Pape?ova homilie na závěr synody
HOMILIE SVATÉHO OTCE
XXX. neděle v mezidobí
Závěr ?ádného generálního shromá?dění Biskupské synody
Svatopetrská bazilika, 29. ?íjna 2023
Je to vskutku záminka, s ní? se u?itel Zákona p?edstavuje Je?í?ovi, a to jen proto, aby ho podrobil zkou?ce. Jeho otázka je v?ak d?le?itá a stále aktuální a ob?as si razí cestu do na?ich srdcí a do ?ivota církve: "Jaké je největ?í p?ikázání?" (Mt 22,36). I my, pono?eni do ?ivé ?eky Tradice, si klademe otázku: Co je nejd?le?itěj?í? Co je tím hybným st?edobodem? Na ?em zále?í nejvíce, natolik, ?e je to v?d?í princip v?eho? A Je?í?ova odpově? je jasná: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou du?í a celou svou myslí. To je velké a první p?ikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bli?ního jako sebe samého" (Mt 22,37-39).
Brat?i kardinálové, brat?i biskupové a kně?í, sestry a brat?i, na konci tohoto úseku cesty, který jsme urazili, je d?le?ité podívat se na "východisko a základ", od kterého v?echno za?íná a opět vychází: na lásku. Milovat Boha celým svým ?ivotem a milovat bli?ního jako sebe sama. Nikoliv na?e strategie, ne lidské kalkulace, ani módní trendy světa, ale láska k Bohu a bli?nímu: to je jádro v?eho. Jak ale tento projev lásky p?elo?it? Navrhuji dvě slovesa, dvě hnutí srdce, nad kterými bych se rád zamyslel: klanět se a slou?it. Láska k Bohu se uskute?ňuje prost?ednictvím klanění a slu?by.
První sloveso, klanět se. Milovat znamená uctívat. Adorace je první odpovědí, kterou m??eme nabídnout na bezplatnou lásku a ú?asnou lásku Bo?í. Údiv klanění je v církvi nezbytný, zvlá?tě v této době, kdy jsme ztratili zvyk klanět se. Uctívání toti? znamená uznat ve ví?e, ?e jedině B?h je Pán a ?e na laskavosti jeho lásky závisí ná? ?ivot, cesta církve, osud dějin. On je smyslem ?ivota.
Jeho uctíváním znovu objevujeme sami sebe jako svobodné. Proto je láska k Hospodinu v Písmu ?asto spojována s bojem proti ve?kerému modlá?ství. Ti, kdo uctívají Boha, odmítají modly, proto?e zatímco B?h osvobozuje, modly zotro?ují. Svádějí nás a nikdy nesplní to, co slibují, proto?e jsou "dílem lidských rukou" (? 115,4). Písmo je proti modloslu?bě d?razné, proto?e modly jsou dílem ?lověka a jsou jím manipulovány, zatímco B?h je v?dy ?ivý, který je zde i nad ?lověkem, "který není stvo?en tak, jak si o něm myslím, který nezávisí na tom, co od něj o?ekávám, který proto m??e naru?it má o?ekávání, právě proto, ?e je ?ivý. D?kazem toho, ?e o Bohu nemáme v?dy správnou p?edstavu, je to, ?e jsme někdy zklamáni: o?ekával jsem to, p?edstavoval jsem si, ?e se B?h bude chovat takto, a místo toho jsem se mýlil. Tímto zp?sobem se vracíme na cestu modlá?ství, kdy? chceme, aby Hospodin jednal podle obrazu, který jsme si o něm vytvo?ili." (C. M. MARTINI, I grandi della Bibbia. Duchovní cvi?ení se Starým zákonem, Florencie 2022, 826-827). A to je riziko, které nám hrozí v?dy: myslet si, ?e "ovládáme Boha", uzavírat jeho lásku do svých plán?. Místo toho je jeho jednání v?dy nep?edvídatelné, p?ekra?uje hranice, a proto toto Bo?í jednání vy?aduje údiv a klanění. Ú?as je tak d?le?itý!
Musíme stále bojovat proti modloslu?bě; světské modloslu?bě, která ?asto pramení z osobní je?itnosti, jako je touha po úspěchu, prosazování se za ka?dou cenu, chamtivost po penězích - nezapomínejme, ?e ?ábel vstupuje p?es kapsu -, p?vab kariérismu; ale také modloslu?ba p?evle?ená za spiritualitu: moje spiritualita, moje nábo?enské p?edstavy, moje pastora?ní zdatnost... Bu?me bdělí, aby se nám nestalo, ?e do st?edu pozornosti postavíme sebe místo Něho. A vra?me se ke klanění. A? je pro nás pastý?e úst?ední: věnujme ka?dý den ?as d?věrnému setkání s Je?í?em, Dobrým pastý?em, p?ed svatostánkem. Adorace. A? je církev adorující: v ka?dé diecézi, v ka?dé farnosti, v ka?dém spole?enství se klaňme Pánu! Proto?e jen tak se obrátíme k Je?í?i, a ne k sobě samým; proto?e jen skrze adora?ní ticho Bo?í slovo zabydlí na?e slova; proto?e jen p?ed ním budeme o?i?těni, proměněni a obnoveni ohněm jeho Ducha. Brat?i a sestry, klanějme se Pánu Je?í?i!
Druhým slovesem je slou?it. Milovat znamená slou?it. Ve velkém p?ikázání Kristus spojuje Boha a bli?ního, aby nikdy nebyli odděleni. Neexistuje nábo?enská zku?enost, skute?ná nábo?enská zku?enost, která by byla hluchá k volání světa. Není lásky k Bohu bez anga?ovanosti v pé?i o bli?ního, jinak riskujeme farizejství. M??eme mít skute?ně mnoho krásných nápad?, jak reformovat církev, ale pamatujme: klanět se Bohu a milovat své bratry a sestry jeho láskou, to je velká a vě?ná reforma. Být církví uctívající a církví slu?by, která umývá nohy zraněnému lidstvu, doprovází na cestě k?ehké, slabé a zavr?ené, láskyplně vychází vst?íc těm nejchud?ím. B?h to p?ikázal, sly?eli jsme v prvním ?tení.
Brat?i a sestry, myslím na ty, kdo jsou obětí vále?ných zvěrstev; na utrpení migrant?, na skrytou bolest těch, kdo se ocitli sami a v chudobě; na ty, kdo jsou drceni b?emeny ?ivota; na ty, kdo u? nemají slzy, na ty, kdo nemají hlas. A myslím na to, kolikrát se za krásnými slovy a p?esvěd?ivými sliby podněcují formy vyko?is?ování nebo se nedělá nic, aby se jim zabránilo. Je to tě?ký h?ích vyko?is?ovat ty nejslab?í, tě?ký h?ích, který rozkládá bratrství a devastuje spole?nost. My, Je?í?ovi u?edníci, chceme světu p?inést jiný kvas, kvas evangelia: B?h na prvním místě a spolu s ním ti, které má nejraději, chudí a slabí.
To je, brat?i a sestry, církev, o které jsme povoláni snít: církev, která je slu?ebnicí v?ech, slu?ebnicí těch nejmen?ích. Církev, která nikdy nechce vidět vysvěd?ení o "dobrém chování", ale p?ijímá, slou?í, miluje, odpou?tí. Církev s otev?enými dve?mi, která je p?ístavem milosrdenství. "Milosrdný ?lověk," ?ekl Chrysostom, "je p?ístavem pro ty, kdo jsou v nouzi: p?ístav p?ijímá a vysvobozuje z nebezpe?í v?echny ztroskotance; a? u? jsou ?patní, dob?í nebo jacíkoli [...], p?ístav je ukrývá ve své zátoce. Proto i ty, kdy? uvidí? na sou?i ?lověka, který ztroskotal na chudobě, nesu? ho, ne?ádej od něj výklad jeho chování, ale vysvobo? ho z ne?těstí" (Rozpravy o chudém Lazarovi, II, 5).
Brat?i a sestry, synodní shromá?dění se chýlí ke konci. V tomto "rozhovoru Ducha" jsme mohli zakusit laskavou p?ítomnost Bo?í a objevit krásu bratrství. Naslouchali jsme jeden druhému a p?edev?ím jsme v bohaté rozmanitosti na?ich dějin a s citlivostí naslouchali Duchu svatému. Dnes je?tě nevidíme plné plody tohoto procesu, ale prozíravě se m??eme podívat na horizont, který se p?ed námi otevírá: Hospodin nás povede a pom??e nám být synodálněj?í a misioná??těj?í církví, která uctívá Boha a slou?í ?enám a mu??m na?í doby a vychází, aby v?em p?iná?ela útě?nou radost evangelia.
Brat?i a sestry, za v?echno, co jste v synodě vykonali a nadále konáte, vám děkuji! Děkuji vám za spole?nou cestu, za naslouchání a dialog. A v poděkování bych rád vyslovil p?ání pro nás v?echny: abychom rostli v uctívání Boha a ve slu?bě bli?ním. Uctívání a slu?ba. Ké? nás Hospodin provází. A s radostí vp?ed!
