch.

Je v?ak t?eba také poznamenat, ?e válku podněcuje neustálé ?í?ení stále d?myslněj?ích a ni?ivěj?ích zbraní. Dnes ráno znovu opakuji výzvu, abychom ?z peněz, které se vynakládají na zbraně a dal?í vojenské výdaje, zalo?ili 厂惫ě迟ový fond na kone?né odstranění hladu a na rozvoj nejchud?ích zemí, aby se jejich obyvatelé neuchylovali k násilným ?i podvodným ?e?ením a nebyli nuceni opou?tět své země p?i hledání d?stojněj?ího ?ivota“[1].

Válka je v?dy selháním! Zapojení civilist?, zejména dětí, a zni?ení infrastruktury není jen porá?kou, ale rovná se umo?nění zlu zvítězit nad oběma soupe?i. Nem??eme ani v nejmen?ím akceptovat bombardování civilist? nebo útoky na infrastrukturu nezbytnou pro jejich p?e?ití. Nem??eme se smí?it s tím, ?e děti umrznou, proto?e byly zni?eny nemocnice nebo zasa?ena energetická sí? země.

Zdá se, ?e celé mezinárodní spole?enství se shoduje na dodr?ování mezinárodního humanitárního práva, p?esto jeho neschopnost plně a konkrétně jej uplatňovat vyvolává otázky. Pokud jsme zapomněli na to, co le?í v samotném jádru, v samotných základech na?í existence, na posvátnost ?ivota, na principy, které hýbou světem, jak m??eme o?ekávat, ?e toto právo bude ú?inné? Je t?eba, aby tyto hodnoty byly znovu objeveny a aby se následně vtělily do zásad ve?ejného svědomí, aby princip lidskosti byl skute?ně základem pro jednání. Proto doufám, ?e tento jubilejní rok bude pro mezinárodní spole?enství p?íznivým obdobím, aby aktivně pracovalo na tom, aby nedotknutelná lidská práva nebyla obětována vojenským po?adavk?m.

Na tomto základě vyzývám k pokra?ování v práci na zaji?tění toho, aby nerespektování mezinárodního humanitárního práva ji? nep?ipadalo v úvahu. Je zapot?ebí dal?ího úsilí, aby se uskute?nilo to, o ?em se hovo?ilo také na 34. mezinárodní konferenci ?erveného k?í?e a ?erveného p?lměsíce, která se konala v ?íjnu loňského roku v ?enevě. Právě jsme oslavili 75. výro?í ?enevských úmluv a je i nadále nezbytné, aby normy a zásady, na nich? jsou zalo?eny, na?ly své naplnění na stále je?tě p?íli? mnoha otev?ených vále?ných scénách.

Mezi nimi mám na mysli r?zné konflikty, které p?etrvávají na africkém kontinentu, zejména v Súdánu, Sahelu, Africkém rohu, Mozambiku, kde probíhá vá?ná politická krize, a ve východních oblastech Demokratické republiky Kongo, kde je obyvatelstvo posti?eno vá?ným nedostatkem zdravotnických a humanitárních slu?eb, někdy je?tě zhor?eným terorismem, co? vede ke ztrátám na ?ivotech a vysídlení milion? lidí. K tomu se p?idávají ni?ivé následky povodní a sucha, které zhor?ují ji? tak nejisté podmínky v r?zných ?ástech Afriky.

Perspektiva diplomacie odpu?tění v?ak není povolána pouze k lé?ení mezinárodních nebo regionálních konflikt?. Ukládá ka?dému ?lověku odpovědnost stát se ?emeslníkem míru, aby bylo mo?né budovat skute?ně mírové spole?nosti, v nich? legitimní politické, ale i sociální, kulturní, etnické a nábo?enské rozdíly p?edstavují p?ínos, a nikoli zdroj nenávisti a rozdělení.

Mé my?lenky smě?ují zvlá?tě do Myanmaru, kde obyvatelstvo velmi trpí neustálými ozbrojenými st?ety, které nutí lidi utíkat ze svých domov? a ?ít ve strachu.

Je také smutné konstatovat, ?e zejména na americkém kontinentu p?etrvává několik kontext? vyhrocené politické a sociální konfrontace. Mám na mysli Haiti, kde doufám, ?e se co nejd?íve poda?í podniknout nezbytné kroky k obnovení demokratického po?ádku a zastavení násilí. Mám na mysli také Venezuelu a vá?nou politickou krizi, v ní? se nachází. Tu lze p?ekonat pouze up?ímným vyznáváním hodnot pravdy, spravedlnosti a svobody, respektováním ?ivota, d?stojnosti a práv ka?dého ?lověka - v?etně těch, kte?í byli v d?sledku událostí posledních měsíc? zat?eni -, odmítnutím v?ech druh? násilí a, doufejme, zahájením jednání v dobré ví?e a zamě?ených na spole?né dobro země. Mám na mysli Bolívii, která prochází znepokojivou politickou, sociální a hospodá?skou situací, a také Kolumbii, kde vě?ím, ?e s pomocí v?ech se poda?í p?ekonat mno?ství konflikt?, které tuto zemi ji? p?íli? dlouho rozdělují. Nakonec mám na mysli Nikaraguu, kde Svatý stolec, který je v?dy otev?ený uctivému a konstruktivnímu dialogu, se znepokojením sleduje opat?ení p?ijatá proti osobám a institucím církve a doufá, ?e nábo?enská svoboda a dal?í základní práva budou v?em nále?itě zaru?ena.

Skute?ný mír toti? nenastane, pokud nebude zaru?ena také nábo?enská svoboda, která zahrnuje respekt ke svědomí jednotlivc? a mo?nost ve?ejně projevovat svou víru a p?íslu?nost k nějakému spole?enství. V tomto smyslu jsou velmi znepokojivé rostoucí projevy antisemitismu, které d?razně odsuzuji a které se týkají stále vět?ího po?tu ?idovských komunit na celém světě.

Nemohu ml?et ani k ?etným pronásledováním r?zných k?es?anských komunit, kterých se ?asto dopou?tějí teroristické skupiny, zejména v Africe a Asii, ani k ?jemněj?ím“ formám omezování nábo?enské svobody, s nimi? se někdy setkáváme i v Evropě, kde p?ibývá právních norem a administrativních postup?, které ?omezují nebo fakticky ru?í práva, je? ústavy jednotlivým vě?ícím a nábo?enským skupinám formálně p?iznávají“[2]. V této souvislosti bych rád zopakoval, ?e nábo?enská svoboda p?edstavuje ?výdobytek politické a právní civilizace“[3], proto?e kdy? je ?uznána, respektuje se d?stojnost lidské osoby v jejích základech a posiluje se étos a instituce národ?“[4].

K?es?ané mohou a chtějí aktivně p?ispívat k budování spole?ností, v nich? ?ijí. I tam, kde netvo?í vět?inu spole?nosti, jsou plnoprávnými ob?any, zejména v zemích, kde ?ijí od nepaměti. Mám na mysli zejména Sýrii, která se po letech války a devastace zdá být na cestě stability. Doufám, ?e územní celistvost, jednota syrského lidu a nezbytné ústavní reformy nebudou nikým ohro?eny a ?e mezinárodní spole?enství pom??e Sýrii stát se zemí mírového sou?ití, kde se v?ichni Sy?ané, v?etně k?es?anské ?ásti, mohou cítit plnohodnotnými ob?any a podílet se na spole?ném blahu tohoto milovaného národa.

Stejně tak myslím na milovaný Libanon a doufám, ?e se této zemi s rozhodnou pomocí k?es?anské slo?ky poda?í dosáhnout pot?ebné institucionální stability, aby mohla ?e?it vá?nou hospodá?skou a sociální situaci, obnovit válkou posti?ený jih země a plně realizovat ústavu a dohody z Taifu. Nech? v?ichni Libanonci pracují na tom, aby tvá? Země cedr? nebyla nikdy znetvo?ena rozdělením, ale v?dy zá?ila pro ?sou?ití“ a Libanon z?stal zemí-poselstvím sou?ití a míru.

Vyhlásit svobodu otrok?m

Dva tisíce let k?es?anství pomohly odstranit otroctví z ka?dého právního systému. P?esto stále existuje více forem otroctví, po?ínaje málo uznávanou, ale ?iroce praktikovanou formou otroctví související s prací. P?íli? mnoho lidí ?ije jako otroci své práce, která se z prost?edku stala cílem, a jsou ?asto zotro?eni nelidskými pracovními podmínkami, pokud jde o bezpe?nost, pracovní dobu a mzdu. Je t?eba usilovat o vytvo?ení d?stojných pracovních podmínek a o to, aby se práce, sama o sobě u?lechtilá a zu?lech?ující, nestala p?eká?kou naplnění a r?stu lidské osobnosti. Zároveň je t?eba zajistit, aby existovaly skute?né pracovní p?íle?itosti, zejména tam, kde roz?í?ená nezaměstnanost podporuje nelegální práci a následně kriminalitu.

Dále je tu stra?livé otroctví drogové závislosti, které postihuje zejména mladé lidi. Je nep?ijatelné vidět, kolik ?ivot?, rodin a zemí je zni?eno touto pohromou, která, jak se zdá, stále více bují, a to i díky nástupu ?asto smrtelně nebezpe?ných syntetických drog, které jsou ?iroce dostupné díky ohavnému fenoménu obchodu s drogami.

Mezi dal?ími otroká?skými praktikami na?í doby pat?í k nejstra?něj?ím obchodníci s lidmi: bezohlední lidé, kte?í vyu?ívají nouze tisíc? lidí prchajících p?ed válkami, hladomorem, pronásledováním nebo d?sledky klimatických změn a hledajících bezpe?né místo k ?ivotu. Diplomacie naděje je diplomacií svobody, která vy?aduje spole?ný závazek mezinárodního spole?enství k odstranění tohoto neblahého obchodu.

Sou?asně se musíme postarat o oběti tohoto obchodu, kterými jsou samotní migranti, kte?í jsou nuceni urazit tisíce kilometr? pě?ky ve St?ední Americe i na Saha?e nebo p?ekonat St?edozemní mo?e ?i Laman?ský pr?liv v p?eplněných provizorních ?lunech, aby byli odmítnuti nebo se ocitli v cizí zemi v ilegalitě. Snadno zapomínáme, ?e máme co do ?inění s lidmi, které je t?eba p?ijmout, chránit, podporovat a integrovat[5].

S velkým znepokojením konstatuji, ?e migrace je stále zahalena temným mrakem ned?věry, místo aby byla vnímána jako zdroj rozvoje. Lidé v pohybu jsou vnímáni pouze jako problém, který je t?eba zvládnout. Nelze je pova?ovat za objekty, které je t?eba umístit, nýbr? mají svou d?stojnost a zdroje, které mohou nabídnout ostatním; mají své vlastní zku?enosti, pot?eby, obavy, touhy, sny, dovednosti, talenty. Pouze v této perspektivě lze dosáhnout pokroku p?i ?e?ení jevu, který vy?aduje spole?ný p?íspěvek v?ech zemí, mimo jiné prost?ednictvím vytvo?ení bezpe?ných ?ádných tras.

Pak je i nadále zásadní ?e?it základní p?í?iny vysídlení, aby opu?tění domova a hledání jiného bylo volbou, a nikoli ?nutností pro p?e?ití“. S ohledem na to pova?uji za zásadní spole?ný závazek investovat do rozvojové spolupráce, která by pomohla odstranit některé p?í?iny, je? vedou lidi k migraci.

Vyhlásit propu?tění vězň?

A kone?ně diplomacie naděje je diplomacií spravedlnosti, bez ní? nem??e být mír. Jubilejní rok je p?íznivou dobou pro uplatňování spravedlnosti, odpou?tění dluh? a zmírňování trest? vězň?. Neexistuje v?ak ?ádný dluh, který by komukoli, v?etně státu, umo?ňoval po?adovat ?ivot druhého. V této souvislosti znovu vyzývám k odstranění trestu smrti ve v?ech zemích[6], proto?e dnes nenachází ?ádné opodstatnění mezi nástroji schopnými napravit spravedlnost.

Na druhou stranu nesmíme zapomínat, ?e v jistém smyslu jsme vězni v?ichni, proto?e v?ichni jsme dlu?níky: Bohu, druhým a také na?í milované Zemi, z ní? dostáváme ka?dodenní potravu. Jak jsem p?ipomněl ve svém ka?doro?ním poselství ke 厂惫ě迟ovému dni míru, ?ka?dý z nás musí ur?itým zp?sobem cítit odpovědnost za devastaci, které je vystaven ná? spole?ný domov“[7]. Stále ?astěji se zdá, ?e p?íroda se proti lidskému jednání bou?í extrémními projevy své síly. P?íkladem jsou ni?ivé záplavy ve st?ední Evropě a ve ?panělsku, stejně jako cyklony, které na ja?e zasáhly Madagaskar a těsně p?ed Vánocemi francouzský departement Mayotte a Mosambik.

To v?e nám nem??e být lhostejné! Nemáme na to právo! Naopak, máme povinnost vyvinout maximální úsilí, abychom se postarali o ná? spole?ný domov a o ty, kte?í jej obývají a budou obývat.

Na konferenci COP 29 v Baku byla p?ijata rozhodnutí o zaji?tění více finan?ních prost?edk? na opat?ení v oblasti klimatu. Doufám, ?e umo?ní rozdělení zdroj? pro mnoho zemí zranitelných klimatickou krizí a zatí?ených tí?ivým ekonomickým dluhem. S ohledem na to vyzývám bohat?í státy, aby odpustily dluhy zemím, které je nikdy nemohly splatit. Nejde jen o akt solidarity ?i velkorysosti, ale p?edev?ím o akt spravedlnosti, zatí?ené také novou formou nerovnosti, kterou si dnes stále více uvědomujeme: ?ekologickým dluhem“, zejména mezi Severem a Jihem [8].

Také ve funkci ekologického dluhu je d?le?ité najít ú?inné zp?soby, jak p?eměnit vněj?í dluh chudých zemí v ú?inné, kreativní a odpovědné zásady a programy integrálního lidského rozvoje. Svatý stolec je p?ipraven tento proces doprovázet s vědomím, ?e neexistují ?ádné hranice ani bariéry, a? u? politické nebo sociální, za které by se ?lověk mohl schovat [8].

Drazí velvyslanci,

v k?es?anské perspektivě je Jubileum ?asem milosti. A jak bych si p?ál, aby tento rok 2025 byl skute?ně rokem milosti, bohatým na pravdu, odpu?tění, svobodu, spravedlnost a mír! ?V srdci ka?dého ?lověka je obsa?ena naděje jako touha a o?ekávání dobra"[10] a ka?dý z nás je povolán k tomu, aby kolem nás vzkvétala. To je mé nejsrde?něj?í p?ání vám v?em, drazí velvyslanci, va?im rodinám, vládám a národ?m, které zastupujete: ké? naděje vzkvétá v na?ich srdcích a ké? na?e doba nalezne mír, po kterém tolik tou?í. Děkuji.

[1] Encyklika. Fratelli tutti (3. ?íjna 2020), 262; srov. encyklický list svatého Pavla VI. Populorum progressio (26. b?ezna 1967), 51.

[2] Svatý Jan Pavel II., Poselství k 21. světovému dni míru, 1. ledna 1988, ?. 2.

[3] Benedikt XVI, Poselství k XLIV. světovému dni míru, 1. ledna 2011, ?. 5.

[4] Ibidem.

[5] Promluva k ú?astník?m mezinárodního fóra ?Migrace a mír“, 21. února 2017.

[6] Srov. poselství k LVIII. světovému dni míru, 1. ledna 2025, ?. 11.

[7] Tamté?, ?. 4.

[8] Srov. bulu Spes non confundit (9. května 2024), ?. 16; encyklický list Laudato si' (24. května 2015), 51.

[9] Srov. encykliku Laudato si', 52.

[10] Bulla Spes non confundit, 1.