Pape? ve farnosti p?vodních národ?: Boha nelze hlásat zp?sobem, kter? mu proti?e?í
Jana Gruberová – Vatican News
Kostel Nejsvětěj?ího Srdce v Edmontonu pat?í k nejstar?ím katolickým chrám?m tohoto města – byl postaven roku 1913 a za více ne? století existence jej u? dvakrát poni?il po?ár – podruhé v srpnu roku 2020. Po dvouleté rekonstrukci byl tedy kostel otev?en právě u p?íle?itosti pape?ovy náv?těvy – dedikace oltá?e se slavila v neděli 17. ?ervence. Od svého po?átku p?ijímala farnost Nejsvětěj?ího Srdce imigranty, p?icházející do Kanady – Italy, Portugalce, ?paněly, Chorvaty a v posledně době té? Eritrejce. Zároveň díky oblátskému fará?i domorodého p?vodu za?ala farnost vyjad?ovat tradice p?vodních národ? Kanady v liturgii, a to a? do té míry, ?e byla po?átkem devadesátých let (1991) vyhlá?ena národní farností t?í autochtonních komunit – First Nations, Métis? a Inuit? – a to jako první v rámi kanadské církve. Farnost Nejsvětěj?ího Srdce v Edmontonu si ov?em m??e p?ipsat i jiné prvenství – je v?bec nejaktivněj?í v celé arcidiecézi, co se tý?e charitní pé?e, adresované jak p?vodním národ?m, tak chudým, cizinc?m ?i migrant?m. Denně vydává 230-240 oběd? lidem v nouzi a za pomoci dobrovolník? jim poskytuje oble?ení a dal?í základní pot?eby. I kdy? p?ípravy na pape?ovu náv?těvu zp?sobily p?eru?ení této d?le?ité slu?by, farnost do?asně poslala pot?ebné do okolních kostel?. Jak toti? potvrdil její fará?, otec Susai Jesu OMI, chce si zachovat tuto inkluzivitu a vst?ícného ducha.
A právě z tohoto rysu ?domorodého kostela p?ístupného nejen domorodc?m“ vy?el pape? Franti?ek ve své promluvě v edmontonském kostele Nejsvětěj?ího Srdce. Jak vyzdvihl, stejně jako je tato farnost otev?ena v?em, také církev má být domovem a rodinou Bo?ích dětí, v ní? se uplatňují zásadní vlastnosti p?vodních kultur kanadského území: pohostinnost a p?ijetí. Franti?ek zároveň poznamenal, ?e do této dobré setby se m??e vmísit koukol, kv?li kterému se vydal na svou kajícnou pou?:
?Zraňuje mne, kdy? pomyslím, ?e někte?í katolíci p?ispívali k asimila?ní a rádoby osvoboditelské politice, která ?í?ila pocity méněcennosti, odcizovala lidem i spole?enstvím jejich kulturní a duchovní identitu, od?ala je od ko?en? a sytila p?edpojaté, diskrimina?ní postoje. Bolí mne, ?e se to dělo rovně? ve jménu výchovy, která se pova?ovala za k?es?anskou. Výchova v?ak musí v?dy vycházet z úcty k lidem a z podpory jejich existujících vloh. Není a nikdy nem??e být vnucovaným konfek?ním schématem, proto?e spo?ívá v dobrodru?ství spole?ného zkoumání a odhalování ?ivotních tajemství. Díky Bohu se ve farnostech, jako je tato, den za dnem a prost?ednictvím setkávání utvá?ejí základy k uzdravení a smí?ení. V tomto ohledu bych zvlá?tě rád poděkoval biskup?m za jejich práci: jednotná biskupská konference ?iní velká gesta a nese ovoce!“
Pape? dále pokra?oval úvahou nad pojmem smí?ení – nahlédl jej z hlediska Kristova k?í?e a církve. Prohlásil, ?e smí?ení, které vykonal Kristus, není jakousi vněj?í mírovou úmluvou ?i kompromisem uspokojujícím obě strany. Stejně tak nejde o pokoj, který by samovolně sestoupil z nebe, nebo se prosadil svrchu na úkor druhého a jeho pohlcením.
?Apo?tol Pavel vysvětluje, ?e Je?í? smi?uje dvě vzdálené skute?nosti tím, ?e z nich ?iní jedinou, slu?uje je v jediný lid. Jak to ?iní? K?í?em. Je?í? nás mezi sebou smi?uje na k?í?i, onom stromu ?ivota, jak jej rádi nazývali sta?í k?es?ané. K?í? je stromem ?ivota“.
Pape? poukázal na symboliku stromu v architektu?e kostela Nejsvětěj?ího Srdce, kde podno? oltá?ního stolu tvo?í kmen, spojující zemi s oltá?em, na něm? Je?í? smi?uje lidi v eucharistii, ?kosmickém aktu“, který ?sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje v?echno stvo?ení“ (Laudato si´, 236).
?Právě na k?í?i Je?í? smi?uje, spojuje to, co se jevilo nemyslitelné a neodpustitelné, objímá v?echny a v?echno. V?echny a v?echno: p?vodní národy p?ikládají silný kosmický význam světovým stranám, které nejsou jen zeměpisným opěrným bodem, ale té? rozměrem pojímajícím ve?kerou realitu, jí? nazna?ují cestu k uzdravení prost?ednictvím takzvaného medicínského kruhu (Medicine Wheel). Chrám, ve kterém nyní jsme, si p?isvojuje tuto symboliku světových stran a p?ikládá jí christologický význam. Je?í? v krajních bodech svého k?í?e pojímá světové strany, shroma??uje nejvzdáleněj?í národy, uzdravuje a smi?uje (srov. Ef 2,14). Na k?í?i tak naplňuje Bo?í plán, tedy smí?ení v?eho tvorstva (Kol 1,20)“.
Co to v?ak znamená pro ?lověka, který v sobě nosí bolestné rány?, dotazoval se Franti?ek a p?ipustil, ?e zrada k?es?anského svědectví zp?sobila utrpení, které jen stě?í p?ipou?tí perspektivu smí?ení. P?esto v?ak je t?eba vyjít znovu z Je?í?e, který nep?edkládá pouhá slova a dobrá p?edsevzetí, ale pohor?ení k?í?e – oné skandální lásky, která se dává protnout h?eby a probodnout trnovou korunou.
?Pohle?me spole?ně na Krista, lásku pro nás zrazenou a uk?i?ovanou, hle?me na Je?í?e uk?i?ovaného v mnoha ?ácích internátních ?kol. Jestli?e se chceme smí?it mezi sebou a ve svém nitru, smí?it se s minulostí, utrpěnými k?ivdami a zraněnou minulostí, traumatickými událostmi, které nem??e vylé?it ?ádná lidská útěcha, jestli?e se chceme doopravdy usmí?it, pozvedněme zrak k uk?i?ovanému Je?í?i. Z jeho oltá?e máme ?erpat pokoj, nebo? právě na stromě k?í?e se bolest mění v lásku, smrt v ?ivot, zklamání v naději, opu?těnost ve spole?enství a odta?itost v jednotu. Smí?ení není na?ím dílem, nýbr? darem pramenícím z Uk?i?ovaného, pokojem plynoucím z Je?í?ova Srdce. Je to milost, o ni? je nutno prosit.“
Apo?tol Pavel v Listě Efezan?m hovo?í o jediném těle, v něm? B?h k?í?em usmí?il obě strany, pokra?oval pape? Franti?ek. Apo?tol mluví o církvi, která ztělesňuje smí?ení, a?koli v lidech, kte?í pro?ili p?íko?í v církevních institucích, p?i takovémto prohlá?ení vzkypí hněv a stud, podotkl Franti?ek. Setkali se toti? se zesvět?tělými k?es?any, kte?í jim namísto smí?ení hlásali své kulturní vzorce.
?Zdá se toti? výhodněj?í, kdy? v?těpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili p?istupovat k Bohu. Něco takového nikdy nefunguje, poněvad? Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutla?uje, nýbr? naopak ustavi?ně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem ?lověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smi?ující evangelium s proselytismem, proto?e nelze hlásat Boha zp?sobem, který Mu proti?e?í. Zatímco B?h se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském poku?ení Jej necháváme sestupovat z k?í?e, abychom ho dokazovali mocí a vněj?ím zdáním. Je?í? ale smi?uje na k?í?i“.
Slovo ?smí?ení“ by se tudí? mělo stát synonymem slova ?církev“ jako místa, kde opou?tíme individualismus a spat?ujeme v druhém ?lověku bratra s jeho kulturou a dějinami, zd?raznil Franti?ek. Tato ?mystika spole?ného bytí“, vítaná Duchem svatým, pak podpo?í uzdravení zraněné paměti.
?To je cesta: nerozhodovat za druhé, net?ídit je do p?edem daných p?ihrádek, ale postavit se p?ed k?í? a p?ed bratra, abychom se nau?ili krá?et spole?ně. Taková je církev a ké? by církev byla taková: místo, kde realita v?dy p?evy?uje ideu, pohostinný domov pro v?echny, a nikoli soubor p?íkaz? a názor?, chrám s neustále otev?enými dve?mi (...), v něm? se my v?ichni, chrámy Ducha svatého, setkáváme, smi?ujeme a nazvájem si slou?íme. Drazí brat?i a sestry, gesta a náv?těvy mohou být d?le?ité, ale největ?í ?ást slov a ?inností vedoucích ke smí?ení se odehrává na místní rovině (...). Spole?ně se modlit, pomáhat jeden druhému, sdílet ?ivotní p?íběhy, spole?né radosti i boje – to v?e otevírá bránu smi?ujícímu Bo?ímu dílu“.
V závěru promluvy v edmontonském kostele Nejsvětěj?ího Srdce pape? Franti?ek odkázal k biblickému obrazu stanu a stylizovanému týpí, které se v tomto kostele ty?í nad oltá?em a svatostánkem. Jak vyzdvihl, ?B?h se mezi námu utábo?il – nep?ebývá v nebeských palácích, ale v na?í církvi a p?eje si, aby se stala domovem smí?ení“. Po spole?né modlitbě Ot?ená? a pape?ském po?ehnání následovalo setkání s farníky, zejména těmi nejstar?ími. Nakonec pape? po?ehnal sochu první severoamerické domorodé světice, Kateri Tekakwithy, ?ijící v sedmnáctém století.
