Pape? promluvil na zakon?ení Kongresu světov?ch nábo?enství
PAPE? FRANTI?EK
Drazí brat?i a sestry!
Krá?eli jsme spolu. Děkuji vám, ?e jste p?ijeli z r?zných ?ástí světa a p?ivezli sem bohatství své víry a kultury. Děkuji vám, ?e jste intenzivně pro?ili tyto dny sdílení, práce a nasazení ve znamení dialogu, o to cenněj?ího v tak tě?ké době, na kterou doléhá kromě pandemie i nesmyslné vále?né ?ílenství. P?íli? mnoho nenávisti a rozdělení, p?íli? mnoho nedostatku dialogu a porozumění druhým: v globalizovaném světě je to je?tě nebezpe?něj?í a skandálněj?í. Nem??eme pokra?ovat ve spojení a odlou?ení, ve spojení a rozdělení kv?li p?íli? mnoha nerovnostem. Děkuji vám proto za va?e úsilí o mír a jednotu. Děkuji místním ú?ad?m, které nás hostily a s velkou pé?í p?ipravily a uspo?ádaly tento kongres, a p?átelskému a odvá?nému lidu Kazachstánu, který je schopen p?ijímat jiné kultury a zároveň si zachovávat svou vzne?enou historii a vzácné tradice. Kiop raqmet! Bolshoe spasibo! Děkuji mnohokrát!
Motto mé náv?těvy, která se nyní chýlí ke konci, zní Poslové míru a jednoty. Je v mno?ném ?ísle, proto?e cesta je spole?ná. A tento sedmý kongres, který nám Nejvy??í dop?ál pro?ít, znamenal d?le?itý milník. Od svého zalo?ení v roce 2003 si tato akce vzala za vzor Den modliteb za světový mír, který v roce 2002 svolal Jan Pavel II. do Assisi, aby potvrdil pozitivní p?ínos nábo?enských tradic k dialogu a svornosti mezi národy. Po událostech z 11. zá?í 2001 bylo nutné reagovat, a to spole?ně, na vznětlivou atmosféru, kterou chtělo podnítit teroristické násilí a která hrozí tím, ?e se nábo?enství stane faktorem konfliktu. Pseudonábo?enský terorismus, extremismus, radikalismus a nacionalismus zahalený do rou?ky posvátna v?ak stále vyvolávají obavy a strach z nábo?enství. V těchto dnech bylo tedy proz?etelné sejít se a znovu potvrdit jeho pravou a nezcizitelnou podstatu.
V tomto ohledu prohlá?ení na?eho kongresu potvrzuje, ?e extremismus, radikalismus, terorismus a jakékoli jiné podněty k nenávisti, nep?átelství, násilí a válce, a? u? mají jakoukoli motivaci nebo cíl, nemají nic spole?ného s autentickým duchem nábo?enství a musí být co nejd?razněji odmítnuty (srov. ?. 5): odsouzeny, bez "kdyby" a bez "ale". Kromě toho jsme se na základě skute?nosti, ?e V?emohoucí stvo?il v?echny lidi rovné, bez ohledu na jejich nábo?enskou, etnickou nebo sociální p?íslu?nost, shodli na tom, ?e vzájemný respekt a porozumění musí být v nábo?enském u?ení pova?ovány za zásadní a nezbytné (srov. ?. 13).
Kazachstán, který le?í v srdci velkého a rozhodujícího asijského kontinentu, byl pro nás p?irozeným místem setkání. Její vlajka nám p?ipomněla, ?e je t?eba zachovat zdravý vztah mezi politikou a nábo?enstvím. Jestli?e zlatý orel na praporu p?ipomíná pozemskou autoritu a p?ipomíná starověké ?í?e, modré pozadí evokuje barvu nebe, transcendenci. Mezi politikou a transcendencí tedy existuje zdravé spojení, zdravá koexistence, která udr?uje obě sféry odli?ené. Rozli?ování, nikoliv zmatení nebo oddělování. "Ne" zmatku pro dobro lidské bytosti, která pot?ebuje stejně jako orel volné nebe k letu, volný prostor otev?ený nekone?nu, který není omezen pozemskou mocí. Transcendence, která na druhou stranu nesmí podlehnout poku?ení proměnit se v moc, jinak by nebe spadlo na zem, bo?ské nadpozemno by bylo uvězněno v pozemském te?, láska k bli?nímu v zaujatých rozhodnutích. "Ne" zmatku, tedy. "Ne" v?ak také oddělování politiky a transcendence, proto?e nejvy??í lidské aspirace nelze vylou?it z ve?ejného ?ivota a odsunout je do soukromé sféry. Ké? jsou tedy v?dy a v?ude chráněni ti, kdo chtějí legitimně vyjad?ovat své p?esvěd?ení. Kolik lidí je v?ak je?tě dnes pronásledováno a diskriminováno kv?li své ví?e! D?razně jsme vyzvali vlády a p?íslu?né mezinárodní organizace, aby pomáhaly nábo?enským skupinám a etnickým komunitám, které trpí poru?ováním svých lidských práv a základních svobod a násilím ze strany extremist? a terorist?, a to i v d?sledku válek a vojenských konflikt? (viz ?. 6). P?edev?ím musíme usilovat o to, aby nábo?enská svoboda nebyla abstraktním pojmem, ale konkrétním právem. Braňme pro v?echny právo na nábo?enství, na naději, na krásu: na nebe. Proto?e nejen Kazachstán, jak hlásá jeho hymna, je "zlatým sluncem na nebi", ale ka?dý ?lověk: ka?dý mu? a ka?dá ?ena ve své neopakovatelné jedine?nosti, pokud jsou v kontaktu s bo?ským, mohou na zemi vyza?ovat zvlá?tní světlo.
Proto katolická církev, která se nikdy neunaví hlásat nedotknutelnou d?stojnost ka?dého ?lověka, stvo?eného "k obrazu Bo?ímu" (srov. Gn 1,26), vě?í také v jednotu lidské rodiny. Vě?í, ?e "v?echny národy tvo?í p?ece jedno spole?enství, mají jeden p?vod, proto?e B?h dal v?emu lidstvu p?ebývat na celém povrchu země" (Nostra aetate, 1). Proto se Svatý stolec od po?átku tohoto kongresu, zejména prost?ednictvím Dikasteria pro mezinábo?enský dialog, aktivně ú?astní. A chce v tom pokra?ovat: cesta mezinábo?enského dialogu je spole?nou cestou míru a pro mír, a jako taková je nutná a nezvratná. Mezinábo?enský dialog u? není jen p?íle?itostí, ale naléhavou a nenahraditelnou slu?bou lidstvu, ke chvále a slávě Stvo?itele v?ech.
Brat?i a sestry, kdy? p?emý?lím o této spole?né cestě, ptám se sám sebe: kde je ná? pr?se?ík? Jan Pavel II. - který Kazachstán nav?tívil právě p?ed jednadvaceti lety - ?ekl, ?e "v?echny cesty církve vedou k ?lověku" a ?e ?lověk je "cestou církve" (encyklika Redemptor hominis, 14). Chtěl bych dnes ?íci, ?e ?lověk je také cestou v?ech nábo?enství. Ano, konkrétní lidská bytost, oslabená pandemií, vy?erpaná válkou, zraněná lhostejností! ?lověk, k?ehké a ú?asné stvo?ení, které "bez Stvo?itele zaniká" (Gaudium et spes, 36) a bez ostatních neexistuje! P?ed d?le?itými rozhodnutími se více ne? na strategické a ekonomické cíle, národní, energetické a vojenské zájmy zamě?me na dobro ?lověka. Abychom se mohli rozhodovat skute?ně skvěle, obra?me se na děti, mladé lidi a jejich budoucnost, star?í lidi a jejich moudrost, oby?ejné lidi a jejich skute?né pot?eby. A my pozvedněme hlas, abychom k?i?eli, ?e lidská osoba není redukována na to, co produkuje a vydělává; ?e musí být vítána a nikdy zavr?ena; ?e rodina, v kaza?ském jazyce "hnízdo du?e a lásky", je p?irozeným a nenahraditelným zázemím, které je t?eba chránit a podporovat, aby mu?i a ?eny zít?ka mohli r?st a dospívat.
Velká moudrost a nábo?enství jsou pro v?echny lidské bytosti povolány svěd?it o existenci spole?ného duchovního a morálního dědictví, které je zalo?eno na dvou základních kamenech: transcendenci a bratrství. Transcendence, p?esah, úcta. Je krásné, ?e se ka?dý den miliony a miliony mu?? a ?en r?zného věku, kultur a sociálních poměr? scházejí k modlitbě na nes?etných místech, kde se konají bohoslu?by. Je to skrytá síla, která udr?uje svět v chodu. A pak bratrství, bli?ní, blízkost, nebo? nem??e vyznávat pravou oddanost Stvo?iteli ten, kdo nemiluje jeho tvory. V tomto duchu se nese i prohlá?ení na?eho kongresu, o něm? bych na závěr rád zd?raznil t?i slova.
První je syntézou v?eho, vyjád?ením srde?ného volání, snem a cílem na?í cesty: mír! Beybit?ilik, mir, mír! Mír je naléhavý, proto?e jakýkoli vojenský konflikt nebo vypuknutí napětí a konfrontace dnes m??e mít jen ?kodlivý "dominový efekt" a vá?ně ohrozit systém mezinárodních vztah? (srov. ?. 4). Mír v?ak "Mír neznamená jenom to, ?e není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nep?átelských sil, ani nevzniká z panova?né nadvlády, nýbr? správně a výsti?ně se o něm mluví jako o ?díle spravedlnosti“ (Iz 32,17)" (Gaudium et spes, 78). Vychází tedy z bratrství, roste v zápase proti nespravedlnosti a nerovnosti a buduje se tím, ?e se obrací k druhým. My, kte?í vě?íme ve Stvo?itele v?ech, musíme stát v ?ele ?í?ení mírového sou?ití. Musíme o tom svěd?it, kázat a prosit. Proto deklarace vyzývá světové v?dce, aby zastavili konflikty a krveprolití v?ude na světě a zanechali agresivní a destruktivní rétoriky (viz ?. 7). Prosíme vás ve jménu Boha a v zájmu lidstva: zasa?te se o mír, ne o zbrojení! Pouze slu?bou míru z?stane va?e jméno v dějinách velké.
Chybí-li mír, je to proto, ?e chybí pozornost, laskavost a schopnost vytvá?et ?ivot. A tak je t?eba ji hledat prost?ednictvím vět?ího zapojení - a to je to druhé slovo - ?eny. Proto?e ?ena dává světu pé?i a ?ivot: je cestou k míru. Proto jsme se vyslovili pro pot?ebu chránit její d?stojnost a zlep?it její sociální postavení jako rovnoprávného ?lena rodiny a spole?nosti (srov. ?. 24 23). ?enám musí být také svě?ena vět?í úloha a odpovědnost. Kolika smrtelným rozhodnutím bychom se vyhnuli, kdyby ?eny byly v centru rozhodování! Usilujme o to, aby byly více respektovány, uznávány a zapojovány.
A kone?ně t?etí slovo: mladí. Jsou posly míru a jednoty dne?ka i zít?ka. Jsou to právě oni, kdo více ne? ostatní vyzývají k míru a úctě ke spole?nému domu stvo?ení. Logika nadvlády a vyko?is?ování, hromadění zdroj?, nacionalism?, válek a zón vlivu naopak kreslí starý svět, který mladí lidé odmítají, svět uzav?ený jejich sn?m a nadějím. Stejně tak rigidní a dusivá religiozita nepat?í budoucnosti, ale minulosti. Kdy? myslíme na nové generace, potvrzujeme zde d?le?itost vzdělávání, které posiluje vzájemné p?ijetí a respektující sou?ití mezi nábo?enstvími a kulturami (srov. ?. 11 a 21). Dejme mladým lidem p?íle?itost ke vzdělání, ne destruktivní zbraně! A naslouchejme jim, ani? bychom se báli, ?e se nás budou ptát. P?edev?ím budujme svět s ohledem na ně!
Brat?i a sestry, lid Kazachstánu, otev?ený zít?ku a svědek tolika utrpení v minulosti, nám svou mimo?ádnou multireligiozitou a multikulturalismem nabízí p?íklad budoucnosti. Vyzývá nás, abychom ji budovali, ani? bychom zapomínali na transcendenci a bratrství, na uctívání Nejvy??ího a na p?ijetí druhého. Jděme takto vp?ed, krá?ejme spole?ně po zemi jako děti nebe, tkalci naděje a ?emeslníci svornosti, poslové míru a jednoty!
P?elo?il Petr Vacík
