Pape? ke kaza?sk?m katolík?m: Malá církev je milost
Salvatore Cernuzio – Vatican News
V katedrále Panny Marie, Matky ustavi?né pomoci v Nur-Sultanu se v p?l jedenácté dopoledne místního ?asu shromá?dili biskupové, kně?í a jáhni, zasvěcení mu?i a ?eny, seminaristé a pastora?ní pracovníci. Ve stavbě s jednoduchou architekturou p?ivítali pape?e Franti?ka, který p?ijel na vozíku, potleskem, květinami a hudbou houslí, fléten, harfy a dombry, typického kaza?ského nástroje, o něm? pape? mluvil ve svém prvním projevu na kaza?ské p?dě. Na dombru zahrála jedna t?iadvaceti?lenná rodina v tradi?ních oděvech (se t?emi vlastními a osmnácti adoptovanými dětmi, v?etně hol?i?ky, která díky hudbě p?ekonala své posti?ení).
Pape? se usmíval nad těmito obrazy, které jsou symbolem církve ?slo?ené z mnoha r?zných tvá?í, historií a tradic, které spojuje jedna víra v Je?í?e Krista“. ?Vět?ina z nás jsou cizinci“, zopakoval pape? slova, která zazněla v pozdravu mons. Mumbiela Sierry, p?edsedy St?edoasijské biskupské konference.
?Je to pravda, proto?e pocházíte z r?zných míst a zemí, ale krása církve je v tom, ?e jsme jedna rodina, ve které nikdo není cizinec. Opakuji: v církvi není nikdo cizinec, jsme jeden svatý Bo?í lid obohacený mnoha národy!“
Rozmanitost je tedy bohatstvím, pokra?uje Franti?ek, který dále vyjmenovává hlavní směry, jimi? se musí kaza?ská církev ubírat: jedná se o odkaz a p?íslib, chápané jako pamě? a budoucnost.
?Dědictvím minulosti je na?e pamě?, p?íslibem evangelia je budoucnost Boha, který k nám p?ichází“.
Franti?ek se vrací k samým po?átk?m k?es?anství ve St?ední Asii, k evangelizaci prvních staletí, ji? vykonávalo mnoho evangelizátor? a misioná??, kte?í se věnovali ?í?ení světla evangelia, zakládání komunit, svatyní, klá?ter? a bohoslu?ebných míst. ?Existuje tedy k?es?anské, ekumenické dědictví, které je t?eba ctít a zachovávat, p?edávání víry, jeho? protagonisty bylo také mnoho prostých lidí, tolik děde?k? a babi?ek, otc? a matek“, poznamenal pape?. ?Na duchovní a církevní cestě nesmíme ztratit památku těch, kte?í nám hlásali víru“, dodal.
?Bu?me v?ak opatrní: nejde o to, abychom se s nostalgií ohlí?eli zpět, z?stávali u věcí minulých a nechali se ochromit v nehybnosti: to je poku?ení zpáte?nictví“.
Pape? poté mluvil o ?ivé paměti, bez ní? jsou víra, zbo?nost a pastora?ní ?innost v nebezpe?í, ?e vyhasnou, ?e budou jako slaměné ohně, které okam?itě vzplanou, ale brzy vyho?í. ?Kdy? ztratíme pamě?, radost se vy?erpá. Ztrácíme také vdě?nost v??i Bohu a na?im bratr?m a sestrám, proto?e upadáme do p?esvěd?ení, ?e v?echno závisí na nás“, vysvětloval pape? a dodal, ?e p?i pohledu na dědictví minulosti vidíme, jak se ?víra nep?edávala z generace na generaci jako soubor polo?ek, kterým je t?eba rozumět a které je t?eba dělat, jako jednou prov?dy stanovený kodex“. Nikoli, ?víra byla p?edána spolu se ?ivotem a tedy není krásným projevem věcí minulých, ale stále p?ítomnou událostí“.
S tímto pohledem se musíme dívat do budoucnosti, na zaslíbení evangelia. Budoucnost se m??e zdát tě?ká ?tvá?í v tvá? mnoha výzvám víry - zvlá?tě těm, které se týkají ú?asti mlad?ích generací - stejně jako tvá?í v tvá? ?ivotním problém?m a tě?kostem. P?i pohledu na vlastní po?et se ?lověk v rozlehlosti země, jako je tato, m??e cítit 'malý' a nedostate?ný“. Právě evangelium v?ak p?evrací tuto logiku ?ísel: ?Být malý, chudý duchem, to je blahoslavenství“, vyzdvihl pape?.
?V tom, ?e jste malá církev, malé stádce, je skrytá milost. Místo abychom se chlubili svou silou, po?tem, strukturou a jakoukoli jinou formou lidské d?le?itosti, necháváme se vést Pánem a pokorně stojíme vedle lidí“.
Tato nepatrnost nám také p?ipomíná, ?e nejsme soběsta?ní, poznamenal ?ímský biskup: to znamená, ?e pot?ebujeme Boha a ostatní, v?etně bratr? a sester jiných vyznání. ?Pouze spole?ně, v dialogu a vzájemném p?ijetí, m??eme dosáhnout ně?eho dobrého pro v?echny“.
?To je zvlá?tní úkol církve v této zemi: nebýt skupinou, která se vle?e dál v obvyklých kolejích nebo se uzavírá do své ulity, proto?e se cítí malá, ale být spole?enstvím otev?eným Bo?í budoucnosti, zapáleným ohněm Ducha svatého“.
Pape? Franti?ek proto znovu vyzval ke vzájemnému bratrství, pé?i o chudé i lidi zraněné ?ivotem. Poka?dé, kdy? v lidských a spole?enských vztazích vydáváme svědectví o spravedlnosti a pravdě, toti? odmítáme korupci a le?.
?K?es?anská spole?enství, zejména seminá?e, ké? jsou »?koly up?ímnosti«: nikoli rigidní a formální prost?edí, ale místa, kde se trénuje pravda, otev?enost a sdílení. A v na?ich spole?enstvích - nezapomínejme - jsme v?ichni Pánovi u?edníci: v?ichni jsme u?edníci, v?ichni jsme stejně d?le?ití a máme tuté? d?stojnost“.
V této souvislosti pape? vybídl k tomu, aby byl dán vět?í prostor laik?m: ?Synodální církev na cestě k budoucnosti Ducha je církví participativní a spoluzodpovědnou. Je to církev, která je schopna vyjít vst?íc světu, proto?e je vy?kolena ve spole?enství“. V závěru své promluvy pape? Franti?ek p?ipomněl bl. Bukowinského, kněze, který celý ?ivot pe?oval o nemocné, chudé a lidi na okraji spole?nosti a za svou věrnost evangeliu zaplatil vězením a tě?kou prací. ??ekli mi, ?e je?tě p?ed jeho blaho?e?ením byly na jeho hrobě v?dy ?erstvé květiny a zapálená sví?ka. Je to potvrzení, ?e Bo?í lid doká?e rozpoznat, kde je svatost, kde je pastý? zamilovaný do evangelia“. Ké? je jeho p?íklad výtkou pro biskupy a kněze:
?aby nebyli správci posvátna nebo ?etníky, kte?í se starají o dodr?ování nábo?enských norem, ale pastý?i blízcí lidem, ?ivé ikony soucitného srdce Kristova“.
Franti?ek také p?ipomněl ?eckokatolické mu?edníky, biskupa Budku, otce Zarizkého a lai?ku Gertrudu Detzelovou, jejich? beatifika?ní proces byl zahájen. ?P?inesli do světa Kristovu lásku. Vy jste jejich dědictvím: bu?te p?íslibem nové svatosti!“, apeloval Franti?ek a p?islíbil, ?e bude kaza?ský lid doprovázet modlitbou a svě?ovat jej Nejsvětěj?í Panně Marii, která je v zemi uctívána jako Královna míru. Na za?átku setkání byl p?ed pape?em odhalen obraz Panny Marie s dítětem v náru?í. Jeho tv?rcem je muslimský malí?, který byl po?ehnání obrazu p?ítomen, co? je rovně? znamením bratrství.
