杏MAP导航

PAPE? FRANTI?EK

Anděl Páně zahalený světlem osvěcuje noc a zvěstuje pastý??m radostnou novinu: ?Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro v?echen lid: Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, Kristus Pán.“ (Lk 2,10-11). A uprost?ed ú?asu chudých a zpěvu anděl? se nebesa otevírají zemi: B?h se stal jedním z nás, aby nás p?ipodobnil sobě, sestoupil mezi nás, aby nás pozvedl a p?ivedl zpět do Otcova objetí.

A to je, sestry a brat?i, na?e naděje. B?h je Emanuel, je B?h s námi. Nekone?ně velký se stal malým, temnoty světa prozá?ilo bo?ské světlo, sláva nebes se zjevila na zemi. A jak? V mali?kosti Dítěte. A jestli?e B?h p?ichází, i kdy? se na?e srdce podobá chudým jeslím, pak m??eme ?íci: naděje není mrtvá, naděje je ?ivá a nav?dy obklopuje ná? ?ivot! Naděje nezklame.

Sestry a brat?i, otev?ením Svaté brány jsme zahájili nové jubileum: ka?dý z nás m??e vstoupit do tajemství tohoto hlásání milosti. Je to noc, kdy se světu doko?án otev?ely dve?e naděje; je to noc, kdy B?h ka?dému ?íká: i pro tebe je naděje! Je tu naděje pro ka?dého z nás. Al nezapomínejte, sestry a brat?i, ?e B?h odpou?tí v?echno a B?h odpou?tí v?dycky. Nezapomeňte na to. I toto je jeden ze zp?sob?, jak chápat naději v Hospodina.

Abychom tento dar p?ijali, jsme povoláni vydat se na cestu s bázní betlémských pastý??. Evangelium ?íká, ?e kdy? p?ijali andělovo zvěstování, ?bez me?kání se vydali na cestu“ (Lk 2,16). To je doporu?ení znovu objevit ztracenou naději, obnovit ji v sobě, zasít ji do pustin na?í doby a na?eho světa: bez me?kání. A v této době je tolik pusto?ení. Mysleme na války, na děti post?ílené kulomety, na bomby ve ?kolách nebo nemocnicích. Neotálejme, nepolevujme v tempu, nýbr? se nechme strhnout dobrou zvěstí. 

Bez otálení se vydejme vst?íc Pánu, který se pro nás narodil, s lehkým a bdělým srdcem, p?ipraveni na setkání, abychom dokázali naději promítnout do situací na?eho ?ivota. A právě to je ná? úkol: p?ivádět naději do r?zných ?ivotních situací. Proto?e k?es?anská naděje není happy end, na který se pasivně ?eká, není to happy end filmu: je to p?íslib Hospodina, který je t?eba p?ijmout tady a te?, na této zemi, která trpí a sténá. Proto po nás po?aduje, abychom neotáleli, abychom se neutápěli ve zvycích, abychom neulpívali na pr?měrnosti a lenosti; ?ádá po nás - jak by ?ekl svatý Augustin - abychom se pohor?ovali nad věcmi, které jsou ?patné, a měli odvahu je změnit; ?ádá po nás, abychom se stali poutníky hledajícími pravdu, snílky, kte?í se nikdy neunaví, ?enami a mu?i, kte?í se nechají zneklidnit Bo?ím snem, jím? je sen o novém světě, kde vládne mír a spravedlnost.

U?me se, u?me se z p?íkladu pastý??: naděje, která se rodí v tuto noc, nesnese lhostejnost usedlých a lenost těch, kdo se zabydleli ve svém pohodlí - a tolika z nás hrozí, ?e se zabydlíme ve svém pohodlí - ; naděje nep?ipou?tí fale?nou opatrnost těch, kdo se neanga?ují ze strachu, a vypo?ítavost těch, kdo myslí jen na sebe; naděje je neslu?itelná s poklidným ?ivotem těch, kdo nepozvedají hlas proti zlu a proti nespravedlnostem, které se podepisují na k??i těch nejchud?ích. Naopak, k?es?anská naděje nás sice vybízí k trpělivému ?ekání na to, a? Království vzklí?í a vyroste, ale zároveň od nás vy?aduje odvahu p?edjímat tento p?íslib ji? dnes, a to prost?ednictvím na?í odpovědnosti - a nejen na?í odpovědnosti: na?eho soucitu . A zde nám mo?ná udělá dob?e, kdy? se sami sebe zeptáme na sv?j vlastní soucit: Mám soucit? Soucítím? Zamysleme se nad tím.

P?i pohledu na to, jak se ?asto zabydlujeme v tomto světě a p?izp?sobujeme se jeho mentalitě, se jeden dobrý kněz spisovatel o svatých Vánocích modlil takto: ?Pane, prosím tě o trochu trápení, trochu neklidu, trochu vý?itek. O Vánocích bych rád nalezl sám sebe nespokojeného. Spokojený, ale také nespokojený. Spokojený kv?li tomu, co dělá?, a nespokojený kv?li tomu, ?e na to nereaguji. Pane, vezmi nám, prosím, ná? fale?ný pokoj a dej dovnit? na?ich ?jesli?ek“, v?dy p?íli? plných, větvi?ku s trním. Vlo? do na?ich du?í touhu po ně?em jiném“ (A. Pronzato, Váno?ní novéna). Touhu po ně?em jiném. Nest?jte na místě. Nezapomínejme, ?e stojatá voda je první, která se kazí.

K?es?anská naděje je právě tím ?ně?ím jiným“, co nás ?ádá, abychom se ?bez otálení“ pohnuli. Po nás, Pánových u?ednících, se skute?ně ?ádá, abychom v něm na?li svou největ?í naději a pak ji bez prodlení nesli jako poutníci světla do temnoty světa. 

Sestry, brat?i, toto je Jubileum, toto je ?as naděje! Vyzývá nás, abychom znovu objevili radost ze setkání s Hospodinem, vyzývá nás k duchovní obnově a zavazuje nás k proměně světa, aby se tento ?as stal skute?ně jubilejním: ké? se jím stane pro na?i matku Zemi, znetvo?enou logikou zisku; ké? se jím stane pro nejchud?í země, zatí?ené nespravedlivými dluhy; ké? se jím stane pro v?echny, kdo jsou vězni starého i nového otroctví. 

A nám v?em dar a závazek p?iná?et naději tam, kde byla ztracena: p?iná?et ji tam, kde je ?ivot zraněný, ve zrazených o?ekáváních, ve zlomených snech, v selháních, která lámou srdce; v únavě těch, kdo ji u? nemohou unést, v ho?ké osamělosti těch, kdo se cítí pora?eni, v utrpení, které vyprazdňuje du?i; v dlouhých a prázdných dnech vězň?, v úzkých a studených místnostech chudých, na místech znesvěcených válkou a násilím. Tam máme p?iná?et naději, tam ji máme zasévat.

Jubileum se otevírá, aby se v?em dostalo naděje, naděje evangelia, naděje lásky, naděje odpu?tění. 

A vra?me se  k jesli?kám, podívejme se na betlém, podívejme se na Bo?í něhu, která se projevuje ve tvá?i Dítěte Je?í?e, a ptejme se sami sebe: ?Je v na?em srdci toto o?ekávání? Je v na?em srdci tato naděje? [...] Rozjímáme o milující laskavosti Boha, který p?ekonává na?i ned?věru a vítězí nad na?imi obavami, a zároveň rozjímáme o velikosti naděje, která nás ?eká. [...] Ké? tato vize naděje osvětluje na?i ka?dodenní cestu“ (C. M. Martini, Váno?ní homilie, 1980). 

Sestro, brat?e, v tuto noc se právě pro vás otevírají ?svaté dve?e“ Bo?ího srdce. Je?í?, B?h s námi, se narodil pro tebe, pro mě, pro nás, pro ka?dého mu?e a ka?dou ?enu. A ví?, ?e s ním kvete radost, s ním se mění ?ivot a s ním naděje nezklame.