Pape? v p?edv¨¢no?n¨ª promluv¨§ k ?¨ªmsk¨¦ kurii: Dobro?e?te a ?ehnejte
PAPE? FRANTI?EK
Kardinál Re promluvil o válce. V?era patriarchu nepustili do Gazy, jak mu bylo dovoleno, a v?era byly bombardovány d¨§ti. To je krutost. Tohle není válka. Chci to ?íci, proto?e se to dotýká srdce. D¨§kuji vám za va?e slova. D¨§kuji vám.
Název tohoto proslovu zní:
?Dobro?e?te a nezlo?e?te¡°
Drazí brat?i a sestry!
Srde?n¨§ d¨§kuji kardinálu Re za jeho slova pozdravu; nestárne! A to je krásné. D¨§kuji Vám, Va?e Eminence, za Vá? p?íklad ochoty a lásky k církvi.
?ímská kurie se skládá z mnoha pracovních spole?enství, více ?i mén¨§ slo?itých nebo po?etných. Kdy? jsem p?emý?lel o podn¨§tu k zamy?lení, který by mohl prosp¨§t komunitnímu ?ivotu v kurii a jeho r?zným ?len¨§ním, vybral jsem letos aspekt, který dob?e zapadá do tajemství Vt¨§lení, a hned pochopíte pro?.
P?emý?lel jsem o tom, jak o druhých mluvit dob?e a nemluvit o nich ?patn¨§. Je to n¨§co, co se týká nás v?ech, dokonce i pape?e - biskup?, kn¨§?í, zasv¨§cených osob, laik? - a v ?em jsme si v?ichni rovni. Pro?? Proto?e se to dotýká na?eho lidství.
Tento postoj, postoj dobro?e?ení, a nikoli zlo?e?ení, je výrazem pokory a pokora je základním rysem Vt¨§lení, zejména tajemství Vánoc Pán¨§, které se chystáme slavit. Církevní spole?enství ?ije v radostné a bratrské harmonii do té míry, do jaké jeho ?lenové krá?ejí cestou pokory a z?íkají se zlého smý?lení a ?patného mluvení o druhých.
Svatý Pavel v dopise ?ímskému spole?enství ?íká: ??ehnejte a neproklínejte¡° (?ím 12,14). Tuto výzvu m??eme chápat i takto: ?Mluvte dob?e a nemluvte ?patn¨§¡° o druhých, a v na?em p?ípad¨§ o lidech, kte?í s námi pracují v kancelá?i, o nad?ízených, o spolupracovnících, o v?ech. Mluvte dob?e a ne?íkejte nic zlého.
Kudy vede cesta k poko?e, jaká je? Za?íná ´Ç²ú±¹¾±¨¾´Ç±¹&²¹²¹³¦³Ü³Ù±ð;²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð;m sebe sama
Stejn¨§ jako jsem to ud¨§lal p?ed dvaceti lety na diecézním shromá?d¨§ní v Buenos Aires, tak i dnes nám v?em navrhuji, abychom se na této cest¨§ pokory cvi?ili v ´Ç²ú±¹¾±¨¾´Ç±¹&²¹²¹³¦³Ü³Ù±ð;²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð; sebe sama, podle u?ení starých duchovních mistr?, zejména Dorothea z Gazy. Ano, práv¨§ z Gazy, místa, které je dnes synonymem smrti a zkázy, ale které je velmi starobylým m¨§stem, kde v prvních staletích k?es?anství vzkvétaly klá?tery a zá?né postavy sv¨§tc? a u?itel?. Dorotheus je jedním z nich. Po vzoru velkých Otc?, jako byli Basil a Evagrius, vzd¨§lával církev svými pokyny a dopisy plnými evangelijní mízy. Kdy? se dnes v?ijeme do jeho ?koly, m??eme se i my nau?it poko?e p?i sebe´Ç²ú±¹¾±¨¾´Ç±¹&²¹²¹³¦³Ü³Ù±ð;²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð;, abychom nemluvili ?patn¨§ o bli?ním. Je to tak trochu v ka?dodenním hovoru, kdy? n¨§kdo kritizuje, druhý si pomyslí: ?A co teprve doma?¡°. Ka?dodenní mluva.
V jednom ze svých návod? Dorotheus ?íká: ?Stane-li se pokornému n¨§co zlého, hned se obrátí proti sob¨§ a soudí, ?e si to zaslou?il. A nedovolí si vy?ítat druhým nebo n¨§koho obvi¨¾ovat. Prost¨§ to sná?í bez rozru?ení, bez úzkosti a zcela klidn¨§, proto?e pokora se neroz?iluje ani nikoho nedrá?dí.¡° Tolik citát z Dorothea (Dorothée de Gaza, Oeuvres spirituelles, Paris 1963, ?. 30).
A dále ?íká: ?Nesna? se poznat zlo svého bli?ního a nechovej proti n¨§mu podez?ení. A pokud je na?e zloba vyvolá, sna? se je prom¨§nit v dobré my?lenky¡° (tamté?, ?. 187).
Obvi¨¾ování sebe sama je prost?edkem, ale je nezbytné: je to základní postoj, v n¨§m? m??e zako?enit rozhodnutí odmítnout individualismus a souhlasit s duchem spole?enství, s církevním duchem. Vskutku, kdo praktikuje ctnost ´Ç²ú±¹¾±¨¾´Ç±¹&²¹²¹³¦³Ü³Ù±ð;²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð; sebe sama a praktikuje ji neustále, osvobozuje se od podezírání a ned?v¨§ry a ponechává prostor pro p?sobení Boha, který jediný vytvá?í jednotu srdcí. A tak, pokud ka?dý postupuje po této cest¨§, m??e se zrodit a r?st spole?enství, v n¨§m? jsou v?ichni navzájem svými opatrovníky a krá?ejí spole?n¨§ v poko?e a lásce. Kdy? ?lov¨§k vidí na ?lov¨§ku n¨§jakou vadu, m??e o tom mluvit pouze se t?emi osobami: s Bohem, s danou osobou, a pokud nem??e mluvit s danou osobou, pak tedy s tím, kdo se o ni ve spole?enství m??e postarat. A nic víc.
Ptejme se tedy: co je ko?enem tohoto duchovního stylu ´Ç²ú±¹¾±¨¾´Ç±¹&²¹²¹³¦³Ü³Ù±ð;²Ô&¾±²¹³¦³Ü³Ù±ð; sebe sama? Základem je vnit?ní sní?ení, kterým se vyzna?uje pohyb Bo?ího slova, synkatabasis neboli blahosklonnost. Pokorné srdce se sni?uje podobn¨§ jako Je?í?, o n¨§m? v t¨§chto dnech rozjímáme v jesli?kách.
Co d¨§lá B?h tvá?í v tvá? dramatu lidstva, které je tak ?asto utla?ováno zlem? Vzty?í se ve své spravedlnosti a se?le z vý?in odsouzení? Tak to v jistém smyslu o?ekávali proroci a? po Jana K?titele. Ale B?h je B?h, jeho smý?lení není na?e smý?lení, jeho cesty nejsou na?imi cestami (srov. Iz 55,8). Jeho svatost je bo?ská, a proto v na?ich o?ích paradoxní. Pohybem Nejvy??ího je sní?it se, u?init se malým, jako ho??i?né zrnko, jako zárodek ?lov¨§ka v l?n¨§ ?eny. Neviditelný. Za?íná tak na sebe brát obrovskou, neúnosnou tíhu h?íchu tohoto sv¨§ta. Pom??e nám, kdy? se sní?íme, kdy? p?istoupíme ke svátosti smí?ení. Pom??e nám to. Ka?dý se m??e zamyslet: ?Kdy jsem se naposledy vyzpovídal?¡°.
Tomuto Bo?ímu hnutí odpovídá v ?lov¨§ku ob?aloba sebe sama. Není to p?edev?ím morální skute?nost: je to teologální skute?nost - jako v?dy, jako v celém k?es?anském ?ivot¨§; je to dar od Boha, dílo Ducha svatého, a z na?í strany jde o to, abychom se sní?ili, abychom Bo?í pohyb u?inili svým vlastním, abychom jej p?evzali, abychom jej p?ijali. To u?inila Panna Maria, která se nemusela z ni?eho obvi¨¾ovat, ale nechala se pln¨§ zapojit do sni?ování Boha, do vysvle?ení Syna, do seslání Ducha svatého. V tomto smyslu lze pokoru nazvat teologální ctností. V tomto smyslu.
En passant bych se rád zmínil o jedné v¨§ci. N¨§kolikrát jsem hovo?il o tlachání. Je to zlo, které ni?í spole?enský ?ivot, znechucuje lidská srdce a k ni?emu nevede. Lidé to ?íkají velmi dob?e: ??e?i nikam nevedou¡°. Dávejte si na to pozor.
Byl nám po?ehnáno, a proto ?ehnejme
Drazí brat?i a sestry, Vt¨§lení Slova nám ukazuje, ?e B?h nám nezlo?e?í, ale ?ehná nás. Ba co víc, zjevuje nám, ?e v Bohu není prokletí, ale v?dy jen a jen po?ehnání.
Vybavují se mi n¨§které výroky z List? svaté Kate?iny Sienské, nap?íklad tento: ?Zdá se, ?e si nechce pamatovat urá?ky, které mu ?iníme, a nechce nás v¨§?n¨§ zatracovat, ale v?dy projevovat milosrdenství¡° (List ?. 15). A my musíme mluvit o Milosrdenství.
Ale zde se odkazuje p?edev?ím na svatého Pavla, na závratný za?átek chvalozp¨§vu v Listu Efezan?m: ?Po?ehnán bu? B?h, Otec Pána Je?í?e Krista, který nás v Kristu obda?il v?ím duchovním po?ehnáním nebeských dar?¡° (1,3). Zde je základ na?eho dobro?e?ení: jsme po?ehnaní a jako takoví m??eme ?ehnat. Jsme po?ehnaní, a jako takoví m??eme ?ehnat. Jsme po?ehnaní, a jako takoví m??eme dobro?e?it.
V?ichni se pot?ebujeme pono?it do tohoto tajemství, jinak hrozí, ?e vyschneme a budeme jako ony vyschlé pr?plavy, kterými u? neproudí ani kapka vody. A kancelá?ská práce zde v kurii je ?asto vyprahlá a dlouhodob¨§ vysu?uje, pokud se ?lov¨§k nedobíjí pastora?ními zku?enostmi, okam?iky setkání, p?átelskými vztahy, v bezplatné slu?b¨§. A pokud jde o pastora?ní zku?enosti, zejména mladých lidí, ptám se, zda mají n¨§jakou pastora?ní zku?enost. Je to velmi d?le?ité. A zvlá?t¨§ k tomu pot?ebujeme ka?dý rok absolvovat duchovní cvi?ení: pono?it se do Bo?í milosti, zcela se do ní pono?it. Nechat se ?smá?et¡° Duchem svatým, ?ivotodárnou vodou, v ní? je ka?dý z nás cht¨§ný a milovaný ?od po?átku¡°. Pak ano, pokud je na?e srdce pono?eno do tohoto prvotního po?ehnání, pak jsme schopni ?ehnat v?em, dokonce i t¨§m, kte?í jsou nám nesympati?tí - to je skute?nost; dokonce ?ehnat t¨§m, kte?í jsou nám nesympati?tí. ?ehnat.
A vzorem, ke kterému m??eme vzhlí?et, je jako v?dy na?e Matka, Panna Maria. Ona je tou Po?ehnanou par excellence. Takto ji vítá Al?b¨§ta, kdy? ji p?ijímá do svého domu: ?Po?ehnaná jsi mezi ?enami a po?ehnaný je plod tvého ?ivota!¡° (Lk 1,42). A tak se k ní obracíme ve Zdrávasu. V ní se uskute?nilo ono ?duchovní po?ehnání v Kristu¡°, jist¨§ ?v nebi¡°, p?ede v?emi ?asy, ale také na zemi, v d¨§jinách, kdy byl ?as ?napln¨§n¡° p?ítomností Vt¨§leného Slova (srov. Gal 4,4). On je tím po?ehnáním. Je plodem, který ?ehná l?nu; Synem, který ?ehná Matce: ?dce?e Syna svého¡°, pí?e Dante, pokorné více ne? jakékoli stvo?ení (Pokorná a vzne?ená více ne? jakékoli stvo?ení ) . A tak Maria, Po?ehnaná, p?inesla sv¨§tu Po?ehnání, kterým je Je?í?. Ve své pracovn¨§ mám obraz, který je práv¨§ synkatabasis. Je na n¨§m Panna Maria, tvo?ící svýma rukama jakési schody, a dít¨§ p?ichází po t¨§chto schodech. Dít¨§ má v jedné ruce Zákon a druhou rukou se dr?í své matky, aby neupadlo. Ale to je p?ece úloha Panny Marie: nést Syna. Pozvednout ho nahoru. A práv¨§ to ?iní v na?ich srdcích.
?emeslné um¨§ní ?ehnat
Sestry, brat?i, pohle?me na Marii, obraz a vzor Církve, a zamysleme se nad církevním rozm¨§rem po?ehnání, dobro?e?ení. A v na?em kontextu bych to rád shrnul takto: v církvi, znamení a nástroji Bo?ího po?ehnání pro lidstvo, jsme v?ichni povoláni stát se ?emeslníky po?ehnání. Nejen ?ehnajícími, ne: ?emeslníky tohoto po?ehnání, u?it, ?ít ?emesln¨§ tak, abychom ?ehnali.
Církev si m??eme p?edstavit jako velkou ?eku, která se v¨§tví do tisíc? a tisíc? potok?, byst?in a ?í?ek - trochu jako povodí Amazonky -, aby zavla?ovala celý sv¨§t Bo?ím po?ehnáním, které pramení z Kristova velikono?ního tajemství.
Církev se nám tak jeví jako napln¨§ní plánu, který B?h zjevil Abrahamovi od prvního okam?iku, kdy ho povolal, aby opustil zemi svých otc?. ?ekl mu: ?U?iním t¨§ velkým národem a po?ehnám ti [...] a v tob¨§ budou po?ehnána v?echna pokolení zem¨§¡° (Gn 12,2-3). Tento zám¨§r vévodí celé ekonomii Bo?í smlouvy s jeho lidem, který je ?vyvoleným¡° lidem, a to nikoli ve smyslu vylu?ujícím, ale naopak ve smyslu, který bychom katolicky vyjád?ili slovem ?svátostný¡°: tedy tím, ?e dar dosahuje v?ech prost?ednictvím p?íkladné, lépe, sv¨§decké a mu?ednické jedine?nosti.
V tajemství Vt¨§lení tak B?h po?ehnal ka?dému mu?i a ka?dé ?en¨§, kte?í p?icházejí na tento sv¨§t, nikoliv dekretem spu?t¨§ným z nebe, ale skrze t¨§lo, skrze t¨§lo Je?í?e, po?ehnaného Beránka narozeného z nejsv¨§t¨§j?í Marie (srov. sv. Anselm, Disc. 52). Takto uva?uje svatý Anselm.
Rád p?emý?lím o ?ímské kurii jako o velké díln¨§, v ní? je mnoho r?zných úkol?, ale v?echny pracují za stejným ú?elem: konat dobro, ?í?it ve sv¨§t¨§ po?ehnání Boha a Matky církve.
Zejména myslím na skrytou práci ?koncipisty¡° - a vidím tu n¨§které, kte?í jsou dob?í, d¨§kuji, který ve své pracovn¨§ p?ipravuje dopis, aby se nemocnému ?lov¨§ku, matce, otci, v¨§zni, starému ?lov¨§ku, dít¨§ti dostalo pape?ovy modlitby a po?ehnání. D¨§kuji vám za to, proto?e tyto dopisy podepisuji. A co to je? Co?pak to není ?emeslné um¨§ní po?ehnání? Koncipisté jsou ?emeslníci po?ehnání. Vypráv¨§jí mi, ?e jeden svatý kn¨§z, který p?ed lety pracoval ve státním sekretariátu, m¨§l na vnit?ní stran¨§ dve?í své pracovny nalepený papír s nápisem: ?Moje práce je poní?ená, poni?ovaná, poni?ující¡°. Je to pon¨§kud negativní pohled, ale je v n¨§m kus pravdy a dobra. ?ekl bych, ?e vyjad?uje typický ?emeslný styl kurie, který je v?ak t?eba chápat v pozitivním smyslu: pokora jako cesta k dobro?e?ení. Cesta Boha, který se v Je?í?i sni?uje a p?ichází obývat ná? lidský stav, a tak nám ?ehná. A to mohu dosv¨§d?it na poslední encyklice o Nejsv¨§t¨§j?ím Srdci, kterou zmínil kardinál Re. Kolik lidí tam pracovalo! Kolik jich bylo! Koncepty odcházely, vracely se... Tolik, tolik. A s mali?kostmi.
Drazí, je hezké myslet na to, ?e ka?dodenní prací, zvlá?t¨§ tou nejskryt¨§j?í, m??e ka?dý z nás p?isp¨§t k tomu, aby se na sv¨§t dostalo Bo?í po?ehnání. Ale v tom musíme být d?slední: nem??eme psát po?ehnání a pak mluvit ?patn¨§ o svém bratrovi nebo sest?e. To by po?ehnání zni?ilo. Zde je tedy mé p?ání: a? nám B?h, který se pro nás narodil v poko?e, pomáhá, abychom byli v?dy dobro?e?ícími ?enami a mu?i.
P¨§kné Vánoce v?em!
