Kanada: Pape?ova homilie v quebecké katedrále Notre-Dame
Homilii pape?e Franti?ka p?edkládáme v plném znění:
APO?TOLSKÁ CESTA DO KANADY
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Ne?pory s biskupy, kně?ími, jáhny, zasvěcenými osobami, seminaristy a pastora?ními pracovníky
Bazilika Notre-Dame de Québec, 28. ?ervence 2022
Drazí brat?i biskupové, drazí kně?í a jáhni, zasvěcené ?eny a mu?i, seminaristé, pastora?ní pracovníci, dobrý ve?er!
Děkuji arcibiskupovi Poissonovi za jeho slova na uvítanou a zdravím vás v?echny, zvlá?tě ty, kte?í museli urazit dlouhou cestu, aby se sem dostali: vzdálenosti ve va?í zemi jsou opravdu velké! A tak vám děkuji! Rád vás poznávám.
Je p?ízna?né, ?e se nacházíme v bazilice Notre-Dame de Québec, katedrále této místní církve a sídla primase Kanady, její? první biskup, svatý François de Laval, otev?el v roce 1663 seminá? a po celou dobu svého p?sobení se staral o výchovu kně?í. O "star?ích", tedy presbyterech, k nám promlouvalo krátké ?tení, které jsme sly?eli. Svatý Petr nás nabádá: "Starejte se o svě?ené Bo?í stádo a hlídejte je ne z donucení, ale dobrovolně" (1 Pt 5,2). Kdy? jsme se zde se?li jako Bo?í lid, pamatujme, ?e Je?í? je pastý?em na?ich ?ivot?, který se o nás stará, proto?e nás opravdu miluje. My, pastý?i církve, jsme ?ádáni o stejnou velkorysost p?i pasení stáda, aby se projevil Je?í??v zájem o v?echny a jeho soucit s ranami ka?dého z nás.
A právě proto, ?e jsme Kristovým znamením, nás apo?tol Petr nabádá: "Paste stádo, ve?te ho, nenechte ho zbloudit, zatímco vy se budete věnovat svým zále?itostem. Pe?ujte o něj s oddaností a něhou." A - dodává - dělejte to "dobrovolně", ne povinně: ne jako povinnost, ne jako placení ?eholníci nebo ú?edníci církve, ale s pastý?ským srdcem, s nad?ením. Kdy? se k němu, Dobrému pastý?i, obracíme d?íve ne? k sobě, zji??ujeme, ?e je o nás ně?ně pe?ováno, ?e cítíme Bo?í blízkost. Odtud pramení radost ze slu?by a je?tě p?edtím radost z víry: ne z toho, ?e vidíme, co jsme schopni udělat, ale z vědomí, ?e B?h je blízko, ?e nás miloval jako první a provází nás ka?dý den.
Toto je, brat?i a sestry, na?e radost: ne laciná radost, jakou nám někdy nabízí svět, který nás klame r?znými ohňostroji; tato radost není vázána na bohatství a bezpe?í, ani na p?esvěd?ení, ?e nám ?ivot p?jde v?dy dob?e, bez k?í?? a problém?. K?es?anská radost je spí?e spojena se zku?eností pokoje, který z?stává v na?ich srdcích, i kdy? nás su?ují zkou?ky a trápení, proto?e víme, ?e nejsme sami, ale ?e nás doprovází B?h, kterému není ná? osud lhostejný. Jako kdy? je mo?e rozbou?ené: na hladině je rozbou?ené, ale v hloubce z?stává klidné a tiché. To je k?es?anská radost: dar zadarmo daný, jistota, ?e jsme milováni, podporováni a objímáni Kristem v ka?dé ?ivotní situaci. Proto?e je to On, kdo nás osvobozuje od sobectví a h?íchu, od smutku z osamělosti, od vnit?ní prázdnoty a strachu, dává nám nový pohled na ?ivot, nový pohled na dějiny: "S Je?í?em Kristem se v?dy rodí a znovuzrozuje radost" (Evangelii gaudium, 1).
M??eme si polo?it otázku: Jaká je na?e radost? Jaká je moje radost? Vyjad?uje na?e církev radost z evangelia? Existuje v na?ich spole?enstvích víra, která p?itahuje díky radosti, kterou p?edává?
Chceme-li se zabývat ko?enem těchto otázek, nem??eme se nezamyslet nad tím, co v realitě na?í doby ohro?uje radost z víry a hrozí, ?e ji zatemní a vá?ně ohrozí k?es?anskou zku?enost. ?lověka okam?itě napadne sekularizace, která u? dávno změnila ?ivotní styl dne?ních ?en a mu?? a Boha odsunula témě? do pozadí. Zdá se, ?e zmizel z obzoru, ?e jeho Slovo u? není kompasem pro orientaci v ?ivotě, pro základní volby, pro lidské a spole?enské vztahy. Musíme v?ak ihned up?esnit: kdy? pozorujeme kulturu, do ní? jsme pono?eni, její jazyky a symboly, musíme si dát pozor, abychom nez?stali vězni pesimismu a abychom nez?stali vězni zá?ti, a tím se nenechali unést negativními soudy nebo zbyte?nou nostalgií. Ve skute?nosti existují dva mo?né pohledy na svět, ve kterém ?ijeme: jeden bych nazval "negativní pohled", druhý "rozli?ující pohled".
První, negativní pohled, ?asto vychází z víry, která se cítí být napadena a vidí v sobě jakési "brnění" na obranu p?ed světem. Ho?ce obviňuje realitu slovy: "厂惫ě迟 je zlý, vládne v něm h?ích", a tím se vystavuje riziku, ?e se p?evlékne do "k?i?áckého ducha". Dávejme si na to pozor, proto?e to není k?es?anské; není to vlastně cesta Boha, který - jak nám p?ipomíná evangelium - "tak miloval svět, ?e dal svého jediného Syna, aby ?ádný, kdo v něho vě?í, nebyl ztracen, ale měl ?ivot vě?ný" (Jan 3,16). Je to B?h, který nesná?í světskost, ale na svět se dívá s dobrotou. Nesná?í světskost a na svět se dívá s dobrotou. ?ehná na?emu ?ivotu, ?íká o nás a na?í skute?nosti dobré věci, vtěluje se do dějinných situací ne proto, aby nás odsoudil, ale aby semínko Bo?ího království vyklí?ilo tam, kde se zdá, ?e vítězí temnota. Pokud se naopak zastavíme u negativního pohledu, skon?íme u popírání vtělení, proto?e budeme utíkat p?ed realitou, místo abychom se do ní vtělili. Uzav?eme se do sebe, budeme plakat nad svými ztrátami, budeme si neustále stě?ovat a propadat smutku a pesimismu: smutek a pesimismus nikdy nepocházejí od Boha. Místo toho jsme povoláni k tomu, abychom měli pohled podobný Bo?ímu, který umí rozeznat dobro a vytrvale ho hledá, vidí a pěstuje. Není to naivní pohled, ale pohled, který rozli?uje skute?nost.
Abychom zdokonalili své rozli?ování sekularizovaného světa, nechme se inspirovat tím, co napsal svatý Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, této dodnes aktuální apo?tolské exhortaci: sekularizace je pro něj "snaha sama o sobě spravedlivá a legitimní, slu?itelná s vírou nebo nábo?enstvím" (apo?tolská exhortace Evangelii nuntiandi, 55), objevovat zákony skute?nosti a samotného lidského ?ivota, které stanovil Stvo?itel. B?h ve skute?nosti nechce, abychom byli otroky, ale dětmi, nechce rozhodovat místo nás, ani nás utla?ovat posvátnou mocí ve světě, který by se ?ídil nábo?enskými zákony. Ne, stvo?il nás svobodné a ?ádá, abychom byli dospělými a zodpovědnými osobami v ?ivotě a ve spole?nosti. Dal?í věcí - rozli?oval Pavel VI. - je sekularismus, pojetí ?ivota, které nás zcela odděluje od na?eho pouta se Stvo?itelem, tak?e B?h se stává "nadbyte?ným a tě?kopádným" a vznikají "nové formy ateismu", záludné a rozmanité: "civilizace konzumu, hédonismus pový?ený na nejvy??í hodnotu, touha po moci a nadvládě, diskriminace v?eho druhu" (tamté?). Je tedy na nás, abychom jako církev, zvlá?tě jako pastý?i Bo?ího lidu, jako pastý?i, jako zasvěcené ?eny a mu?i, jako seminaristé a jako pastora?ní pracovníci dokázali rozeznávat, rozli?ovat. Pokud podlehneme negativnímu pohledu a budeme soudit povrchně, riskujeme, ?e p?edáme ?patné poselství, jako by se za na?í kritikou sekularizace skrývala nostalgie po sakralizovaném světě, po spole?nosti minulých ?as?, kdy církev a její slu?ebníci měli vět?í moc a spole?enský význam. A to je ?patný pohled.
Jak poznamenává jeden z velkých znalc? této problematiky, problém sekularizace by pro nás k?es?any neměl spo?ívat ve sní?ení spole?enského významu církve nebo ve ztrátě materiálního bohatství a privilegií, ale spí?e v zamy?lení nad změnami ve spole?nosti, které ovlivnily zp?sob my?lení a uspo?ádání ?ivota lidí. Kdy? se nad tímto aspektem pozastavíme, uvědomíme si, ?e v krizi není víra, ale ur?ité formy a zp?soby, kterými ji hlásáme. A proto je sekularizace výzvou pro na?i pastora?ní p?edstavivost, je "p?íle?itostí pro rekompozici duchovního ?ivota do nových forem a nových zp?sob? existence" (C. TAYLOR, A Secular Age, Cambridge 2007, 437). Pohled, který rozli?uje, nám sice dává poznat obtí?e, které máme s p?edáváním radosti z víry, ale zároveň nás podněcuje k tomu, abychom znovu objevili nové nad?ení pro evangelizaci, hledali nové jazyky, změnili některé pastora?ní priority, ?li k tomu podstatnému.
Drazí brat?i a sestry, je t?eba hlásat evangelium, aby dne?ní mu?i a ?eny měli radost z víry. Toto hlásání se v?ak neodehrává p?edev?ím ve slovech, ale prost?ednictvím svědectví p?ekypujícího bezplatnou láskou, jak to ?iní B?h s námi. Je to hlásání, které vy?aduje, aby se vtělilo do osobního a církevního ?ivotního stylu, který doká?e o?ivit touhu po Pánu, vnuknout naději, p?edat d?věru a věrohodnost. V této souvislosti si vám v bratrském duchu dovolím navrhnout t?i výzvy, které m??ete realizovat v modlitbě a pastora?ní slu?bě.
První výzva: dávat Je?í?e poznat. V duchovních pou?tích na?í doby, vyvolaných sekularismem a lhostejností, je t?eba se vrátit k prvnímu hlásání. Opakuji: je t?eba se vrátit k prvnímu zvěstování. Nem??eme se domnívat, ?e budeme radost z víry p?edávat těm, kte?í je?tě nep?ijali Pána do svého ?ivota, jen druhotnými aspekty, nebo jen opakováním ur?itých praktik ?i opakováním pastora?ních forem z minulosti. Je t?eba najít nové zp?soby, jak hlásat srdce evangelia těm, kte?í se s Kristem je?tě nesetkali. To vy?aduje pastora?ní tvo?ivost, aby bylo mo?né oslovit lidi tam, kde ?ijí, a ne?ekat, a? p?ijdou: tam, kde ?ijí, hledat p?íle?itosti k naslouchání, dialogu a setkání. Pot?ebujeme se vrátit k podstatě a pot?ebujeme se vrátit k nad?ení známému ze Skutk? apo?tol?, ke kráse toho, ?e se dnes cítíme být nástroji plodnosti Ducha. Musíme se vrátit do Galileje. Je to sch?zka se Zmrtvýchvstalým Je?í?em: vrátit se do Galileje, aby - dovolte mi ten výraz - po neúspěchu za?al znovu. Vrátit se do Galileje: a ka?dý z nás má svou vlastní Galileu, tu z prvního zvěstování. Obnovte tuto vzpomínku.
Aby v?ak ?lověk mohl hlásat evangelium, musí být také věrohodný. A zde je druhá výzva: svědectví. Evangelium je ú?inně hlásáno, kdy? promlouvá ?ivotem, kdy? zjevuje svobodu, která osvobozuje druhé, soucitem, který nic ne?ádá na oplátku, milosrdenstvím, které beze slov mluví o Kristu. Církev v Kanadě se vydala na novou cestu poté, co byla zraněna a ot?esena zlem, kterého se dopustily některé její děti. Mám na mysli zejména sexuální zneu?ívání nezletilých a zranitelných osob, skandály, které vy?adují rázná opat?ení a nezvratný postoj. Rád bych spolu s vámi znovu po?ádal v?echny oběti o odpu?tění. Bolest a stud, které poci?ujeme, se musí stát p?íle?itostí k obrácení: U? nikdy více! A kdy? p?emý?líme o cestě uzdravení a smí?ení s na?imi domorodými bratry a sestrami, k?es?anské spole?enství se u? nikdy nesmí nechat kontaminovat my?lenkou, ?e jedna kultura je nad?azená druhé a ?e je legitimní pou?ívat donucovací prost?edky proti druhým. Obnovme misioná?ský zápal va?eho prvního biskupa, svatého Franti?ka de Laval, který brojil proti v?em, kdo poni?ovali domorodce tím, ?e je nutili konzumovat nápoje, aby je podvedli. Nedovolme ?ádné ideologii, aby odcizila a zmátla styly a zp?soby ?ivota na?ich národ? a pokusila se je ohnout a ovládnout. Nech? jsou nové pokroky lidstva asimilovány do jejich kulturní identity pomocí klí?e kultury.
Abychom v?ak tuto kulturu vylou?ení p?ekonali, musíme za?ít my: pastý?i, kte?í se necítí být nad?azeni svým brat?ím a sestrám z Bo?ího lidu: takto ne; zasvěcené osoby, které ?ijí bratrství a svobodu v poslu?nosti ve spole?enství; seminaristé, kte?í jsou p?ipraveni být poslu?nými a ochotnými slu?ebníky; a pastora?ní pracovníci, kte?í svou slu?bu nechápou jako moc. Za?íná to odsud. Jste protagonisty a budovateli jiné církve: pokorné, tiché, milosrdné, církve, která doprovází procesy, která rozhodně a klidně pracuje na inkulturaci, která si vá?í ka?dé kulturní a nábo?enské rozmanitosti. Nabídněme toto svědectví!
A kone?ně t?etí výzva: bratrství. Za prvé, dát poznat Je?í?e, za druhé, svědectví, za t?etí, bratrství. Církev bude věrohodným svědkem evangelia tím více, ?ím více budou její ?lenové ?ít ve spole?enství, vytvá?et p?íle?itosti a prostor, aby ka?dý, kdo se p?iblí?í k ví?e, na?el pohostinné spole?enství, které umí naslouchat, které umí navázat dialog a které podporuje dobrou kvalitu vztah?. Vá? svatý biskup ?ekl misioná??m toto: "?asto ho?ké slovo, netrpělivost, odmítavá tvá? zni?í v okam?iku to, co se dlouho budovalo" (Instrukce misioná??m, 1668).
Jde o ?ivot v k?es?anském spole?enství, které se tak stává ?kolou lidskosti, kde se ?lověk u?í milovat se navzájem jako brat?i a sestry, ochotní spolupracovat pro spole?né dobro. Jádrem hlásání evangelia je toti? Bo?í láska, která nás proměňuje a ?iní schopnými spole?enství se v?emi a slu?by v?em. Jistý teolog této země napsal: "Láska, kterou nám B?h uděluje, p?ekypuje láskou... Je to láska, která podněcuje milosrdného Samaritána, aby se zastavil a postaral se o pocestného, kterého p?epadli zloději. Je to láska, která nemá hranice, která hledá Bo?í království ... a toto království je univerzální" (B. LONERGAN, "The Future of Christianity", in A Second Collection: Papers by Bernard F. J. Lonergan S.J., London 1974, 154). Církev je povolána ztělesňovat tuto lásku bez hranic, budovat sen, který má B?h pro lidstvo: být bratry a sestrami v?em. Polo?me si otázku: Jaké je mezi námi bratrství? Biskupové mezi sebou, biskupové s kně?ími, kně?í s Bo?ím lidem: jsme brat?i nebo konkurenti rozdělení na strany? A jaké jsou na?e vztahy s těmi, kdo nejsou "na?i", s těmi, kdo nevě?í, s těmi, kdo mají jiné tradice a zvyky? To je cesta: podporovat bratrské vztahy s ka?dým, s na?imi domorodými bratry a sestrami, s ka?dou sestrou a bratrem, které potkáme, proto?e ve tvá?i ka?dého z nich se odrá?í Bo?í p?ítomnost.
To je, drazí brat?i a sestry, jen několik výzev. Nezapomínejme, ?e je m??eme uskute?nit pouze s mocí Ducha, kterého musíme v?dy vzývat v modlitbě. Na druhou stranu nedovolme, aby do nás vstoupil duch sekularismu, který si myslí, ?e m??eme vytvá?et projekty, které fungují samy o sobě a pouze lidskými silami, bez Boha. To je modlá?ství, modlá?ství projekt? bez Boha. A prosím, neuzavírejme se do "zpáte?nictví", ale jděme s radostí vp?ed!
Uve?me do praxe tato slova, která adresujeme svatému Franti?ku de Laval:
Byl jsi mu?em sdílení, který nav?těvuje nemocné, odívá chudé, bojuje za d?stojnost p?vodního obyvatelstva, podporuje vy?erpané misioná?e, v?dy p?ipraven podat ruku těm, kte?í na tom byli h?? ne? ty.
Kolikrát byly tvé projekty zni?eny!
Poka?dé jsi je postavil znovu na nohy.
Pochopil jsi, ?e Bo?í dílo není z kamene. A ?e v této zemi sklí?enosti bylo pot?eba, aby se objevil budovatel naděje.
Děkuji vám za v?e, co děláte, a ze srdce vám ?ehnám. A prosím, nep?estávejte se za mě modlit.
P?elo?il Petr Vacík