杏MAP导航

Vatican News

Pape? Franti?ek reagoval na pět dubia (pochybností), která mu v ?ervenci zaslali kardinálové Walter Brandmüller a Raymond Leo Burke s podporou dal?ích t?í kardinál?, Juana Sandovala Íñigueze, Roberta Saraha a Josepha Zen Ze-kuna. Otázky kardinál? v ital?tině a pape?ovy odpovědi ve ?paněl?tině byly dnes . Ní?e uvádíme pracovní p?eklad do ?e?tiny:

1) Dubium o tvrzení, ?e Bo?í Zjevení je t?eba reinterpretovat podle módních kulturních a antropologických změn.

V návaznosti na tvrzení některých biskup?, která nebyla ani opravena, ani odvolána, vyvstává otázka, zda má být Bo?í Zjevení v církvi reinterpretováno podle kulturních změn na?í doby a podle nového antropologického vidění, které tyto změny prosazují; nebo zda je Bo?í Zjevení závazné nav?dy, neměnné, a proto mu nelze odporovat, podle dikce II. vatikánského koncilu, ?e Bohu, který se zjevuje, nále?í "poslu?nost víry" (Dei Verbum 5); ?e to, co je zjeveno pro spásu v?ech, musí z?stat "nav?dy neporu?ené" a ?ivé a musí být "p?edáváno v?em generacím" (7) a ?e pokrok v chápání neznamená ?ádnou změnu v pravdivosti věcí a slov, proto?e víra byla "p?edána jednou prov?dy" (8) a magisterium není nad?azeno Bo?ímu slovu, ale u?í jen to, co bylo p?edáno (10).

Odpově? pape?e Franti?ka

Drazí brat?i,

a?koli se mi ne v?dy zdá rozumné odpovídat na otázky, které jsou mi adresovány p?ímo, a nebylo by mo?né odpovědět na v?echny, v tomto p?ípadě jsem pova?oval za vhodné tak u?init vzhledem k blízkosti Synody.

Odpově? na první otázku

a) Odpově? závisí na významu, který p?isuzujete slovu "reinterpretovat". Pokud je chápáno jako "vykládat lépe", je výraz platný. V tomto smyslu II. vatikánský koncil potvrdil, ?e je nutné, aby díky práci exeget? - a já bych dodal, ?e i teolog? - "dozrával úsudek církve" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Dei Verbum, 12).

b) Je-li tedy pravda, ?e Bo?í Zjevení je neměnné a v?dy závazné, musí být církev pokorná a uznat, ?e nikdy nevy?erpá jeho nezměrné bohatství a pot?ebuje r?st v jeho chápání.

c) V d?sledku toho roste také ve svém chápání toho, co sama stvrzuje ve svém Magisteriu.

d) Kulturní změny a nové výzvy dějin nemění Zjevení, ale mohou nás podněcovat k lep?ímu vyjád?ení některých aspekt? jeho p?ekypujícího bohatství.

e) Je nevyhnutelné, ?e to m??e vést k lep?ímu vyjád?ení některých d?ívěj?ích výrok? Magisteria, a skute?ně se tak v pr?běhu dějin dělo.

f) Na druhé straně je pravda, ?e Magisterium není nad?azeno Bo?ímu slovu, ale je také pravda, ?e jak texty Písma, tak svědectví Tradice vy?adují výklad, který umo?ní odli?it jejich trvalou podstatu od kulturní podmíněnosti. To je patrné nap?íklad v biblických textech (jako je Exodus 21,20-21) a v některých magisteriálních zásazích, které tolerovaly otroctví (srov. Mikulá? V., bula Dum Diversas, 1452). Tento argument není druho?adý vzhledem k jeho těsnému spojení s vě?nou pravdou o nezcizitelné d?stojnosti lidské osoby. Tyto texty pot?ebují výklad. Toté? platí pro některé novozákonní úvahy o ?enách (1 Kor 11,3-10; 1 Tim 2,11-14) a dal?í texty Písma a svědectví Tradice, které nelze opakovat ve stávající podobě.

g) Je d?le?ité zd?raznit, ?e se nem??e změnit to, co bylo zjeveno "pro spásu v?ech" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Dei Verbum, 7). Církev proto musí neustále rozli?ovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné nebo méně bezprost?edně související. Rád bych p?ipomněl, co prohlásil svatý Tomá? Akvinský: "?ím více se sestupuje k jednotlivostem, tím více roste neur?itost" (Summa Theologiae 1-1 1, q. 94, ?l. 4).

h) A kone?ně, jednotlivá formulace pravdy nem??e být nikdy správně pochopena, pokud je p?edkládána izolovaně, vytr?ena z bohatého a harmonického kontextu celého Zjevení. "Hierarchie pravd" také p?edpokládá uvedení ka?dé pravdy do nále?ité souvislosti s úst?edněj?ími pravdami a s u?ením církve jako celkem. To m??e nakonec vést k r?zným zp?sob?m výkladu tého? u?ení, i kdy? "těm, kte?í sní o monolitním u?ení hájeném v?emi bez nuancí, se to m??e zdát jako nedokonalý rozptyl. Ve skute?nosti v?ak taková rozmanitost pomáhá lépe projevit a rozvinout r?zné aspekty nevy?erpatelného bohatství evangelia (Evangelii gaudium, 40). Ka?dý teologický proud má svá rizika, ale také své p?íle?itosti.

2) Dubium ohledně tvrzení, ?e roz?í?ená praxe ?ehnání svazk?m osob stejného pohlaví je v souladu se Zjevením a Magisteriem (KKC 2357).

Podle Bo?ího Zjevení, dosvěd?eného Písmem svatým, kterému církev "z Bo?ího p?íkazu a za pomoci Ducha svatého Bo?í slovo zbo?ně sly?í, svědomitě st?e?í a věrně vykládá" (Dei Verbum 10): "Na po?átku" stvo?il B?h ?lověka ke svému obrazu, mu?e a ?enu je stvo?il a po?ehnal jim, aby byli plodní (srov. Gn l, 27-28), p?i?em? apo?tol Pavel u?í, ?e popírat pohlavní rozdílnost je d?sledkem popírání Stvo?itele (?ím l, 24-32). Nabízí se otázka: m??e se církev od této "zásady" odchýlit, pova?ovat ji v rozporu s tím, co u?í Veritatis splendor 103, za pouhý ideál a p?ijímat jako "mo?né dobro" objektivně h?í?né situace, jako jsou svazky osob stejného pohlaví, ani? by nedodr?ela zjevené u?ení?

Odpově? pape?e Franti?ka na druhou otázku

a) Církev má velmi jasné pojetí man?elství: výlu?ný, stabilní a nerozlu?itelný svazek mezi mu?em a ?enou, p?irozeně otev?ený plození dětí. Pouze tento svazek lze nazývat "man?elstvím". Ostatní formy svazk? jej realizují pouze "?áste?ným a analogickým zp?sobem" (Amoris laetitia 292), tak?e je nelze striktně nazývat "man?elstvím".

b) Nejde jen o pojmenování, ale skute?nost, kterou nazýváme man?elstvím, má jedine?nou esenciální konstituci, která vy?aduje výlu?né pojmenování, nepou?itelné pro jiné skute?nosti. Je to nepochybně mnohem více ne? pouhý "ideál".

c) Z tohoto d?vodu se církev vyhýbá jakémukoli ob?adu ?i svátostině, které by mohly být v rozporu s tímto p?esvěd?ením a nazna?ovat, ?e za man?elství uznáváme něco, co jím není.

d) Ve vztahu k lidem v?ak nesmíme ztratit pastora?ní lásku, která musí prostupovat v?echna na?e rozhodnutí a postoje. Obhajoba objektivní pravdy není jediným projevem této lásky, která se skládá také z dobrotivosti, trpělivosti, porozumění, laskavosti a povzbuzení. Proto nem??eme být soudci, kte?í pouze popírají, odmítají, vylu?ují.

e) Pastora?ní rozvá?nost proto musí správně rozli?ovat, zda jsou tu formy po?ehnání, o které ?ádá jedna nebo více osob, které nevyjad?ují chybné pojetí man?elství. Kdy? toti? někdo prosí o po?ehnání, vyjad?uje tím ?ádost o pomoc od Boha, prosbu o mo?nost ?ít lépe, d?věru v Otce, který nám m??e pomoci ?ít lépe.

f) Na druhé straně, i kdy? existují situace, které z objektivního hlediska nejsou morálně p?ijatelné, tatá? pastora?ní láska vy?aduje, abychom s jinými lidmi, jejich? vina nebo odpovědnost m??e být oslabena r?znými faktory, které ovlivňují subjektivní p?i?itatelnost, nezacházeli jednodu?e jako s "h?í?níky" (srov. sv. Jan Pavel II., Reconciliatio et Paenitentia, 17).

g) Rozhodnutí, která mohou být za ur?itých okolností sou?ástí pastora?ní prozíravosti, se nemusí stát nutně normou. To znamená, ?e není vhodné, aby diecéze, biskupská konference nebo jakákoli jiná církevní struktura neustále a oficiálně schvalovala postupy nebo ob?ady pro v?echny druhy zále?itostí, proto?e v?e, "co je sou?ástí praktického rozli?ování tvá?í v tvá? konkrétní situaci, nelze pový?it na úroveň normy", proto?e by to "vedlo k neúnosné kazuistice" (Amoris laetitia 304). Kanonické právo by nemělo a ani nem??e pokrývat v?e, ani by to neměly nárokovat biskupské konference se svými r?znými dokumenty a protokoly, nebo? ?ivot církve plyne mnoha jinými kanály ne? normativními.

3) Dubium o tvrzení, ?e synodalita je "konstitutivní dimenzí církve" (Const. Ap. Episcopalis Communio 6), tak?e by církev byla ze své podstaty synodální.

Vzhledem k tomu, ?e Synoda biskup? nep?edstavuje kolegium biskup?, ale je pouze poradním orgánem pape?e, nebo? biskupové jako svědkové víry nemohou delegovat své vyznávání pravdy, se klade otázka, zda m??e být synodalita nejvy??ím regula?ním kritériem trvalé vlády církve, ani? by byla naru?ena její konstitutivní struktura, kterou chtěl její zakladatel, podle ní? nejvy??í a plnou moc církve vykonává jak pape? z titulu svého ú?adu, tak kolegium biskup? spolu se svou hlavou ?ímským pape?em (Lumen gentium 22).

Odpově? pape?e Franti?ka na t?etí otázku

a) A?koli uznáváte, ?e nejvy??í a plnou autoritu církve vykonává jak pape? z titulu svého ú?adu, tak kolegium biskup? spolu se svou hlavou, ?ímským pape?em (srov. II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 22), samotnými těmito otázkami dáváte najevo svou pot?ebu ú?astnit se, svobodně vyjád?it sv?j názor a spolupracovat, a ?ádáte tak o ur?itou formu "synodality" p?i výkonu mé slu?by.

b) Církev je "tajemstvím misijního spole?enství", ale toto spole?enství není pouze afektivní nebo éterické, ale nutně p?edpokládá skute?nou ú?ast: nejen hierarchie, ale celý Bo?í lid m??e r?znými zp?soby a na r?zných úrovních vyjád?it sv?j hlas a vnímat se jako sou?ást cesty církve. V tomto smyslu m??eme ?íci, ?e synodalita jako styl a dynamika je podstatným rozměrem ?ivota církve. Svatý Jan Pavel II. k tomuto bodu ?ekl velmi krásné věci v Novo millennio ineunte.

c) Něco jiného je sakralizovat nebo vnucovat ur?itou synodální metodiku, která vyhovuje jedné skupině, a udělat z ní normu a povinnou cestu pro v?echny, proto?e to by vedlo pouze ke "zmrazení" synodální cesty a ignorování r?zných charakteristik r?zných partikulárních církví i pestrého bohatství univerzální církve.

4) Dubium o podpo?e pastý?? a teolog? teorii, ?e "teologie církve se změnila", a proto lze kně?ské svěcení udělovat ?enám.

Po výrocích některých prelát?, které nebyly ani opraveny, ani odvolány, ?e s II. vatikánským koncilem se změnila teologie církve a význam m?e svaté, vyvstává otázka, zda je diktát II. vatikánského koncilu stále platný, ?e "V?eobecné kně?ství vě?ících a kně?ství slu?ebné ?ili hierarchické se od sebe li?í podstatně, a ne pouze stupněm" (Lumen gentium 10), a ?e presbyte?i na základě "posvátné moci svěcení p?iná?et svatou obě? a odpou?tět h?íchy" (Presbyterorum ordinis 2) jednají ve jménu a osobě Krista Prost?edníka, skrze něho? se duchovní obě? vě?ících zdokonaluje? Ptá se také, zda je stále platné u?ení apo?tolského listu svatého Jana Pavla II Ordinatio Sacerdotalis, který u?í jako pravdu, jí? je t?eba se definitivně dr?et, ?e ?enám nelze udělit kně?ské svěcení, tak?e toto u?ení ji? nepodléhá změnám ani svobodné diskusi pastý?? ?i teolog?.

Odpově? pape?e Franti?ka na ?tvrtou otázku

a) "V?eobecné kně?ství vě?ících a slu?ebné kně?ství se zásadně li?í" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 10). Není vhodné argumentovat rozdílem ve stupni, který by znamenal pova?ovat v?eobecné kně?ství vě?ících za něco "druho?adého" nebo méněcenného ("ni??í stupeň"). Obě formy kně?ství se navzájem osvětlují a podporují.

b) Kdy? svatý Jan Pavel II. u?il, ?e je t?eba "definitivně" potvrdit, ?e není mo?né udělit kně?ské svěcení ?enám, v ?ádném p?ípadě tím neponi?oval ?eny a nep?iznával vy??í moc mu??m. Svatý Jan Pavel II. tvrdil i jiné věci. Nap?íklad, ?e kdy? mluvíme o kně?ské moci, "pohybujeme se v oblasti funkce, nikoliv d?stojnosti a svatosti". (Svatý Jan Pavel II., Christifideles Laici, 51). To jsou slova, která jsme si dostate?ně neosvojili. Jasně také potvrdil, ?e a?koli eucharistii p?edsedá pouze kněz, tyto úkoly "nezakládají nad?azenost jedněch nad druhými" (svatý Jan Pavel II, Christifideles laici, pozn. 190; srov. Kongregace pro nauku víry, Deklarace Inter Insigniores, VI). Potvrdil také, ?e jestli?e je kně?ská funkce "hierarchická", nesmí být chápána jako forma nadvlády, ale "je zcela uspo?ádána pro svatost Kristových úd?" (sv. Jan Pavel II., Mulieris dignitatem, 27). Pokud toto nepochopíme a nevyvodíme praktické d?sledky těchto rozdíl?, bude obtí?né p?ijmout, ?e kně?ství je vyhrazeno pouze mu??m, a nebudeme schopni uznat práva ?en ani pot?ebu jejich ú?asti, a to r?znými zp?soby, na vedení církve.

c) Na druhé straně, abychom byli d?slední, uznejme, ?e jasná a autoritativní doktrína o p?esné povaze "definitivního prohlá?ení" dosud nebyla vy?erpávajícím zp?sobem vypracována. Nejedná se o dogmatickou definici, p?esto ji musí v?ichni p?ijmout. Nikdo jí nem??e ve?ejně odporovat, a p?esto m??e být p?edmětem studia, jako v p?ípadě platnosti svěcení v anglikánském spole?enství.

5) Dubium o výroku "odpu?tění je lidské právo" a o tom, ?e Svatý otec trvá na povinnosti rozh?e?it ka?dého a v?dy, tak?e pokání by nebylo nutnou podmínkou svátostného rozh?e?ení.

Klade se otázka, zda stále platí u?ení tridentského koncilu, podle něho? je pro platnost svátostné zpovědi nutná lítost kajícníka, která spo?ívá v odporu ke spáchanému h?íchu s úmyslem u? neh?e?it (XIV. zasedání, IV. kapitola: DH 1676), tak?e kněz musí odlo?it rozh?e?ení, kdy? je z?ejmé, ?e tato podmínka není splněna.

Odpově? pape?e Franti?ka na pátou otázku

a) Pokání je nezbytné pro platnost svátostného rozh?e?ení a p?edpokládá úmysl neh?e?it. Nejedná se v?ak o ?ádnou matematiku a musím znovu p?ipomenout, ?e zpovědnice není hrani?ní kontrola. Nejsme pány, ale pokornými správci svátostí, které ?iví vě?ící, proto?e tyto dary Pána, spí?e ne? relikvie, které by měly být chráněny, jsou pomocí Ducha svatého pro ?ivot lidí.

b) Existuje mnoho zp?sob?, jak vyjád?it pokání. U lidí s velmi zraněným sebevědomím je ?asto p?iznání viny krutým mu?ením, ale u? samotný akt p?istoupení ke zpovědi je symbolickým vyjád?ením pokání a hledání Bo?í pomoci.

c) Chci také p?ipomenout, ?e "někdy nás stojí hodně úsilí dát v pastoraci prostor bezpodmíne?né Bo?í lásce" (Amoris laetitia 311), ale je t?eba se to nau?it. V návaznosti na svatého Jana Pavla II. tvrdím, ?e bychom od vě?ících neměli vy?adovat p?íli? p?esná a pevná p?edsevzetí nápravy, která nakonec bývají abstraktní nebo dokonce narcistická, ale ani p?edvídatelnost nového pádu "neoslabuje autenticitu p?edsevzetí" (sv. Jan Pavel II., List kard. Williamu W. Baumovi a ú?astník?m výro?ního kurzu Apo?tolské penitenciárie, 22. b?ezna 1996, 5).

d) A nakonec musí být jasné, ?e v?echny podmínky, které se obvykle kladou na zpově? obecně, neplatí, kdy? se ?lověk nachází v situaci agonie nebo velmi omezených du?evních a psychických schopností.