杏MAP导航

Hledejte

Pape?ova homilie v Kanadě na svátek svat?ch Jáchyma a Anny

Plné znění pape?ova kázání na m?i, kterou celebroval v kanadském Edmontonu na svátek svat?ch Jáchyma a Anny, 26. ?ervence 2022.

APO?TOLSKÁ CESTA DO KANADY

Homilie Jeho Svatosti pape?e Franti?ka na svátek svatých Jáchyma a Anny

Edmonton (Kanada), Commonwealth Stadium, 26. ?ervence 2022

               Dnes slavíme svátek Je?í?ových prarodi??.  Pán nás v?echny shromá?dil právě p?i této p?íle?itosti, která je vám i mně tak drahá.  Právě v domě Jáchyma a Anny poznal malý Je?í? své star?í p?íbuzné a zakusil blízkost, ně?nou lásku a moudrost svých prarodi??.  Vzpomeňme si na své vlastní prarodi?e a zamysleme se nad dvěma d?le?itými věcmi.

               Za prvé: jsme dětmi historie, kterou je t?eba zachovat.  Nejsme izolovaní jedinci, nejsme ostrovy.  Nikdo nep?ichází na tento svět oddělený od ostatních.  Na?e ko?eny, láska, která nás o?ekávala a vítala na světě, rodiny, v nich? jsme vyr?stali, jsou sou?ástí jedine?né historie, která nás p?edcházela a dala nám ?ivot.  Tuto historii jsme si nevybrali; dostali jsme ji jako dar, o který jsme povoláni pe?ovat, nebo?, jak nám p?ipomíná kniha Sirachovcova, jsme "potomky" těch, kte?í nás p?ede?li; jsme jejich "dědictvím" (Sir 44,11).  Dědictvím, jeho? st?edobodem je spravedlnost, věrnost Bohu a jeho v?li, a to zcela nezávisle na jakémkoli nároku na presti? ?i autoritu, inteligenci nebo kreativitu v písních ?i poezii.  To je to, co nám p?edali.  Abychom mohli p?ijmout, kdo skute?ně jsme a jak jsme vzácní, musíme p?ijmout jako sou?ást sebe samých mu?e a ?eny, z nich? jsme vze?li.  Nemysleli jen na sebe, ale p?edali nám poklad ?ivota.  Jsme tu díky na?im rodi??m, ale také díky na?im prarodi??m, kte?í nám pomohli cítit se na světě vítanými.  ?asto to byli oni, kdo nás bezvýhradně milovali, ani? by cokoli o?ekávali zpět.  Vzali nás za ruku, kdy? jsme se báli, uklidňovali nás v temnotě noci, povzbuzovali nás, kdy? jsme v plném světle dne stáli p?ed d?le?itými ?ivotními rozhodnutími.  Díky prarodi??m jsme dostali pohlazení z historie, která nás p?edcházela: nau?ili jsme se, ?e dobrota, ně?ná láska a moudrost jsou pevnými ko?eny lidství.  Právě v domovech na?ich prarodi?? mnozí z nás vdechovali v?ni evangelia, sílu víry, díky ní? se cítíme být doma.  Díky nim jsme objevili onen druh "d?věrně známé" víry, víry domácí.  Proto?e právě tak se víra zásadně p?edává, doma, prost?ednictvím mate?ského jazyka, s láskou a povzbuzením, pé?í a blízkostí.

               To jsou na?e dějiny, jejich? jsme dědici a které jsme povoláni uchovávat.  Jsme dětmi, proto?e jsme vnuky.  Na?i prarodi?e v nás svým zp?sobem ?ivota zanechali jedine?nou stopu; dali nám d?stojnost a d?věru v sebe sama i v druhé.  Obdarovali nás ně?ím, co nám nem??e být nikdy odebráno a co nám zároveň umo?ňuje být jedine?ní, originální a svobodní.  Od na?ich prarodi?? jsme se nau?ili, ?e láska není nikdy vynucená; nikdy nezbavuje druhé jejich vnit?ní svobody.  Takto milovali Jáchym a Anna Marii a Je?í?e; a takto milovala Maria Je?í?e, láskou, která ho nikdy nedusila ani nedr?ela zpátky, ale doprovázela ho v p?ijetí poslání, pro které p?i?el na svět.  Sna?me se to nau?it jako jednotlivci i jako církev.  Ké? se nau?íme nikdy netla?it na svědomí druhých, nikdy neomezovat svobodu lidí kolem nás, a p?edev?ím nikdy neselhávat v lásce a úctě k těm, kte?í nás p?ede?li a jsou svě?eni do na?í pé?e.  Jsou toti? vzácným pokladem, který uchovává dějiny vět?í, ne? jsou oni sami.

               Kniha Sirachovcova nám také ?íká, ?e uchovávat historii, která nám dala ?ivot, neznamená zastírat "slávu" na?ich p?edk?.  Neměli bychom ztrácet jejich památku ani zapomínat na historii, která dala vzniknout na?emu vlastnímu ?ivotu.  Měli bychom v?dy pamatovat na ty, jejich? ruce nás hladily a kte?í nás dr?eli v náru?í; v této historii toti? m??eme najít útěchu ve chvílích sklí?enosti, světlo, které nás vede, a odvahu ?elit ?ivotním výzvám.  Uchovávat historii, která nám dala ?ivot, v?ak také znamená neustále se vracet do té ?koly, kde jsme se poprvé u?ili milovat.  Znamená to ptát se sami sebe, kdy? ?elíme ka?dodenním rozhodnutím, co by na na?em místě udělali ti nejmoud?ej?í ze star?ích, které jsme znali, jakou radu by nám dali na?i prarodi?e a praprarodi?e.

               A tak se, drazí brat?i a sestry, ptejme sami sebe: jsme my, děti a vnuci, schopni chránit tento poklad, který jsme zdědili?  Nezapomínáme na to dobré u?ení, které jsme obdr?eli?  Mluvíme se svými star?ími a věnujeme jim ?as, abychom jim naslouchali?  A umíme v na?ich stále lépe vybavených, moderních a funk?ních domovech vyhradit d?stojný prostor pro uchování jejich památky, zvlá?tní místo, malý rodinný memoriál, který nám prost?ednictvím památných fotografií a p?edmět? umo?ní v modlitbě vzpomínat na ty, kte?í nás p?ede?li?  Uchovali jsme jejich Bibli, jejich r??enec?  V mlze zapomnění, která zastiňuje na?i neklidnou dobu, je nezbytné, brat?i a sestry, pe?ovat o své ko?eny, modlit se za své p?edky a s nimi, věnovat ?as vzpomínkám na ně a st?e?it jejich odkaz.  Tak roste rodokmen, tak se buduje budoucnost.

               Zamysleme se nyní nad druhou d?le?itou věcí.  Kromě toho, ?e jsme dětmi historie, kterou je t?eba zachovat, jsme také autory historie, která se teprve bude psát.  Ka?dý z nás m??e poznávat sám sebe, kým a ?ím je, poznamenán světlem i stíny a láskou, které se nám dostalo nebo nedostalo.  To je tajemství lidského ?ivota: v?ichni jsme ně?í děti, zplozené a formované někým jiným, ale kdy? se staneme dospělými, jsme také povoláni dát ?ivot, být otcem, matkou nebo prarodi?em někomu jinému.  Kdy? p?emý?líme o tom, jakými lidmi jsme dnes, co chceme udělat sami se sebou?  Prarodi?e, kte?í tu byli p?ed námi, sta?í lidé, kte?í pro nás měli sny a naděje a p?inesli pro nás velké oběti, nám kladou zásadní otázku: Jakou spole?nost chceme budovat?  Z rukou těch, kte?í nás p?ede?li, jsme toho tolik dostali.  Co naopak chceme odkázat těm, kte?í p?ijdou po nás?  "R??ovou vodu", tedy z?eděnou víru, nebo naopak ?ivou víru?  Spole?nost zalo?enou na osobním zisku, nebo na bratrství?  厂惫ě迟 ve válce, nebo svět v míru?  Zdevastované stvo?ení, nebo domov, který je i nadále pohostinný?

               Nezapomínejme, ?e ?ivotodárná míza putuje od ko?en? k větvím, k list?m, ke květ?m a pak k plod?m stromu.  Autentická tradice se vyjad?uje v tomto vertikálním rozměru: zdola nahoru.  Musíme být opatrní, abychom neupadli do karikatury tradice, která není vertikální – od ko?en? k plod?m –, ale horizontální – dop?edu a dozadu.  Takto pojatá tradice nás vede pouze k jakési "zpáte?nické kultu?e", k úto?i?ti sebest?ednosti, která jednodu?e za?katulkuje sou?asnost a uvězní ji v mentalitě, která ?íká: "Takhle jsme to dělali v?dycky".

               V evangeliu, které jsme právě sly?eli, Je?í? ?íká u?edník?m, ?e jsou blahoslavení, proto?e mohou vidět a sly?et to, v co mnozí proroci a spravedliví lidé mohli jen doufat (srov. Mt 13,16-17).  Mnoho lidí uvě?ilo v Bo?í zaslíbení o p?íchodu Mesiá?e, p?ipravilo mu cestu a ohlásilo jeho p?íchod.  Nyní v?ak, kdy? Mesiá? p?i?el, jsou ti, kdo ho mohou vidět a sly?et, povoláni, aby ho p?ijali a zvěstovali jeho p?ítomnost uprost?ed nás.

               Brat?i a sestry, to platí i pro nás.  Ti, kte?í nás p?ede?li, nám p?edali vá?eň, sílu a touhu, plamen, který je na nás, abychom znovu za?ehli.  Nejde o to uchovat popel, ale znovu za?ehnout oheň, který oni zapálili.  Na?i prarodi?e a na?i star?í chtěli spravedlivěj?í, bratr?těj?í a solidárněj?í svět a bojovali za to, aby nám dali budoucnost.  Nyní je na nás, abychom je nezklamali.  Je na nás, abychom se chopili p?ijaté tradice, proto?e tato tradice je ?ivou vírou na?ich zem?elých.  Nep?eměňujme ji v "tradicionalismus", který je mrtvou vírou ?ivých, jak jednou ?ekl jeden autor.  Udr?ováni těmi, kte?í jsou na?imi ko?eny, jsme nyní na ?adě my, abychom p?inesli ovoce.  My jsme větve, které musí rozkvést a ?í?it nová semena dějin.  Polo?me si tedy několik konkrétních otázek.  Co mám dělat nyní jako sou?ást dějin spásy, ve světle těch, kte?í mě p?ede?li a milovali mě?  Mám v dějinách jedine?nou a nezastupitelnou roli: ale jakou stopu za sebou zanechám?  Co p?edávám těm, kte?í p?ijdou po mně?  Co dávám ze sebe?  ?asto hodnotíme sv?j ?ivot na základě p?íjm?, typu kariéry, míry úspěchu a toho, jak nás vnímají ostatní.  To v?ak nejsou ?ivotodárná kritéria.  Skute?ná otázka zní: Dávám ?ivot?  Uvádím do dějin novou a obnovenou lásku, která tu d?íve nebyla?  Hlásám ve svém okolí evangelium?  Slou?ím svobodně druhým tak, jak to pro mě dělali ti, kte?í mě p?ede?li?  Co dělám pro na?i církev, na?e město, na?i spole?nost?  Brat?i a sestry, je snadné kritizovat, ale B?h nechce, abychom byli pouhými kritiky systému nebo abychom byli uzav?ení a "zpáte?ni?tí", jak ?íká autor listu ?id?m (srov. 10, 39). Spí?e chce, abychom byli ?emeslníky nových dějin, tkalci naděje, staviteli budoucnosti, tv?rci pokoje.

               Ké? se za nás Jáchym a Anna p?imlouvají.  Ké? nám pomohou vá?it si dějin, které nám daly ?ivot, a z na?í strany budovat dějiny, které ?ivot dávají.  Ké? nám p?ipomínají na?i duchovní povinnost ctít na?e prarodi?e a star?í lidi, vá?it si jejich p?ítomnosti mezi námi, abychom mohli vytvá?et lep?í budoucnost.  Budoucnost, v ní? nebudou star?í lidé odlo?eni stranou, proto?e z "praktického" hlediska "ji? nejsou u?ite?ní".  Budoucnost, která nebude posuzovat hodnotu lidí jen podle toho, co doká?í vyprodukovat.  Budoucnost, která nebude lhostejná k pot?ebě starých lidí, aby se o ně někdo staral a naslouchal jim.  Budoucnost, v ní? se ji? nikdy nebude opakovat historie násilí a marginalizace, kterou trpěli na?i brat?i a sestry z ?ad p?vodních obyvatel.  Tato budoucnost je mo?ná, pokud s Bo?í pomocí nep?eru?íme pouto, které nás spojuje s těmi, kdo tu byli p?ed námi, a pokud budeme podporovat dialog s těmi, kdo p?ijdou po nás.  Mladí a sta?í, prarodi?e a vnuci, v?ichni spole?ně.  Poj?me spole?ně kup?edu a spole?ně sněme. Nezapomínejme také na Pavlovu radu u?edníkovi Timoteovi: Pamatuj na svou matku a babi?ku (srov. 2 Tim 1,5).

 

P?elo?il Petr Vacík

27. ?ervence 2022, 09:44