杏MAP导航

Vatican News

Vystoupení pape?e Franti?ka na zahájení VII. Kongresu vedoucích p?edstavitel? světových a tradi?ních nábo?enství

Nur-Sultan, Kazachstán, 14. zá?í 2022

Brat?i a sestry!

Dovolte mi, abych vás oslovil těmito p?ímými a známými slovy: brat?i a sestry. Takto vás chci pozdravit, nábo?en?tí p?edstavitelé a autority, ?lenové diplomatického sboru a mezinárodních organizací, zástupci akademických a kulturních institucí, ob?anské spole?nosti a r?zných nevládních organizací, ve jménu bratrství, které nás v?echny spojuje jako syny a dcery tého? nebe.

Tvá?í v tvá? tajemství nekone?na, které se nad námi ty?í a p?itahuje nás, nám nábo?enství p?ipomínají, ?e jsme tvorové: nejsme v?emocní, ale ?eny a mu?i na cestě ke stejnému nebeskému cíli. Stvo?ení, které sdílíme, tak zakládá pospolitost, skute?né bratrství. P?ipomíná nám, ?e smysl ?ivota nelze redukovat na na?e osobní zájmy, ale ?e je zapsán v bratrství, které nás odli?uje. Rosteme jen s ostatními a díky ostatním. Drazí p?edstavitelé a zástupci světových a tradi?ních nábo?enství, nacházíme se v zemi, kterou po staletí procházely velké karavany: proplétaly se zde mnohé p?íběhy, my?lenky, víry a naděje, mimo jiné i prost?ednictvím starobylé Hedvábné stezky. Ké? se Kazachstán opět stane zemí setkání těch, kte?í jsou si vzdáleni. Ké? otev?e nový zp?sob setkávání, jeho? st?edobodem budou lidské vztahy: úcta, up?ímnost v dialogu, nepostradatelná hodnota ka?dého ?lověka, spolupráce; bratrská cesta ke spole?nému míru.

V?era jsem si vyp?j?il obraz dombry, dnes bych rád spojil tento hudební nástroj s hlasem nejslavněj?ího básníka země, otce její moderní literatury, pedagoga a skladatele, který je ?asto zobrazován s dombrou. Abaj (1845-1904), jak je lidově nazýván, nám zanechal spisy prodchnuté religiozitou, v nich? prosvítá nejlep?í ?ást du?e tohoto národa: harmonická moudrost, která tou?í po klidu a bádání, pokorně se tá?e, tou?í po moudrosti hodné ?lověka, nikdy se neuzavírá do těsných a úzkoprsých vizí, ale je ochotna nechat se inspirovat mnohostrannými zku?enostmi. Abaj nás provokuje nad?asovou otázkou: "Co je to za krásu ?ivota, kdy? se nejde do hloubky?" (Poezie, 1898). Jiný básník se zamý?lel nad smyslem existence a vlo?il do úst pastý?e z těchto bezb?ehých asijských zemí stejně zásadní otázku: "Kam smě?uje toto mé krátké putování?" (G. LEOPARDI, Canto notturno di un pastore errante dell'Asia). Právě takové otázky vyvolávají pot?ebu nábo?enství, p?ipomínají nám, ?e my lidé neexistujeme ani tak proto, abychom uspokojovali pozemské zájmy a sp?ádali vztahy ?istě ekonomické povahy, ale abychom ?li spole?ně jako poutníci s pohledem obráceným k nebi. Pot?ebujeme najít smysl v nejzaz?ích otázkách, pěstovat spiritualitu; pot?ebujeme, jak ?íká Abaj, udr?ovat "du?i bdělou a mysl jasnou" (Slovo 6).

Brat?i a sestry, svět od nás o?ekává p?íklad bdělé du?e a jasné mysli, o?ekává autentickou religiozitu. Nastala hodina probuzení z fundamentalismu, který zne?i??uje a rozkládá ka?dé vyznání, hodina projasnění a soucitu srdce. Je v?ak také na?ase odkázat do u?ebnic dějepisu diskurzy, které u nás i jinde p?íli? dlouho pěstovaly v??i nábo?enství podezíravost a pohrdání, jako by bylo destabilizujícím faktorem moderní spole?nosti. V těchto místech je dob?e známo dědictví státního ateismu, který byl vnucován po desetiletí, ta utla?ovatelská a dusivá mentalita, pro ni? pouhé pou?ití slova "nábo?enství" vyvolávalo rozpaky. Ve skute?nosti nábo?enství nejsou problémem, ale sou?ástí ?e?ení harmoni?těj?ího sou?ití. Hledání transcendence a posvátné hodnoty bratrství m??e inspirovat a osvětlit volby, které je t?eba u?init v kontextu geopolitických, sociálních, ekonomických, ekologických, ale v jádru i duchovních krizí, které procházejí mnoha dne?ními institucemi, dokonce i demokraciemi, a ohro?ují bezpe?nost a harmonii mezi národy. Pot?ebujeme tedy nábo?enství, které by reagovalo na ?ízeň světa po míru a touhu po nekone?nu, která p?ebývá v srdci ka?dého ?lověka.

Proto je nezbytnou podmínkou skute?ně lidského a integrálního rozvoje nábo?enská svoboda. Brat?i a sestry, jsme svobodná stvo?ení. Ná? Stvo?itel pro nás "ustoupil stranou", tak?íkajíc "omezil" svou absolutní svobodu, aby i z nás u?inil svobodné tvory. Jak tedy m??eme v jeho jménu něco vnucovat bratr?m? "I kdy? vě?íme a klaníme se," u?il Abaj, "nesmíme ?íkat, ?e m??eme ostatní nutit, aby vě?ili a klaněli se" (Slovo 45). Nábo?enská svoboda je základním, primárním a nezadatelným právem, které je t?eba podporovat v?ude a které se nem??e omezovat pouze na svobodu vyznání. Ve skute?nosti má ka?dý ?lověk právo ve?ejně svěd?it o svém p?esvěd?ení: p?edkládat je, ani? by je kdy vnucoval. To je dobrá praxe hlásání, která se li?í od proselytismu a indoktrinace, od nich? se má ka?dý dr?et daleko. Odsunutí nejd?le?itěj?ího ?ivotního vyznání do soukromé sféry by spole?nost p?ipravilo o nesmírné bohatství; naopak up?ednostňování kontext?, v nich? spolu nábo?enské, etnické a kulturní rozmanitosti ?ijí v úctě, je nejlep?ím zp?sobem, jak posílit specifické rysy ka?dé z nich, sjednotit lidské bytosti, ani? by se uniformovaly, podpo?it jejich nejvy??í aspirace, ani? by se utlumily jejich podněty.

Vedle nesmrtelné hodnoty nábo?enství je zde tedy i hodnota aktuální, kterou Kazachstán obdivuhodně podporuje tím, ?e ji? dvacet let hostí tento kongres světového významu. Leto?ní setkání nás vede k zamy?lení nad na?í rolí v duchovním a sociálním vývoji lidstva v období po pandemii.

Pandemie spojená se zranitelností a hledáním léku p?edstavuje první ze ?ty? globálních výzev, které bych rád nastínil a které vyzývají v?echny - ale zejména nábo?enství - k vět?í jednotě. Covid-19 nás v?echny postavil na roveň. Uvědomili jsme si, ?e, jak ?ekl Abaj, "nejsme demiurgové, ale smrtelníci" (tamté?): v?ichni jsme se cítili k?ehcí, v?ichni jsme pot?ebovali pomoc; nikdo nebyl zcela samostatný, nikdo nebyl zcela soběsta?ný. Nyní v?ak nem??eme promarnit pot?ebu solidarity, kterou jsme pocítili, tím, ?e budeme pokra?ovat, jako by se nic nestalo, ani? bychom se nechali vyzvat k tomu, abychom spole?ně ?e?ili naléhavé otázky, které se týkají v?ech. Nábo?enství k tomu nesmí být lhostejná: jsou povolána k tomu, aby stála v první linii a podporovala jednotu tvá?í v tvá? zkou?kám, které hrozí je?tě vět?ím rozdělením lidské rodiny.

Konkrétně je na nás, kte?í vě?íme v Boha, abychom pomohli bratr?m a sestrám na?í doby nezapomínat na zranitelnost, která nás charakterizuje: nepropadat fale?ným domněnkám o v?emohoucnosti vyvolaným technickým a ekonomickým pokrokem, který sám o sobě nesta?í; nenechat se chytit do osidel zisku a výdělku, jako by to byly léky na v?echny neduhy; nepodléhat neudr?itelnému rozvoji, který nerespektuje meze dané stvo?ením; nenechat se znecitlivět konzumem, který omra?uje, proto?e zbo?í je pro ?lověka a ne ?lověk pro zbo?í. Stru?ně ?e?eno, na?e spole?ná zranitelnost, která se objevila během pandemie, by nás měla podnítit k tomu, abychom nepokra?ovali jako dosud, ale s vět?í pokorou a prozíravostí.

Kromě uvědomění si na?í k?ehkosti a odpovědnosti jsou vě?ící v postpandemické době povoláni k pé?i: k pé?i o lidstvo ve v?ech jeho dimenzích, k tomu, aby se stali ?emeslníky spole?enství - opakuji ten výraz: ?emeslníky spole?enství -, svědky spolupráce, která p?ekra?uje hranice jejich komunit, etnické, národní a nábo?enské p?íslu?nosti. Jak se ale do tak náro?ného úkolu pustit? Kde za?ít? U naslouchání těm nejslab?ím, poskytnutím hlasu těm nejk?eh?ím, vyjád?ením globální solidarity, která se týká p?edev?ím jich, chudých, pot?ebných, kte?í nejvíce trpí pandemií, je? vynesla do pop?edí nespravedlnost planetárních nerovností. Kolik lidí nemá ani dnes snadný p?ístup k vakcínám, kolik! Bu?me na jejich straně, ne na straně těch, kdo mají víc a dávají méně; staňme se prorockým a odvá?ným svědomím, bu?me nablízku v?em, ale zejména těm, na které se dnes p?íli? zapomíná, těm, kdo jsou na okraji spole?nosti, těm nejslab?ím a nejchud?ím, těm, kdo trpí ve skrytu a v tichosti, daleko od pozornosti médií. To, co navrhuji, není jen zp?sob, jak být citlivěj?í a solidárněj?í, ale cesta k uzdravení na?ich spole?ností. Ano, proto?e právě chudoba umo?ňuje ?í?ení epidemií a dal?ích velkých ne?těstí, kterým se da?í na p?dě strádání a nerovnosti. Největ?ím rizikovým faktorem dne?ní doby z?stává chudoba. Abaj se v této souvislosti moud?e zeptal: "Mohou si ti, kdo mají hlad, zachovat jasnou mysl [...] a projevit píli v u?ení? Chudoba a svár [...] plodí [...] násilí a chamtivost" (Slovo 25). Dokud bude bujet nerovnost a nespravedlnost, nezmizí ani viry hor?í ne? Covid: nenávist, násilí a terorismus.

A to nás p?ivádí k druhé planetární výzvě, která se týká zejména vě?ících: výzvě míru. V posledních desetiletích se dialog mezi p?edstaviteli nábo?enství zamě?uje na tuto otázku. P?esto vidíme, ?e na?e dny jsou stále poznamenány vále?nou pohromou, atmosférou p?ehnané konfrontace, neschopností ustoupit o krok zpět a podat druhému ruku. Je zapot?ebí impuls, který, brat?i a sestry, musí p?ijít od nás. Jestli?e Stvo?itel, jemu? zasvěcujeme svou existenci, dal vzniknout lidskému ?ivotu, jak m??eme my, kte?í se hlásíme k ví?e, souhlasit s jeho ni?ením? A jak m??eme o?ekávat, ?e lidé na?í doby, z nich? mnozí ?ijí, jako by B?h neexistoval, budou motivováni k uctivému a zodpovědnému dialogu, pokud se velká nábo?enství, která tvo?í du?i tolika kultur a tradic, aktivně nezasadí o mír?

Uvědomme si hr?zy a chyby minulosti a spojme své úsilí, aby se V?emohoucí ji? nikdy nestal rukojmím lidské moci. Abaj p?ipomíná, ?e "toho, kdo dovoluje zlo a nebrání mu, nelze pova?ovat za pravého vě?ícího, ale v nejlep?ím p?ípadě za vla?ného vě?ícího" (srov. Slovo 38). Brat?i a sestry, o?ista od zla je nutná pro ka?dého z nás. Velký kaza?ský básník na tom trval a napsal, ?e ten, kdo se "vzdává u?ení, se sám p?ipravuje o po?ehnání" a "ten, kdo není p?ísný sám k sobě a není schopen soucitu, nem??e být pova?ován za vě?ícího" (Slovo 12). Brat?i a sestry, o?istěme se tedy od domněnky, ?e se cítíme spravedliví a ?e se nemáme co u?it od druhých; osvobo?me se od těch reduktivních a zhoubných p?edstav, které urá?ejí Bo?í jméno rigiditou, extremismem a fundamentalismem a rouhají se mu nenávistí, fanatismem a terorismem, ?ím? znetvo?ují i obraz ?lověka. Ano, proto?e "zdrojem lidství," p?ipomíná Abaj, "je láska a spravedlnost, [...] jsou to koruny bo?ského stvo?ení" (Slovo 45). Nikdy neospravedlňujme násilí. Nedovolme, aby se posvátné stalo nástrojem toho, co je profánní. A? posvátno není podepíráno mocí a moc a? není podepírána posvátnem!

B?h je pokoj a v?dy vede k míru, nikdy ne k válce. Zava?me se proto je?tě více podporovat a posilovat pot?ebu, aby se konflikty ne?e?ily bezvýsledně silou, zbraněmi a hrozbami, ale jediným prost?edkem po?ehnaným nebem a hodným lidstva: setkáním, dialogem, trpělivým jednáním, které se vede s ohledem na děti a mladou generaci. Ztělesňují naději, ?e mír nebude k?ehkým výsledkem pracného vyjednávání, ale plodem neustálého vzdělávacího úsilí, které podporuje jejich sny o rozvoji a budoucnosti. Abaj v tomto smyslu vybízel k roz?i?ování znalostí, k p?ekra?ování hranic vlastní kultury, k p?ijímání znalostí, historie a literatury jiných. Investujme, prosím, do tohoto: ne do zbrojení, ale do vzdělání!

Po výzvách týkajících se pandemie a míru p?ichází t?etí výzva, a to výzva bratrské vst?ícnosti. V dne?ní době je velmi obtí?né p?ijmout ?lověka. Ka?dý den jsou vy?azovány nenarozené děti, migranti a star?í lidé. Je to kultura vy?azování. Tolik bratr? a sester umírá obětováno na oltá?i zisku, zahaleno do svatokráde?ného kadidla lhostejnosti. Ka?dý ?lověk je v?ak posvátný. "Homo sacra res homini", ?íkali p?edkové (SENECA, Epistulae morales ad Lucilium, 95.33): je p?edev?ím na?ím úkolem, úkolem nábo?enství, abychom to světu p?ipomínali! Nikdy p?edtím jsme nebyli svědky tak velkých p?esun? obyvatelstva zp?sobených válkami, chudobou, změnou klimatu a hledáním prosperity, kterou globalizovaný svět umo?ňuje, ale která je ?asto obtí?ně dostupná. Dochází k velkému odlivu: z nejchud?ích oblastí se lidé sna?í dostat do těch bohat?ích. Vidíme to ka?dý den na r?zných migracích po celém světě. Nejde o novinku, ale o historický fakt, který vy?aduje spole?ná a prozíravá ?e?ení. Je samoz?ejmě instinktivní bránit vlastní nabyté bezpe?í a ze strachu zav?ít dve?e; je snaz?í cizince podezírat, obviňovat a odsuzovat, ne? ho poznat a pochopit. Je v?ak na?í povinností pamatovat na to, ?e Stvo?itel, který bdí nad kroky ka?dého stvo?ení, nás nabádá, abychom měli pohled podobný jeho, pohled, který rozpozná tvá? na?eho bratra. Bratr migrant musí být p?ijat, doprovázen, podporován a integrován.

Kaza?ský jazyk nás k tomuto vst?ícnému pohledu vybízí: "milovat" v něm doslova znamená "dob?e se na někoho podívat". Tradi?ní kultura těchto region? v?ak toté? potvrzuje i krásným lidovým p?íslovím: "Kdy? někoho potká?, sna? se mu udělat radost, mo?ná ho vidí? naposledy." Jestli?e stepní kultura pohostinnosti p?ipomíná nezvratnou hodnotu ka?dé lidské bytosti, Abaj to potvrzuje slovy, ?e "?lověk musí být p?ítelem ?lověka" a ?e toto p?átelství je zalo?eno na univerzálním sdílení, proto?e d?le?ité skute?nosti ?ivota a po ?ivotě jsou spole?né. Proto ?íká, ?e "v?ichni lidé jsou si navzájem hosty" a "?lověk sám je hostem v tomto ?ivotě" (Slovo 34). Znovu objevme umění pohostinnosti, p?ijetí a soucitu. A nau?me se také stydět: ano, cítit ten zdravý stud, který pramení ze soucitu s trpícím ?lověkem, z dojetí a údivu nad jeho stavem, nad jeho osudem, který nás zasáhl. Je to cesta soucitu, která nás ?iní lid?těj?ími a vě?ícími. Je na nás, abychom se kromě potvrzení nedotknutelné d?stojnosti ka?dé lidské bytosti nau?ili plakat pro druhé, proto?e jen tehdy, kdy? budeme cítit boje lidstva jako své vlastní, budeme skute?ně lid?tí.

P?ed námi stojí poslední globální výzva: pé?e o spole?ný domov. Tvá?í v tvá? klimatickým zvrat?m je t?eba ho chránit, aby nepodléhal logice zisku, ale aby byl zachován pro budoucí generace ke chvále Stvo?itele. Abaj napsal: "Jak nádherný svět nám Stvo?itel dal! Obda?il nás svým světlem s velkorysostí a ?tědrostí. Kdy? nás matka země na svých prsou chovala, ná? nebeský Otec s pé?í se nad námi skláněl" (z básně "Jaro"). Nejvy??í s láskyplnou pé?í vytvo?il spole?ný domov pro ?ivot, a my, kte?í se k němu hlásíme, jak m??eme dovolit, aby byl zne?i?těn, zneu?it a zni?en? Spojme své úsilí i v této výzvě. Není poslední v po?adí d?le?itosti. Ve skute?nosti souvisí s první výzvou, která se týká pandemie. Viry, jako je Covid-19, které, a? mikroskopické, jsou schopny zni?it velké ambice pokroku, ?asto souvisejí se zhor?enou vzájemnou rovnováhou s p?írodou, která nás obklopuje, a to p?edev?ím na?í vlastní vinou. Vzpomeňte si nap?íklad na odlesňování, nelegální obchod s ?ivými zví?aty, intenzivní chov dobytka... Je to vyko?is?ovatelská mentalita, která devastuje domov, který obýváme. A nejen to, vede to k zastínění úctyhodného a nábo?enského vidění světa, které zamý?lel Stvo?itel. Proto je nezbytné podporovat a propagovat pé?i o ?ivot ve v?ech jeho formách.

Drazí brat?i a sestry, postupujme spole?ně vp?ed, aby cesta nábo?enství byla stále p?átel?těj?í. Abaj ?íkával, ?e "fale?ný p?ítel je jako stín: kdy? na tebe svítí slunce, nezbaví? se ho, ale kdy? se nad tebou stahují mraky, není ho nikde vidět" (Slovo 37). Ké? se nám to nestane: ké? nás Nejvy??í osvobodí od stín? podezírání a fal?e; ké? nám dá pěstovat slune?né a bratrské p?átelství prost?ednictvím ?astého dialogu a zá?ivé up?ímnosti úmysl?. A já bych zde rád poděkoval za snahu Kazachstánu v tomto ohledu: v?dy se sna?it sjednocovat, v?dy se sna?it podněcovat dialog, v?dy se sna?it navazovat p?átelství. To je p?íklad, který nám v?em Kazachstán dává, a my ho musíme následovat, p?ipojit se k němu. Nehledejme fale?né smí?livé synkretismy - ty nejsou pot?eba -, ale udr?ujme svou identitu otev?enou odvaze k jinakosti, k bratrskému setkání. Jen tak m??eme v temné době, v ní? ?ijeme, vyza?ovat světlo na?eho Stvo?itele. Děkuji vám v?em!

P?elo?il Petr Vacík