St?ezte se duchovního zesvět?tění a klerikalismu, pí?e pape? kně?ím ?ímské diecéze
Vatican News
Obsáhlý list, nesoucí datum 5. srpna, na památku zázraku Panny Marie Sně?né a posvěcení baziliky Panny Marie Vět?í a zve?ejněný v pondělí 7. srpna, pape? Franti?ek pojímá jako duchovní povzbuzení kně?ím své diecéze. Jeho pozadím je proces reformy ?ímského vikariátu, který byl zahájen apo?tolskou konstitucí In ecclesiarum communione z ledna leto?ního roku a ?adou jmenování provedených v následujících měsících.
V úvodním poděkování adresát?m svého listu Franti?ek p?ipomíná, ?e i pro kněze mají být tyto letní dny ?asem, kdy na?erpají sil po námaze kně?ské slu?by, a zd?razňuje, ?e tato slu?ba se nepomě?uje pastora?ními úspěchy. Je?í? od apo?tol? nepo?adoval pracovní plán diktovaný kritériem efektivity, ale nabízel pé?i a ob?erstvení. V tém?e duchu si pape? Franti?ek, podle svých slov, p?eje sdílet své úvahy: ?Vnímám, ?e jsem na cestě s vámi, a rád bych vám dal pocítit, ?e jsem vám nablízku ve va?ich radostech i utrpeních, ve va?ich projektech i práci, ve va?ich ho?kostech i pastora?ních útěchách. To je doprovázeno modlitbou, aby tato na?e Matka církev, povolaná p?edsedat v lásce, pěstovala vzácný dar spole?enství p?edev?ím sama v sobě“.
?Drazí brat?i“, pokra?uje pape?, ?ptám se sám sebe: co od nás Pán v této na?í době ?ádá, kam nás vede Duch, který nás pomazal a poslal jako apo?toly evangelia? V modlitbě se mi stále vrací, ?e na nás B?h naléhá, abychom ?li do hloubky v boji proti duchovnímu zesvět?tění“. Toto téma je toposem Bergogliova u?ení, který se v listě opětovně vrací ke knize Meditace o církvi (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vyd?í 2010, str. 172) francouzského jezuity Henriho de Lubaca (1896-1991), z ní? pochází pojem duchovní zesvět?tění, který Franti?ek p?epracoval a shrnul takto:
?Zp?sob ?ivota, který redukuje duchovnost na zdání: vede nás k tomu, abychom byli 'nádeníky duchovna', lidmi oděnými do posvátných forem, kte?í ve skute?nosti nadále myslí a jednají podle módy tohoto světa. K tomu dochází, kdy? se dáme okouzlit svody pomíjivosti, pr?měrnosti a zvyku, poku?eními moci a spole?enského vlivu. A dále marnivostí a narcismem, doktrinální neústupností a liturgickým estetismem..., to znamená, ?e namísto Bo?í slávy vyhledáváme lidskou slávu a osobní blahobyt. Jak v tom v?em nerozpoznat aktualizovanou verzi onoho pokryteckého formalismu, který Je?í? viděl u některých tehdej?ích nábo?enských p?edstavitel? a který mu v pr?běhu jeho ve?ejného ?ivota zp?sobil snad více utrpení ne? cokoli jiného?“.
Duchovní zesvět?tění je ?zdvo?ilé“ poku?ení, proto?e se plí?ivě vkrádá a umí se dovedně skrývat za dobré zdání, a to i v rámci 'nábo?enských' motivací, pokra?uje pape?, co? souvisí s dal?ím rysem úpadku, který Franti?ek nep?estává praný?ovat: klerikalismem.
?Promiňte, ?e to opakuji“, vysvětluje ?ímský biskup, ?ale myslím, ?e mi jako kně?í rozumíte, proto?e i vy sdílíte to, v co vě?íte, up?ímně, podle té krásné a typicky ?ímské (dialektálně ?ímské!) vlastnosti, kdy up?ímnost rt? vychází ze srdce a chutná po srdci! A já, jako starý ?lověk, mám chu? vám od srdce ?íct, ?e mi dělá starosti, kdy? upadáme zpět do forem klerikalismu; kdy?, mo?ná ani? bychom si to uvědomovali, dáváme lidem najevo, ?e jsme nad?azení, privilegovaní, postaveni vý?e, a tedy odděleni od ostatního svatého Bo?ího lidu“.
Pape? p?ipomíná proroka Ezechiela, svatého Augustina a svatého Pavla, aby uzav?el, ?e ?toto je kně?ský duch: ?init ze sebe slu?ebníky Bo?ího lidu, a nikoli pány, umývat nohy svým bratr?m, nikoli je svýma nohama rozdupat“.
Klerikalismus, dodává pape?, v?ak m??e postihnout ka?dého, dokonce i laiky a pastora?ní pracovníky: ?lověk m??e p?i vykonávání svých slu?eb a charismat skute?ně p?ijmout klerikálního ducha, ?ít své povolání elitá?ským zp?sobem, uzavírat se do své vlastní skupiny a stavět zdi v??i okolí, rozvíjet majetnické vazby v??i rolím ve spole?enství, pěstovat arogantní a pový?ené postoje v??i druhým. A symptomy takového klerikalismu jsou právě ztráta ducha chval a radostné nezi?tnosti. ?ábel se vkrádá, kdy? se pěstují stí?nosti, negativismus a chronická nespokojenost s tím, co se neda?í. Takto se ironie stává cynismem a necháváme se pohltit atmosférou kritiky a hněvu kolem nás, místo abychom byli těmi, kdo s evangelijní prostotou a mírností, s laskavostí a úctou pomáhají svým bratr?m a sestrám vyjít z tekutých písk? nevrlosti.
?Vyhrňme si rukávy a pokr?me kolena (vy, kte?í m??ete!)“, pí?e pape? Franti?ek na závěr, ?modleme se k Duchu svatému jeden za druhého, prosme ho, aby nám pomohl neupadnout v osobním ?ivotě i v pastora?ním p?sobení do onoho nábo?enského zdání plného tolika věcí, ale prostého Boha, abychom nebyli ?inovníky posvátna, ale vá?nivými hlasateli evangelia, nikoli státními kleriky, ale pastý?i lidu. Pot?ebujeme osobní a pastora?ní obrácení“.
Nakonec se pape? obrací k ?ímské patronce, Salus Populi Romani: ?Prosil jsem Pannu Marii, aby vás chránila a pe?ovala o vás, osu?ila va?e skryté slzy, o?ivila ve vás radost ze slu?by a denně z vás ?inila pastý?e zamilované do Je?í?e, p?ipravené z lásky k němu dávat sv?j ?ivot bez míry“.
