Pape?: Pokorně prosím p?vodní obyvatele o odpu?tění za zlo, kterého se dopustilo tolik k?es?an?
APO?TOLSKÁ CESTA DO KANADY
Promluva Jeho Svatosti pape?e Franti?ka
k Prvním národ?m, Métis?m a Inuit?m
Maskwacis, 25. ?ervence 2022
Paní generální guvernérko, pane premiére, drazí p?íslu?níci p?vodních národ? Maskwacis a této kanadské země, vá?ení brat?i a sestry!
?ekal jsem, a? sem budu moci p?ijít a být s vámi! Zde, z tohoto místa spojeného s bolestnými vzpomínkami, bych rád zahájil to, co pova?uji za pou?, kající pou?. P?i?el jsem do va?í rodné země, abych vám osobně sdělil sv?j zármutek, prosil Boha o odpu?tění, uzdravení a smí?ení, vyjád?il svou blízkost a modlil se s vámi a za vás.
Vzpomínám na na?e setkání v ?ímě p?ed ?ty?mi měsíci. Tehdy jsem dostal dva páry mokasín? na znamení utrpení, které pro?ívají domorodé děti, zejména ty, které se bohu?el nevrátily z reziden?ních ?kol. Byl jsem po?ádán, abych mokasíny vrátil, a? p?ijedu do Kanady; p?ivezl jsem je a vrátím je na konci těchto několika slov, v nich? bych se rád zamyslel nad tímto symbolem, který v posledních měsících udr?oval p?i ?ivotě m?j pocit smutku, rozho??ení a hanby. Vzpomínka na tyto děti je vskutku bolestná; nabádá nás, abychom se zasadili o to, aby se s ka?dým dítětem zacházelo s láskou, úctou a respektem. Zároveň k nám tyto mokasíny promlouvají i o cestě, kterou se máme vydat, o cestě, kterou si p?ejeme vykonat spole?ně. Chceme jít spole?ně, spole?ně se modlit a spole?ně pracovat, aby utrpení minulosti vedlo k budoucnosti spravedlnosti, uzdravení a smí?ení.
Proto se první ?ást mé pouti mezi vámi odehrává v tomto kraji, který je od nepaměti svědkem p?ítomnosti p?vodních obyvatel. Jsou to země, které k nám promlouvají; umo?ňují nám vzpomínat.
Pamatovat si: brat?i a sestry, ?ijete na těchto územích ji? tisíce let a ?ídíte se zp?soby ?ivota, které respektují zemi, kterou jste dostali jako dědictví od minulých generací a uchováváte ji pro ty, které teprve p?ijdou. Zacházeli jste s ní jako s darem Stvo?itele, který je t?eba sdílet s ostatními a opatrovat v harmonii se v?ím, co existuje, v hlubokém spole?enství se v?emi ?ivými bytostmi. Tímto zp?sobem jste se nau?ili pěstovat smysl pro rodinu a spole?enství a budovat pevná pouta mezi generacemi, ctít star?í a pe?ovat o ty nejmen?í. Je to pokladnice zdravých zvyk? a u?ení, jejich? st?edobodem je starost o druhé, pravdomluvnost, odvaha a úcta, pokora, poctivost a praktická moudrost!
Pokud toto v?ak byly první kroky v těchto zemích, cesta vzpomínek nás bohu?el vede k těm, které následovaly. Místo, kde jsme se se?li, ve mně obnovuje hluboký pocit bolesti a vý?itek svědomí, které jsem v posledních měsících cítil. Vzpomínám na tragické situace, které tolik z vás, va?ich rodin a va?ich komunit poznalo; na to, co jste mi sdělili o utrpení, které jste pro?ili v reziden?ních ?kolách. Jsou to traumata, která se nějakým zp?sobem znovu probudí, kdykoli p?ijde ?e? na toto téma; uvědomuji si také, ?e na?e dne?ní setkání m??e vyvolat staré vzpomínky a bolesti a ?e mnozí z vás se mohou cítit nep?íjemně, kdy? mluvím. P?esto je správné vzpomínat, proto?e zapomnětlivost vede k lhostejnosti, a jak bylo ?e?eno, "opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost... a opakem ?ivota není smrt, ale lhostejnost" (E. WIESEL). P?ipomínat si zni?ující zá?itky, které se odehrály v internátních ?kolách, bolí, vzbuzuje hněv, zp?sobuje bolest, a p?esto je to nutné.
Je nutné si p?ipomínat, jak zni?ující byla pro obyvatele těchto zemí politika asimilace a nivelizace, její? sou?ástí byl i systém reziden?ních ?kol. Kdy? sem p?i?li první evrop?tí kolonisté, naskytla se velká p?íle?itost k plodnému setkání kultur, tradic a forem spirituality. P?esto se tak z velké ?ásti nestalo. Znovu si vzpomínám na p?íběhy, které jste vyprávěli: jak asimila?ní politika skon?ila systematickou marginalizací p?vodních obyvatel; jak byly i prost?ednictvím systému internátních ?kol va?e jazyky a kultury zneva?ovány a potla?ovány; jak děti trpěly fyzickým, slovním, psychickým a duchovním týráním; jak byly v útlém věku odváděny z domov? a jak to nesmazatelně ovlivnilo vztahy mezi rodi?i a dětmi, prarodi?i a vnou?aty.
Děkuji vám, ?e jste mě p?iměli to docenit, ?e jste mi vyprávěli o tě?kých b?emenech, která stále nesete, ?e jste se se mnou podělili o tyto ho?ké vzpomínky. Dnes jsem tady, v této zemi, která spolu s dávnými vzpomínkami uchovává jizvy stále otev?ených ran. Jsem zde, proto?e prvním krokem mé kající pouti mezi vámi je znovu po?ádat o odpu?tění, znovu vám ?íci, ?e je mi to hluboce líto. Omlouvám se za to, jak bohu?el mnozí k?es?ané podporovali koloniza?ní mentalitu mocností, které utla?ovaly p?vodní obyvatelstvo. Je mi to líto. Prosím o odpu?tění zejména za zp?soby, jakými mnozí ?lenové církve a nábo?enských spole?enství spolupracovali, v neposlední ?adě svou lhostejností, na projektech kulturní destrukce a násilné asimilace prosazovaných tehdej?ími vládami, které vyvrcholily systémem reziden?ních ?kol.
A?koli k?es?anská láska nechyběla a existovalo mnoho vynikajících p?ípad? obětavosti a pé?e o děti, celkové dopady politiky spojené s reziden?ními ?kolami byly katastrofální. Na?e k?es?anská víra nám ?íká, ?e se jednalo o katastrofální omyl, který je neslu?itelný s evangeliem Je?í?e Krista. Je bolestné pomyslet na to, jak byla naru?ena pevná p?da hodnot, jazyka a kultury, které tvo?ily autentickou identitu va?ich národ?, a ?e na to stále doplácíte. Tvá?í v tvá? tomuto politováníhodnému zlu církev kle?í p?ed Bohem a prosí ho o odpu?tění za h?íchy svých dětí (srov. JAN PAVEL II., bula Incarnationis Mysterium [29. listopadu 1998], 11: AAS 91 [1999], 140). Já sám to chci znovu potvrdit, s hanbou a jednozna?ně. Pokorně prosím o odpu?tění za zlo, kterého se tolik k?es?an? dopustilo na p?vodních obyvatelích.
Drazí brat?i a sestry, mnozí z vás a va?ich zástupc? prohlásili, ?e prosbou o odpu?tění celá věc nekon?í. Plně souhlasím: je to pouze první krok, výchozí bod. Uznávám také, ?e "p?i pohledu do minulosti nebude nikdy sta?it snaha prosit o odpu?tění a usilovat o nápravu zp?sobených ?kod" a ?e "p?i pohledu do budoucnosti je t?eba ne?et?it úsilím o vytvo?ení kultury, která by byla schopna podobným situacím p?edcházet" (Dopis Bo?ímu lidu, 20. srpna 2018). D?le?itou sou?ástí tohoto procesu bude seriózní vy?et?ování skute?ností, které se odehrály v minulosti, a pomoc těm, kdo p?e?ili pobytové ?koly, aby za?ili uzdravení z traumat, která utrpěli.
Doufám a modlím se, aby k?es?ané a ob?anská spole?nost v této zemi rostli ve schopnosti p?ijmout a respektovat identitu a zku?enosti p?vodních obyvatel. Doufám, ?e se poda?í najít konkrétní zp?soby, jak tyto národy lépe poznat a vá?it si jich, aby se v?ichni nau?ili krá?et spole?ně. Ze své strany budu i nadále podporovat úsilí v?ech katolík? o podporu domorodých národ?. U?inil jsem tak ji? p?i jiných p?íle?itostech a na r?zných místech prost?ednictvím setkání, výzev a také sepsáním apo?tolské exhortace. Uvědomuji si, ?e to v?e bude vy?adovat ?as a trpělivost. Mluvíme o procesech, které musí proniknout do srdcí. Moje p?ítomnost zde a závazek kanadských biskup? jsou svědectvím na?í v?le vytrvat na této cestě.
Drazí p?átelé, tato pou? se koná v několika dnech a na místech, která jsou od sebe vzdálená; p?esto mi nedovolí p?ijmout mnohá pozvání, která jsem dostal k náv?těvě center, jako jsou Kamloops, Winnipeg a r?zná místa v Saskatchewanu, Yukonu a Severozápadních teritoriích. P?esto?e to není mo?né, vězte, ?e na vás v?echny myslím a modlím se za vás. Vězte, ?e jsem si vědom utrpení a traumat, obtí?í a výzev, které pro?ívají p?vodní obyvatelé ve v?ech regionech této země. Slova, která proná?ím během této kající cesty, jsou ur?ena ka?dému domorodému spole?enství a ka?dému ?lověku. V?echny vás s láskou objímám.
Na tomto prvním kroku své cesty jsem chtěl vytvo?it prostor pro vzpomínky. Dnes jsem zde s vámi, abychom si p?ipomněli minulost, abychom s vámi truchlili, abychom spole?ně v tichu sklonili hlavy a pomodlili se p?ed hroby. Dovolme, aby nám tyto chvíle ticha pomohly zvnit?nit na?i bolest. Ticho. A modlitba. Tvá?í v tvá? zlu se modlíme k Pánu dobra, tvá?í v tvá? smrti se modlíme k Bohu ?ivota. Ná? Pán Je?í? Kristus vzal hrob, který se zdál být poh?ebi?těm v?ech nadějí a sn? a zanechával za sebou jen smutek, bolest a rezignaci, a u?inil z něj místo znovuzrození a vzk?í?ení, po?átek dějin nového ?ivota a v?eobecného smí?ení. K uzdravení a smí?ení nesta?í na?e vlastní úsilí: pot?ebujeme Bo?í milost. Pot?ebujeme tichou a mocnou moudrost Ducha, ně?nou lásku Utě?itele. Ké? p?ivede k naplnění nejhlub?ích o?ekávání na?ich srdcí. Ké? nás vezme za ruku a umo?ní nám spole?ně postupovat na na?í cestě.
P?elo?il Petr Vacík
